Proč nechci své děti vést k slepé poslušnosti k autoritám

Rudolf Höss (foto Profimedia)

Vždycky ve mně hrkne, když někde slyším, že děti by měly poslouchat autority.

Většinou je to totiž vzneseno ve smyslu, že by se měly naučit poslouchat kohokoli, kdo jim je jako autorita určen. To zní na první pohled jako praktická věc. Měly by poslouchat rodiče, protože jinak z nich vyrostou nevychovaní klacci. Měly by poslouchat starší, protože je to výraz úcty. Měly by poslouchat policisty, protože jsou to ochránci pořádku. Měly by poslouchat učitele, protože jednou, až vyrostou, taky budou muset poslouchat svého šéfa.

Já s tím však nesouhlasím.

Před pár dny jsem doposlouchala knížku Smrt je mým řemeslem (francouzsky vyšlo prvně 1952) od Roberta Merleho, v úžasném přednesu Norberta Lichého. Vypráví životní příběh fiktivní postavy Rudolfa Langa, který velel koncentračnímu táboru za druhé světové války. Kniha je inspirovaná životem skutečné postavy německých dějin, a to nikým menším než Rudolfem Hössem, neblaze proslulým velitelem koncentračního tábora v Osvětimi.

Považuju se za člověka s celkem silným žaludkem. Ale při poslechu mě dost často mrazilo a musela jsem si to dávkovat, abych barvité popisy masových hrobů a plynových komor rozdýchala.

Nejvíce překvapivé pro mě bylo zjištění, že stejné pocity mrazení jako při poslechu o vyvražďování Židů po tisícovkách denně, jsem zažívala při vyprávění o Rudolfově dětství. Jeho tyranský, nábožensky fanatický otec, ho vedl ke slepé poslušnosti.

A opravdu, povedlo se mu to "skvěle".

V armádě jako když to Rudolf našel. Když měl při svém zatčení během Norimberského procesu v roce 1946 vypovídat, jak se mohl dopustit takového zla, klidným hlasem řekl:

"Byli jsme všichni tak vycvičeni provádět rozkazy, že nikdo o nich ani neuvažoval. Nikoho ani nenapadla myšlenka rozkaz nesplnit - a stejně, když bych to neudělal já, udělal by to někdo jiný."

I když před svou smrtí oběšením v roce 1947 prý připouštěl možnost, že jeho činy byly špatné, v době výkonu jeho "profese" o tom nezapochyboval. V románu Smrt je mým řemeslem mluví o lidech jako o "jednotkách". Je svědomitý, dobře organizovaný, precizní, neustále přemýšlí, jak optimalizovat "proces", aby splnil zadaný úkol. Smrt byla opravdu jeho řemeslem. A on v něm byl skutečně dobrý.

Rudolf Höss nebyl jediný ze souzených nacistů, kdo se podobnými slovy hájil. Veřejnost to tehdy vedlo k přesvědčení, že Němci v sobě mají větší sklon slepě poslouchat autority než jiné národy.

Kdo se s tímto vysvětlením nespokojil, byl psycholog Stanely Milgram. Ten se naopak domníval, že v podobně vyhrocených podmínkách, kdy by na člověka zatlačila autorita, reagovala většina z nás.

Milgramův experiment (foto exploringyourmind.com)

Navrhl proto známý Milgramův experiment, ve kterém výzkumník rozdělil dvěma účastníkům role "učitele" a "žáka". "Žák" byl poté, co se měl nazpaměť naučit danou látku, připoután k elektrickému křeslu. "Učitel" ho měl zkoušet a za každou špatnou odpověď potrestat zmáčknutím tlačítka, které dalo "žákovi" ránu. S každou další chybou se výše napětí zvyšovala. Poslední dva stupně byly již smrtelné. Když se "učitelé" zdráhali "žáky" dále trestat, přišel za nimi "vědec v bílém plášti" a řekl jim, že experiment musí dokončit.

Jak myslíte, že to dopadlo? Kolik lidí došlo až na konec stupnice a svého "žáka" zabilo? Neuvěřitelných 65 %. 

"Pozitivní" na tom je snad jen jedna věc, a to že "žák" byl Milgramem najatý figurant, který záškuby v křesle a srdceryvný řev jen předstíral.

Tento pokus byl pak za různých podmínek opakován a jeho výsledky se různí. Důležité je, že pokud jsou podmínky "příznivé", výsledek je zdrcující. Např. pokud byli "učitel" a "žák" vizuálně a zvukotěsně oddělein a zároveň byli "přítomni muži v bílých pláštích", kteří pobízeli k nutnosti dokončit experiment, došlo do jeho konce 100 % "učitelů".

Ve filmu I jako Ikaros jsou použity právě scény z Milgramova experimentu, kde se tohoto amerického psychologa ptají:

"Když se nějaký tyran rozhodne, že dá zabít pět šest miliónů lidí, tak potřebuje nejmíň milión kompliců, popravčích. Jak docílí jejich poslušnosti?"

Stanely Milgram odpovídá: 

"Prostě jim rozdělí odpovědnost. Tyran potřebuje hlavně tyranský stát. Zaměstnává milión úředníčků a každému z nich zadá zdánlivě banální úkol. A každý z nich tento úkol plní. Kompetentně a bez výčitek. Protože si neuvědomuje, že svou troškou přispívá k celkovému zmaru."

Tohle bych dvakrát podtrhla a ještě podepsala. 

K páchání hrůzných činů totiž není potřeba "pár zkažených jablek". Je toho schopen každý, kdo je naučený podvolovat se bez přemýšlení zvnějšku daným autoritám.

K tomu, aby byla vznikla tyranie, stačí nastolit jen správné podmínky. Málokdo je schopen "stisknout spoušť", pokud člověku stojí tváří v tvář. Pakliže ale jeho obličej nevidí a s pocitem, že "páchá dobro", vykonává malou oddělenou část celého procesu, snadno ze sebe sejme pocit zodpovědnosti, protože "to řídí ti druzí a on jen dělá svědomitě svůj úkol".

Tohle je důvod, proč své děti nevedu k automatické poslušnosti k autoritám. Raději u nich vidím, když používají kritické myšlení. Jsem ráda, když si samy zvolí, kdo pro ně autoritou bude a kdo ne.

Může se zdát, že přesně toto je příčinou "frackovitého chování", které vždycky někdo zmíní v diskuzích na sítích, když dojde na téma autorit.

Já jsem přesvědčená o opaku. Nemyslím si, že z dětí, které používají kritické myšlení, vyrostou fracci. Pakliže jste zvyklí o svém životě rozhodovat již odmala, učíte se tím i zodpovědnosti.

Pokud nějakou zvnějšku danou autoritu nerespektujete, nemusí to nutně znamenat, že se k danému člověku chováte vzdorovitě. Úplně postačí, když si uchráníte vlastní hranice. 

Pokud toto zvládnete, nemáte pak potřebu ubližovat a rýpat do životů ostatních. Prostě je jen s respektem necháte být, anebo se pokusíte najít řešení, které vyhovuje oběma stranám.

A hlavně: Nebudete mít potřebu tenhle vadný vzorec nadřízenosti a slepé podřízenosti předávat dál, a to ani v případě, že se sami dostanete do role, kdy byste vy mohli být autoritou čistě z postavení věku či moci, ačkoli jste se o to ničím jiným nezasloužili.