Jestli o něčem píšu dlouhé roky, ráda a konzistentně, pak je to svoboda. Svoboda vnitřní, kterou definuju jako kráčení v souladu se svou duší. A také svoboda vnější, kdy nejsou okolím kladeny zásadní překážky tomu, aby tento soulad byl realizován.
Nikdy jsem nehlásala svobodu bez zodpovědnosti. Protože pakliže se zodpovědnosti vzdáme a předáme ji do rukou prostředníka, pak nemůžeme vnitřní svobody nikdy dosáhnout, ani kdyby okolní podmínky byly nakrásně neinvazivní.
V současné době je mi hodně vytýkáno, že jsem antivaxerka, tudíž nezodpovědná. Já sama se ale za odpůrce očkování nepovažuju. Naopak mi jako takové přijde jako úžasná věc. Sama jsem byla očkovaná několikrát, stejně tak mé děti.
A pokud se někdo z vlastního rozhodnutí nechá naočkovat proti nemoci covid-19, velmi tomu fandím a rozhodně by mě nikdy nenapadlo toto rozhodnutí nikomu rozmlouvat. Stejně tak jako bych naopak nikoho do žádného očkování nikdy nenutila, ač bych jeho důvody považovala za sebehloupější.
Co se mi ale příčí velmi, je nynější stav, kdy se z nemoci stalo politické téma, skrz které se lid straší a rozděluje.
Už na jaře 2020 jsem psala článek o pomalu utahující se smyčce nesvobody. Sklidila jsem za to veskrze posměch. Že prý plaším. Že tohle není žádná začínající totalita, ale bezprecedentní epidemie. Že se teď musíme hlavně semknout, šít roušky, vydržet.
O více než rok a půl později se mi vysmívá podstatně méně lidí. Když jsem ale včera ve stories sdílela, že zvažuju emigraci, protože se obávám, že jsme v totalitě až po uši, poslalo mi zase spousta sledujících dost nepěkné zprávy.
Jejich hněv byl podnícený i tím, že jsem si to dovolila napsat z Portugalska, toho času údajně nejproočkovanější země Evropy. Nyní pominu to, že 98% účast nebyla snad ani ve volbách za komunismu. Podle mě je totiž úplně jedno, odkud tento článek napíšu.
Mým cílem není vířit již takhle zjitřené emoce. Ráda bych, abyste si tento text zkusili přečíst bez toho, abyste do něj vpouštěli hodnocení a myšlenky, které vám nabíhají, když se řekne covid či očkování proti němu.
V tomto článku chci ukázat, že z covidu se stalo politikum, díky kterému se řítíme do nové totality. Do takové, kterou jsme ještě nepoznali.
Máme tendenci si myslet, že totalitu poznáme. Není však možné vzít si konkrétní projevy totalit, které tu už byly, a čekat, že každou další totalitu tak snadno odhalíme. To je podle mě zásadní chyba.
Nová totalita nebude možná dávat nepohodlným žluté hvězdy, nebude je odvážet do koncentráků. Nebude lidi nutit mít v občance uvedené zaměstnání a být ve správné straně. Nebude mít ve znaku ani srp, ani kladivo, ani hakenkreuz.
To by bylo totiž velmi hloupé. A pravděpodobně by se to ani nepodařilo. Je takřka nemožné, aby jedno území vstoupilo dvakrát do stejné podoby totality.
Právě proto je ale podle mě zásadní pozorovat nikoli konkrétní projevy jednotlivých totalit, ale společné znaky všech totalitních režimů.
A které to jsou?
1) Je nutné najít téma, které:
- Zaseje strach.
- Nabídne spasitele, který přinese řešení.
- Rozdělí společnost.
Zároveň toto téma musí být takové, aby mělo potenciál prostupovat všemi oblastmi každého lidského života. To je důvod, proč např. téma bydlení mladých nemůže být nosným tématem totality.
2) Vyčlení se skupina, která se určí jako viník
Ok, nosné téma už máme. Bylo ale od počátku zřejmé, že viníkem budou neočkovaní? Zdaleka ne!
Netroufám si říct, jakou shodou okolností k tomu došlo, ale "řez společností" skrz téma covid mohlo dost dobře vést i jinudy než osou očkovaní/neočkovaní. Stačily jen o trochu jiné podmínky a mohli jsme si prstem ukazovat např. na ty, kteří se doposud nestarali o své zdraví a nyní díky nadváze a komorbiditám zaplňují nemocnice.
A kdybychom byli více zbožní, možná mohla dělící čára vést mezi zdravými a nemocnými, které Bůh takto trestá za jejich hříchy.
(Zajímavé je položit si cvičně otázku, co by se stalo, kdyby byli všichni proočkovaní a nemoc by stále neustupovala. Kudy by se poté řízla dělící linie?)
Nemyslím si, že by cokoli z výše uvedeného bylo správné. Jen chci ukázat, že to při troše fantazie a "dobrém" nosném tématu není nemožné. Kdo hledá viníka, najde ho vždycky.
A pak už jen roste hysterie a agresivita. Což můžeme pozorovat už nyní i u nás.
3) Totalita vzniká "pro dobrou věc"
Nikdy se nestane asi to, že by nějaký totalitní vůdce přišel a řekl: tohle je totalita, budete ji mít rádi.
Naopak totalita jedná v zájmu dobra. Je vystavěná na vzletných, velkých ideích. Je přeci dobré, abychom ochránili náš národ. Je přeci dobré, abychom si byli všichni rovni. Je přeci dobré, abychom byli všichni zdraví.
4) Totalita vzniká postupně
Zpětně je jednoduché říct: toto byla totalita. Je pro nás těžké pochopit, proč tak málo lidí emigrovalo. Proč tolik lidí mlčelo. A také proč tolik lidí kolaborovalo. Vždyť je přeci zřejmé, jaký to byl hnus.
Ale když jste u vzniku totality, tak to tak zjevné není. Totalita většinou nenastoupí převratem. To by těch pověstných žab z hrnce s vroucí vodou asi většina vyskočila.
Totalita ani nemusí být nutně diktaturou. Naopak. Totalita by se snadno sesypala jako domeček z karet, pokud by neměla velkou podporu veřejnosti.
5) Bují legislativní zmatek, přestává platit stávající právní řád
Tím, že totalita vzniká "pro dobrou věc" (bod 3) a postupně (bod 4), je velmi snadné začít dělat veletoče s doposud platnou legislativou.
Změníme tenhle zákon. A pak ještě tenhle. Nebojte, tohle nikdy nezavedeme. Ale ejhle, o pár měsíců později je to už přeci nevyhnutelné, no to musíte uznat sami. Bububu. Co na tom, že je to nelegální. My vás těmi zákony přece chráníme.
Znovu opakuju. Je úplně jedno, na jakém konkrétním tématu je totalita vystavěná. Stačí jen, když je dostatečně nosné.
6) Sbírání dat o lidech a následná segregace, ostrakizace a manipulace
Jsou doby, kdy je celkem jedno, jaké vyznáváte náboženství, jaká je vaše barva pleti či původ, jaká je vaše stranická příslušnost či jaký je váš zdravotní stav.
V totalitě tomu tak ale není. Snahou totalitních režimů je nashromáždit o vás co nejvíc dat, která souvisí s tématem, na kterém je daná totalita vystavěná. Aby vás pak mohli skrz ně fízlovat a šikanovat.
A to je prostě špatně.
7) Umlčování oponentů
Netrvá dlouho a totalitní režim převezme do rukou média, která se stanou nástrojem jeho propagandy. A čím víc se oprátka nesvobody utahuje, tím silnější je potřeba zprovodit ze scény ty, co se moc hlasitě brání.
Může to mít různé podoby. Zabíjení. Zavírání do vězení. Zákaz činnosti. Nebo blokace účtů z důvodů šíření fake news.
Tento výčet určitě není kompletní. Uvědomuju si, že některé totalitní prvky zatím v dnešní covidové totalitě chybí, např. indoktrinace dětí. I když přemýšlím, jestli už se to vlastně také neděje. Vím o dětech, které se chtějí nechat očkovat, protože je ve škole šikanují. Vím o dětech, které testují své kamarády, aby k nim mohli na návštěvu. Nicméně ze strany vlády to jako cílenou snahu nevnímám. Jestli něco, tak děti jsou spíš naštvané, že jim byl sebrán kus života.
Dále tu stále ještě není "elita", která by pomáhala šíření totalitní propagandy. Vláda se devalvuje zatím úspěšně sama svými kroky, které připadají legrační víceméně celému národu. A covidová komise je složená z "odborníků", kterým se zase vysmívá odborná obec.
Tímhle článkem nechci nikterak srovnávat utrpení Židů a komunistických vězňů s lidmi, kteří dnes nejsou očkovaní proti covidu.
Chtěla jsem ale velmi upozornit na to, že nyní nejde jen o "včeličku". Nejde o to, kdo je vaxer a kdo antivaxer. Jde o rétoriku, která se okolo toho vystavěla. Rétoriku, kterou šíří cenzurovaná média. Rétoriku, která hází na krk "mrtvé babičky na chodbách nemocnic" skupině "nezodpovědných".
Pokud takovou rétoriku přijmeme a na tuhle cestu nastoupíme, jsem si jistá, že jednoho dne se probudíme v totalitě. Jestli už v ní tedy náhodou nejsme.
Většinou své články končím nějakou jiskřičkou naděje. Tady se mi hledá těžko, ale přeci jen tam pár zrnek optimismu vidím.
Jsme zemí, která v uplynulých sto letech již dva totalitní režimy zažila. Stále ještě žije dost lidí, kteří si to pamatují a dokážou obecné znaky totalit rozpoznat. V tom máme výhodu např. oproti svobodným zemím jako je Austrálie, Nový Zéland či Kanada, kde se do totality řítí s nadšením a otevřenou náručí. My máme stále ještě možnost zatáhnout za ruční brzdu.
No a pak vidím naději v lásce. Nezapomínat na naše hodnoty. Dlít v srdci, nepodléhat strachu a myšlenkám. Mít soucit s těmi, kteří na nás svůj strach nyní vylévají různými nepříjemnými způsoby. Ne snad že by toto odvrátilo nástup totality. Ale umožní nám to uchovat si aspoň tu svobodu vnitřní.
