Nedávno jsem málem zakopla o kýbl v metru na Andělu. Pražáci vědí. Pro přespolní doplním informaci, že kbelík obložený hadry je standardní způsob, jakým Pražský dopravní podnik řeší vodu kapající ze stropu ve stanicích.
Jakkoli se to může zdát tristní důkaz nefungujících služeb, zasmála jsem se tomu. Zdrojem mého veselí nebyl kbelík sám, ale náhlé uvědomění, čeho všeho je pro mě existence kbelíku v metru symbolem.
Představuju si, jak by asi řešili podobnou situaci řekněme třeba ve Švýcarsku. Pokud by ze stropu kapala voda, obestavěli by kritické místo zátarasy a do té doby, než by přijeli opraváři, tak by kolem stáli aspoň čtyři zřízenci metra. Dva by na každé straně mávali výstražnými červenými světly a další dva by byli k dispozici pro dotazy cestujících, zatímco by se z tlampačů v pravidelných intervalech ozývalo omluvné hlášení spolu s informací, kdy bude škoda opravena. Dobře, trošku asi přeháním, ale švýcarští expati by to možná odkývli jako velmi pravděpodobné.
Mám Česko ze spousty důvodů ráda. Došlo mi, že "kbelíky v metru" jsou jedním z těch důvodů.
Právě díky tomu, že většina státních služeb u nás nefunguje tak, jak má, dává to obyvatelům celkem široké pole působnosti v zónách, které si stát není s to ohlídat.
Jistě, můžete namítnout, že tím je tu také větší prostor k amorálním činům jako jsou např. různé podvody a korupce. Souhlasím, ale nechám je záměrně v tuto chvíli stranou, aby se mi článek nerozpliznul do neučtitelných mezí.
Domnívám se, že tato nefunkčnost státu vytváří klima, které přímo vybízí k větší svobodomyslnosti. Dominik Stroukal o tom napsal výborný článek, ve kterém poukazuje na to, že Česko má - právě díky laxnímu přístupu ČNB - potenciál stát se "kryptoměnovým Švýcarskem". Což se tedy bohužel zřejmě nestane, ale co už s tím.
Pro mě je důležité, že Česko si drží pro mě podivuhodný balanc mezi tím, kolik je tu umožněno amorality a kolik tu díky témuž principu prochází drobností, které možná nejsou podle zákonů a předpisů, ale...
Třeba když nad vámi průvodčí ve vlaku mávne rukou, když jste nekoupili dítěti lístek za 0 Kč. Každému z nás se asi někdy stalo, že omylem překročil zákon. Případně že překročil zákon úmyslně, nicméně nikomu tím neublížil.
Navíc to, že je něco nelegální, nemusí nutně znamenat, že je to špatné, a naopak.
(Zde jsem o tom psala článek v souvislosti s "drogami".)
V porovnání s jinými národy jsme mistři v tom, jak v jakémkoli systému najít cestičky. České vychcánkovství se tomu říká.
Já sama ten pojem nemám ráda, protože se pod ním schovají jak činy amorální, tak i ty, které by se daly nazvat odbojem vůči amoralitě státu.
Míru kontroly/podpory státu a míru toho, jak nás kontroluje/podporuje komunita, v níž žijeme, vnímám jako do jisté míry propojené nádoby. Ve své knize Sapiens to popisuje i Yuval Noah Harari, který říká (parafrázuji), že největší průšvih, co se vám ve středověku mohl stát, bylo to, když vás vyloučila komunita. Dnes se tak děje v případě, když vypadnete ze státního sociálního systému.
Dřív toho o vás věděla mnoho komunita. Dnes o vás ví mnoho stát. Ten, kdo toho o vás mnoho ví, má větší kontrolu nad vaším životem.
Za tohle bezpečí zaručené státem pak platíme daň v podobě zvýšené kontroly nad našimi životy.
Těžko srovnávat doby minulé a dnešní, protože do hry vstupují i jiné faktory, které jsou z velké části důsledkem pokroku v mnohých oblastech.
---
Udělám malou odbočku: Nedávno jsem vedla diskuzi, ve které můj argumentačně velmi zdatný protějšek nadhodil, že by bylo nejlepší, kdyby všichni věděli o všech všechno. Nejdřív jsem se té myšlence bránila. Jenže pak mi došlo, že ta kontrola nad něčím životem díky získaným informacím má svůj zdroj z velké části v disproporci informací držených jednotlivými stranami, jež se snaží moc přetáhnout na svou stranu. Pakliže ví "všichni všechno", pak se tato disproporce ztrácí. Tak to jen tak k zamyšlení, kdybyste se za dlouhých zimních nocí nudili.
---
Nyní je otázkou, co je lepší. Větší svoboda, ale nefunkční systém? Nebo větší kontrola, vykoupená vyšší funkčností? Nevím, jestli existuje země, ve které by koexistovala nízká míra regulací a zároveň dobře funkční státní aparát. (Pokud jo, nechám se ráda poučit.)
Já jakožto duší libertarián se přikláním spíš k té svobodě i za cenu hůř fungujících služeb. Má to samozřejmě svou hranici, ale o "kyblíky v metru" budu zakopávat bez remcání.
Stejně jsem ale přesvědčená, že je to v mém případě jen volba menšího zla. Sice volím svobodu, ale je to svoboda ušmudlaná.
Ve skutečnosti by se mi líbilo, kdyby se do popředí dostala svoboda skutečná a čistá. Byla bych šťastná, kdyby svoboda nebyla jen vyprázdněným slovem, kterým si zdobíme štíty domů a řečnické pultíky.
Přála bych si, aby svoboda byla sdílenou společenskou hodnotou, kterou nemusíme švejkovsky potajmu pytlíkovat v mítech, kam lampy státního aparátu kvůli výpadku proudu nedosvítí.
Nejsem si jistá, že se ale takového stavu dožiju. Do té doby budu za ty kbelíky v metru ráda.
---
PS: Momentální potíže s registračním systémem na očkování je čistá koincidence, k napsání článku mě skutečně inspiroval kyblík na Andělu o několik dní dříve. :-)
