Co mají dětské mozky společného s umělou inteligencí?

Poprvé mě to napadlo, když jsem děti pozorovala u karetní hry "Medvěd Wrr". Měli jsme ji tenkrát nově a já si ještě nenastudovala pravidla, takže jsme její hraní stále odkládali.

Až do chvíle, kdy přišla 8letá kamarádka mých dětí, která už hru znala. Okamžitě rozdala karty a šlo se na věc. Pravidla vysvětlovala v průběhu hraní, z mého pohledu naprosto chaoticky a nekoncepčně. Nicméně i přesto, že tato hra má pravidel celkem hodně a vyžaduje taktické myšlení, netrvalo to víc než pár kol a všechny děti, včetně 4letého Jeníka, ji slušně ovládly.

Chtěla jsem se k nim přidat. Začali mi tedy všichni čtyři ochotně vysvětlovat pravidla a pokoušeli se mě hru naučit stejně, jak se jí naučili oni: kobercovým náletem do obrovského, neznámého množství dat, kde se metodou pokus - omyl naučí herní strategii.

Jak už asi tušíte, nevyšlo to. Můj mozek byl úplně zavařený a hru jsem nepochopila. Musela jsem si přečíst pravidla a během hraní do nich pak neustále nahlížet. Oproti tomu děti se do pravidel nedívaly vůbec. Občas sice udělaly chybu, ale za pár kol už hrály perfektně. (Nemluvě o tom, že mě sem tam porazily.)

V přímém přenosu jsem si uvědomila, jak moc jinak funguje můj dospělý mozek. 

Když jsem byla malá, učila jsem se také "obyčejným hraním". Jednoduše jsem nalítla do prostoru, sesbírala postupně všechna data bez ohledu na jejich důležitost, souvztažnost či relevanci a postupně si opakováním odvodila pravidla.

Přijde mi pozoruhodné, že na podobné principu funguje strojové učení. Můj přítel - programátor mi to vysvětloval na příkladu, kdy se umělá inteligence měla naučit rozpoznávat, co za číslici je namalováno na obrázku. 

1. Počítač nejprve nalítne do obrovského množství obrázků a jeden po druhém ho projde.
2. Každému obrázku náhodně přiřadí číslici, aniž by tušil, zda je to správně.
3. Získá vyhodnocení, ve kterých případech se strefil.
4. Opakuje kroky 1-3, přičemž s každým dalším kolem se zlepšuje ve své schopnosti určit obsah obrázku správně.

Samozřejmě lidský mozek nepracuje čistě algoritmicky a některé z výsledků učícího procesu vznikají emergentně.

Dovolím si odvážně tvrdit, že podobným spontánním způsobem jsme se kdysi učili všichni. Usednutím do školních lavic jsme ale přešli na jiný způsob učení, který je sice efektivní, ale velmi nespontánní. Postupujeme vlastně úplně obráceně než jak je nám přirozené: naučímě se pravidla a až poté je jdeme aplikovat.

V samotné nespontaneitě bych problém nespatřovala. Potíž ale vidím v tom, že jsme se naučili tento efektivní způsob učení, kdy postupujeme od obecného ke konkrétnímu, považovat za jaksi "lepší" a preferujeme jej při výuce našich dětí.

Ano, je možná rychlejší a efektivnější, protože máme správný přístup naservírovaný na zlatém podnose. A určitě má v jistých případech i své opodstatnění.

Ale pokud bychom to nechali na dětech, budou postupovat vlastně takřka vždy cestou intuitivní. A to i v případech, kdy bychom se my dospělí domnívali, že to nejde.

"Kobercovým náletem na data" se mé děti naučily např.:

• hrát šachy,
• chápat hodiny,
• číst,
• hrát počítačové hry (kterým já sama vůbec nerozumím),
• používat cizí slova, která dve slovníku dětí jejich věku většinou nejsou,
• pracovat s mapou,
• rozumět z pouhého poslechu rozhovorů některým slovům v angličtině,
• psát i/y po tvrdých a měkkých souhláskách,
• násobit a dělit, ...

... a mnohé další. Vše čistě tím, že byly danému podnětu opakovaně vystaveny v běžných podmínkách. Nebylo potřeba jim říkat, že "toto je důležité a proto se to teď hezky přehledně a systematicky naučíme".

Mohlo by se možná zdát, že tento intuitivní způsob učení funguje jen u jednoduchých věcí, kde pravidel je pár. Odvodit pravidlo, že tvrdé souhlásky jsou h, ch, k, r, d, t, n není žádná raketová věda. Podobně třeba vyjmenovaných slov je také jen omezené (celkem malé) množsvtí, a ačkoli je pravděpodobně většina z nás už neumí vyjmenovat, napíšeme je správně.

Jde ale tento intuitivní přístup aplikovat na něco složitějšího? Třeba na matematiku? Určitě ano. Přestože má Hejného metoda spoustu kritiků, skvěle kopíruje to, jak by se dětský mozek matematiku učil, kdybychom na něj nenaběhli se sloupečky příkladů nebo malou násobilkou nazpaměť.

Stejná metoda ale funguje i na něco daleko složitějšího - na učení jazyků. Naprosto intuitivně se každý z nás naučil mateřský jazyk, a to nehledě na to, jak je složitý a kolik má pravidel. Je skvělé, že existují učitelé cizích jazyků, kteří netrvají na vypisování slovíček, a učí jazyk způsobem, který je lidskému mozku nejpřirozenější.

Nerada bych vynášela soudy o tom, který z uvedených přístupů k učení je lepší. Vnímám to spíš tak, že tu tyto dva přístupy existují vedle sebe a my dospělí máme tendenci při učení dětí jeden z nich preferovat.

Intuitivní přístup je možná pomalejší, protože ze začátku trvá, než si mozek projde všechny možné kombinace a zkušeností z nich vyvodí obecné závěry. Podle mého vede k většímu porozumění a naučená "látka" se v paměti uloží na delší dobu, tudíž při užívání v praxi pak člověk nedělá tolik chyb.

Za mne toto uvědomění přináší obrovskou výzvu - obrnit se trpělivostí a pokusit se tento intuitivní způsob učení u dětí nezavrhovat a dát mu šanci tam, kde všechno ve mně křičí "vždyť by to šlo mnohem rychleji a efektivněji".

Ostatně je to jako s většinou věcí co se týče vzdělávání mých dětí: každý den se znovu a znovu pokoušet dívat na svět novýma očima a nebát se opouštět své staré myšlenkové vzorce, pakliže se ukáží jako nefunční či nesmyslné.

Dobrodružný příběh o jedné cestě za vlastní jedinečností.
Román pro čtenáře od 8 do ∞ let.