"Jak přivést děti ke čtení a jednou provždy je přesvědčit, že čtení je zábava?
Věděli jste, že děti, které nečtou, hloupnou? Nepřemýšlejí, nerozvíjejí své schopnosti a ve světě budoucnosti se hůře uplatní? Jak přivést děti ke čtení?
Děti, které nečtou, nemají slova vizuálně zafixovaná. Mají úzkou slovní zásobu a mizerné vyjadřování. A co je nejhorší – chybí jim svět fantazie.
Jenže knížky děti nebaví. Raději si sednou k televizi nebo k internetu, tedy médiím, která jsou založena na obraze a tím pohodlnější pro vnímání. Představivost profesionálních výtvarníků unese dítě do fiktivního světa filmů a online her daleko snáz.
Kniha těžko může v zábavnosti konkurovat zábavným videím na Youtube nebo patnáctisekundovým klipům na Tiktoku. Jenže při sledování videí a hraní her je dítě pouhým konzumentem. Nenamáhá si vlastní hlavu, nerozvíjí své schopnosti. A také mlčí. Ztráta schopnosti komunikace a porozumění je jen dalším důsledkem. A to nemluvíme o roztěkanosti, kterou online média přinášejí."
Text pak dále pokračuje vzpomínáním na zlaté staré časy našeho dětství a apelováním na rodiče, aby své děti vedli ke čtení.
Jakkoli jsem sama od dětství knihomol, který i nyní v dospělosti přečte kolem 50 - 60 knih ročně, s výše uvedeným textem nemůžu souhlasit. Pojďme se na to podívat blíže.
1) Je potřeba nutit někoho do zábavy?
Nemyslím. Děti mají neobvykle dobře vyvinutý radar na to, co je a co není zábava. Pokud k tomu přičichnou a zábava to je, pak jdou a dělají to.
Pokud to zábava není...
Jako rodič zde vnímám svou roli v tom, že dětem ukážu, že čtení existuje. Budou mě vídat s knihou. Budu jim vyprávět o tom, co čtu. Budu jim knihy nabízet a o knihách s nimi diskutovat, pokud budou chtít.
A nebudu jim klást překážky mezi ně a čtení. Čímž se dostávám k dalšímu bodu:
2) Vede povinná četba k navýšení počtu čtenářů?
Udělat z něčeho povinnost je podle mě nejsnazší způsob, jak člověka od dané činnosti odradit.
Beru děti odmala do knihovny. Do výběru knih jim ale nekecám. A že někdy je to fakt těžké.
Ale nechat je číst to, o co ony samy jeví zájem, mi přijde mnohem důležitější než cokoli jiného. Z mé zkušenosti se ke kvalitní literatuře dá propracovat i skrz to, že přečtete spoustu braku. Braku, který vás baví. A když si pak skrz to vypěstujete lásku ke čtení, sáhnete spíš po něčem kvalitním.
I já ve svých 37 letech a stovkách přečtených knih stále občas čtu knihy, které by se daly zařadit do braku. Ale mám k tomu své důvody. Třeba jsem unavená. Nebo si potřebuju odpočinout od složité syntaxe či nahuštěných myšlenek. Nebo se učím, jak dobře stavět příběh, zápletku a dialogy, abych to pak mohla použít ve svých knížkách.
Mé děti by si možná spontánně nevybraly Pavla Čecha či Josteina Gaardera. A tak si je půjčím sama pro sebe. Nechávám pak na dětech, jestli se pak ke čtení přidají.
Václav Dvořák dále píše: "Až do třetí třídy se o četní docela obstojně postarají učitelé. Děti musí denně číst, vést čtenářské zápisky. Jenže ve čtvrté třídě paní učitelka poleví, nebo nastoupí jiná, dítě objeví digitální svět a se čtením je konec."
S tímto tvrzením zásadně nesouhlasím. Kdybych chtěla vymyslet způsob, jak odradit co nejvíc dětí od čtení, zavedu povinnou četbu a zpečetím to čtenářskými deníky.
Ano, každý to máme jinak a někomu vedení zápisků může vyhovovat. Já sama ale mnohem radši o knížkách diskutuju. Vezmu si třeba jen jednu myšlenku a tu pak srovnávám s tím, co jsem si přečetla jinde. Skládám si svůj vlastní obrázek světa.
Já vím, že mi chcete udělat radost, když mi píšete, že Agnes a Zakázaná hora by měla být povinná četba ve školách. Popravdě mě ale nic neděsí víc. :-D Byla bych moc ráda, kdyby ji děti četly dobrovolně, protože chtějí, ne proto, aby měly odškrtnuto.
 |
| Dobrodružný příběh z džungle o nejtěžší cestě každého z nás. Cestě za poznáním sebe sama. Román pro čtenáře od 8 do 100 let. Čtenářské reference a více info o knížce zde. |
3) Děti, které nečtou, budou hloupé?
Souhlasím s tím, že čtení knih člověka v mnoha ohledech obohacuje. Je to ale jediný způsob?
Slovní zásoba se zdaleka nebuduje jen čtením, ale např. i poslechem, konverzací s jinými lidmi, hraním online her s kamarády apod.
Stejně tak čtení knih nemusí nutně pomáhat zlepšovat komunikační schopnosti. Ty považuji více za sociální dovednost než cokoli jiného. Naproti tomu čtení knih je velmi asociální.
A pokud mohu dodat vlastní zkušenost, samotné čtení knih, kterým jsem strávila většinu dětství a dospívání, mi nikterak nepomohlo v tom, abych byla komunikačně zdatná. Spíš naopak. V reálném světě bylo všechno jinak než v knihách.
4) Je hraní PC her zlo?
S autorem článku souhlasím v tom, že děti při hraní PC her povětšinou mlčí. Nicméně nejsem si jistá, jestli u čtení knih mluví nějak zásadně víc.
Oproti tomu při hraní online PC her je potřeba komunikovat se spoluhráči podstatně větší.
Václav Dvořák dále tvrdí, že při hraní her jsou děti pouhými konzumenty. Ano i ne. Záleží na výběru konkrétních her. Existují naopak takové, kde jsou hráči tvůrci.
Nelze také opomenout, že i při čtení knih je člověk také pouhým konzumentem toho, co někdo před ním napsal. Málokterá kniha z vás během čtení udělá tvůrce
Nemůžu též souhlasit s tím, že jen a pouze knihy rozvíjejí fantazii. Stejně tak jako jsou knihy, které rozehrají představivost (a knihy, které ne), tak jsou i PC hry, které toto dokážou (stejně tak jako existují takové, které fantazii nijak zásadně nerozvíjí).
Obecně považuji upřednostňování a adorace jednoho typu média před jinými za poněkud krátkozraké a školometské
Je to jedna ze snah nás dospělých udržet pořádky starého světa, který se nám mění před očima a kterému nerozumíme.
Znáte tenhle kreslený vtip? Vždycky se mu znova směju.
 |
| Starší: "Staré časy byly lepší." První živý organismus: "Nuda." |
Právě proto se ale sama v sobě snažím proti tomu vědomě stavět a otevírat si v sobě prostor pro to, že i jiná média, kterým já sama nerozumím a nebaví mě, mohou přinést mnoho dobrého.