Mluvit o svobodě či dobrovolnosti v téhle době je celkem těžké. Těmto tématům se věnuju už dlouho a konzistentně, ve veřejném prostoru pak osm let. Dřív to většinou nějak prošumělo a druhý den byl klid.
Nyní je tomu jinak. Je to jak postavit se na náměstí, říct pár vět a pak si nechat několik dní lít kýble (dámy prominou) sraček na hlavu.
Strašně bych si přála věřit tomu, že spolu to zvládneme a nedáme se rozdělit. Snažila jsem se to ukočírovat. Poctivě odpovídat. Udržet slušnou diskuzi a dávat ban varování těm, kteří jsou hrubí.
Teď už si ale myslím, že je společnost tak rozpolcená, že veškeré snahy na sjednocení jsou marné. Většina lidí stojí buď na jednom nebo na druhém kopci. Hází po sobě granáty v podobě argumentů a nadávek. Rozděleni hlubokým údolím.
Pořád věřím, že ačkoli jsme od sebe díky tomu údolí teď vzdálení, stojíme všichni na stejné zemi, skrz kterou jsme na hluboké úrovni spojení. Jen je to teď strašně těžké vidět.
Včera před usnutím jsem o tom přemýšlela. Co s tím mým psaním? Co chci? A co rozhodně nechci?
Odpověď přišla záhy. Chci šířit své myšlenky do světa. Denně mi teď píšou velké desítky lidí, jak moc jim pomáhá vědomí, že to někdo vidí podobně. Spousta blogerů se stáhlo z veřejného prostoru a mlčí nebo se komentování současné situace vyhýbají.
A já je úplně chápu. Dostala jsem do vínku vlastnost, která moji milovanou maminku doháněla k šílenství, ale teď je k nezaplacení: Je mi totiž úplně jedno, co si o mně kdo myslí. Byla a jsem samorost, který nemá strach z reakcí okolí. Často je buď vůbec nezaznamenám, nebo když už si všimnu, tak to jen odeženu jako mouchu.
Stát na náměstí a nechat si lít obsah cizích kýblů na hlavu mi nějak zvlášť nevadí, protože pak jen pokrčím rameny a jdu se umýt.
Co mi ale vadí je čas, který to bere. Těch komentářů jsou tisíce. Není v mých silách je všechny číst, natož na ně odpovídat. Navíc je to celkem jednotvárné čtení, které mi nic nového nepřináší.
Skoro bych si ty protikomentáře už mohla psát sama. K tomu ještě přičtěte kupu hrubostí, útoků ad hominem, boje se strawmany... nejen na mě, ale i na ostatní diskutující.
Došla jsem k rozhodnutí, že u příspěvků, u kterých si budu myslet, že povedou k šíření nenávisti, začnu vypínat komentáře. Ne ze srabáctví. Ne kvůli tomu, abych já zůstala čistá. Ale kvůli tomu, aby bylo čisté náměstí.
Je to (krom cca 20 zablokovaných diskutujících za celou dobu existence blogu) první omezení, ke kterému jsem se uchýlila.
Pokud si někdo chce založit skupinu “Veronika Hurdová je blbá”, nechť tak učiní, nic proti tomu nemám. Když u toho zmáčknete knoflík unfollow Krkavčí matka, tak si myslím, že se vám uleví.
Stále mi můžete psát soukromé zprávy. Na ty se snažím odpovídat na všechny. Děkuju za veškerou vaši podporu, moc si jí vážím. A co se týče negativních komentářů, tak mám navíc pocit, že mezi čtyřma očima nejsou tak agresivní. Jako by jim s absencí možnosti veřejného lynče, zesměšnění a ukázaní své převahy publiku došla munice. (Pokud jste mi chtěli k tomuhle příspěvku napsat nějaké ale, zkuste si teď zvědomit pocit ve vás, co to s vámi dělá, že mi toto nemůžete okomentovat.)
Další věc, kterou můžete dělat, pokud s mými myšlenkami souzníte, je pomoci mi je šířit. S vypnutými komentáři mi pravděpodobně fb sníží dosah.
Ofoťte kus textu a dejte ho do stories na sítích. Sdílejte příspěvek na sítích. Dejte si stránku Krkavčí matka na fb mezi oblíbené nebo sledujte můj IG. Přihlašte se k odběru mého newsletteru Zprávy z Krkavčího hnízda. Veďte mírumilovné rozhovory se svými blízkými.Děkuju moc všem za dosavadní přízeň, Veru
28. 11. 2021
