Pro mě výchova není o dokonalosti, ale o autentičnosti. Abych mohla vychovávat svobodné dítě, musím nejdřív poznat sama sebe a být k sobě upřímná. Svoboda pro mě znamená jít v souladu se svou duší, nejít proti sobě, být na sebe laskavá. A když se tohle daří, jsem pak spokojená a děti se v té energii koupou.
Pro mě je zásadní, aby věděly, že jsme spolu na jedné lodi. Vždycky. Nebojuju s nimi a ony nebojují se mnou. To neznamená, že se vždycky na všem shodneme. Ale není tam neláska. Neobviňuju je, ale mluvím s nimi o tom, jak se cítím a co se mnou jejich chování třeba v danou chvíli dělá. Vysvětluju, kde mám své hranice.
Nechávám je nahlédnout do sebe a svých pocitů v maximální možné míře. A tím, jak jsem opravdická a nehraju žádné role typu "matka - vychovatelka", tak děti to ode mě odkoukaly. Je to vlastně stejné jako u partnerské komunikace.
Máme se navzájem v hluboké úctě a naše komunikace vychází z toho, že se milujeme a navzájem si neubližujeme. Když se tohle buduje na denní bázi, hádek a neshod je pak úplné minimum.
A pokud už nějaké nastanou, vyřešíme je v klidu, protože se ukáže, že za každým chováním je nějaký motiv a že to, co vypadalo původně třeba jako zlobení, vlastně zlobení není. Je to jen neschopnost zvládnout v daném okamžiku náročnou situaci. A od toho tam jsem já jako rodič, abych dítěti pomohla tím projít a ono z toho vyšlo posílené.
Řeším jedno dítě, ale ty svobodně vychováváš tři zcela odlišné osobnosti… Tedy každá potřebuje něco jiného pro to, aby mohla růst. Opravdu si v tom dokážeš uchránit to „svoje“?
Musím! Jinak by mi kleplo. (směje se)
Být sama se sebou vyrovnaná a uchránit si svoji energii je pro mě základ všeho, nejenom dobrého rodičovství. Spousta lidí chce "zachraňovat děti v Africe". Ale sami jsou uvnitř úplně vyhořelí. Jak ale pomáhat druhým, když já sama nemůžu? Možná mi to přinese chvilkovou radost, ale určitě ne naplnění.
Já tu životní energii vnímám jako vnitřní světlo, které když je silné a zářivé, tak může hřát i lidi kolem. Ale jakmile jsem oslabená, tak nejdřív ze všeho potřebuju přiložit polínka pod svůj oheň a až pak můžu pomáhat jiným.
V rodině to podle mě může fungovat skvěle, protože děti často mají energii na rozdávání ve chvíli, kdy já nemůžu. Tak si prostě řeknu o dobytí v podobě pohlazení, obejmutí, hezkého slova. Nebo třeba chvilky ticha pro sebe. Není to podle mě sobectví, ale láskyplnost k sobě a přeneseně i k druhým.
Svobodnou výchovu si vykládám také jako bezpodmínečné přijetí dítěte se vším tím, kdo je. A kromě jiného to pro mě představuje důvěru v jeho rozhodovací schopnosti, zrání, postupné „odcházení“… Jak tohle dáváš? Dost jsi tohle řešila vlastně i ve své knížce Agnes a Zakázaná hora....
Já z hloubky duše věřím v to, že každý jsme sem přišli s něčím jedinečným a zářivým uvnitř sebe, co když necháme rozkvést, tak bude svět krásnější. A že když s tím zůstaneme ve spojení, budeme proplouvat životem s lehkostí a díky tomu zvládneme třeba i náročné situace, které nám osud přihraje do cesty.
Přijde mi ale, že jako společnost jsme si vybudovali spoustu mechanismů, které nás od čistoty našich duší odvádějí. Začneme o sobě pochybovat. Různě se kroutíme, ohýbáme. Máme strach, že nejsme dost dobří nebo hodni lásky. Přitom je to nesmysl. Nikdo z nás se s tímhle mindsetem nenarodil.
Svobodná výchova je pro mě způsob přístupu k dětem, kdy jim pomáhám udržet si jednak tuhle důvěru v sebe a zároveň i respekt ke světu, ve kterém žijí. A to samozřejmě vyžaduje mnohem víc mé práce na sobě samé, protože musím odkládat a neustále napadat svá stará přesvědčení, která jsem si na sebe za život navěšela.
Důvěra v děti a jejich kompetence je toho zásadní součástí.
Teď vyloupla druhá část románu, Agnes a ostrov Stínů... Co nám může pomoct pochopit tentokrát?
První díl byl zaměřený právě na to, jak se napojit sám na sebe a najít ten drahokam, který je v každém z nás ukrytý. Druhý díl se bude zaobývat víc světem okolo nás, který vždycky není přesně takový, jaký bychom si přáli.
Když stíny kolem začnou nabírat na síle, je někdy těžké udržet si své vnitřní světlo. Je potřeba se pak umět postavit vlastním strachům. Ponořit se do samoty, abych uslyšela hlas vlastního srdce. Odmítnout ty, kteří se chtějí postavit jako prostředníci mezi mě a můj život. No a pak bezmezně důvěřovat, že svět je v pořádku a vše se děje pro mé dobro.
To jsou ve zkratce témata, kterými se v knížce Agnes a ostrov Stínů zabývám, nicméně pro děti budou zabalená do napínavého příběhu, okořeněného špetkou laskavosti a humoru.
---
Chci napsat jen to že jste prostě skvělá
OdpovědětVymazat