Jsou mi v mnoha ohledech zdrojem obrovské inspirace prostě jen tím, že jsou.
Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat? Je to jejich schopnost...
1) žasnout nad čímkoli,
2) přizpůsobit se čemukoli.
Jsou to pro mě dva zásadní aspekty, které mi nejen pomáhají líp pochopit dětský svět, ale také prožívat hluboké vnitřní štěstí i ve všedních dnech. Zkusím to popsat blíž...
Schopnost žasnout nad čímkoli
Zkuste si představit, že jste se právě narodili. Naprosto všechno, co kolem sebe vidíte či jinak vnímáte, je nové a zajímavé. Ale mnohdy také dost zvláštní.
Jediná jistota, o kterou se zpočátku můžete opřít, jsou velcí lidé ve vaší blízkosti. A ti vám začnou věci pojmenovávat. Vysvětlují, přidávají hodnotící soudy. Zdůvodňují, proč se tohle může a to zas nesmí.
A vy - jakožto nedávno narozené mládě - cítíte, že některé věci byste si třeba představovali jinak a že spousta z těch vysvětlení, proč je něco tak a ne onak, trochu drhne.
A tak zkoušíte. Osaháváte si hranice. Nabouráváte status quo.
Jako dítě přemýšlíte o věcech, o kterých dospělí už dávno přemýšlet přestali. Zpochybňujete. Ptáte se, jestli je to pro vás dobré.
Tak jako žasnete nad vším novým krásným, co na světě spatříte, podivujete se i všemu novému nepříjemnému, s čím se za svou nedlouhou cestu životem potkáte.
Schopnost přizpůsobit se čemukoli
Jakmile ale začne být tlak na přijetí norem vytrvalý a důsledný, začnete se i vy přizpůsobovat.
Z části možná proto, že nemáte dost sil se bránit. Z části třeba proto, že chcete být zadobře s těmi, které máte rádi. (A z části určitě i proto, že spousta z těch norem se ukáže být nakonec smysluplná a za trochu toho nepohodlí stojí.)
Tak nebo tak, nakonec se podvolíte.
Ať už nahlédnete do dějin lidstva nebo se rozhlédnete po různorodosti kultur na celém světě, je naprosto ohromující, čemu všemu je lidské mládě schopné se přizpůsobit.
Strach z autority a/nebo potřeba být přijímán jsou neuvěřitelně silné hnací motory pro přežití.
 |
| Agnes a Zakázaná hora. Příběh o dobrodružné cestě za svou jedinečností. |
Tahle schopnost lidského jedince sžít se takřka s čímkoli, co přijde zvnějšku, mě nechává stejnou měrou v úžasu jako v úděsu.
Nechci tu následující historkou rozpoutat debatu o rouškách (každý z nás už stejně asi názor má), ale tenhle příklad mi přijde dobrý pro ilustraci výše zmíněného.
Když bylo zavedeno povinné nošení roušek, děti se mě nepřestávaly ptát, proč ji musejí mít. Nedokázala jsem jim dát uspokojivou odpověď, protože jsme spolu jinam než do přírody nechodili a když jsem viděla, kolikrát si za pár minut hmátnout na obličej, nevěřila jsem ve funkčnost roušky (ať už ve směru dovnitř či ven) ani já sama.
Mojí nejčastější odpovědí tak bylo, že nemám chuť se s nikým hádat a že jestli nás někdo z náhodných kolemjdoucích napráská, tak budeme platit vysokou pokutu.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem asi po třech týdnech nouzového stavu "načapala" děti, jak dávají plyšákům na procházku roušky a vysvětlují jim, že "to tak musí být".
Pomiňme teď roušky. Na tomhle příkladu mi přijde úchvatné, jak je lidský jedinec nastaven na to, aby
1) nad čímkoli novým žasnul a
2) cokoli nakonec přijmul za normu.
 |
| Ptáče jménem Ptáče. Knížka pro všechny, co se chtějí světu stále divit. (Vyšlo česky i slovensky.) |
Jasně, říkáte si. Tohle není žádná převratná myšlenka. Pro mě to byl ale potřebný úvod k tomu, o čem jsem se na začátku zmínila.
Když porovnám děti a dospělé, přijde mi, že (v průměru) jsou mezi nimi dva zásadní rozdíly.
Rozdíl č. 1: Děti mají nižší vstupní práh pro žasnutí
Malé děti se diví naprosto všemu. Žasnou nad světem, do kterého se narodily. Když budete pozorovat miminko v bdělé, nebrečící chvilce, pak si možná všimnete, že setrvává takřka v trvalém úžasu.
Oproti tomu dospělí už mají vypěstované filtry na okolní svět, nepodivují se nad známým. Ztrácejí schopnost hledat detaily, které by jim mnohokrát viděné dokázaly zpestřit. Na druhou stranu zažili už tolik nepříjemného, že jsou celkem imunní vůči snížené míře nepohodlí.
Rozdíl č. 2: Děti mají delší interval mezi prvotním žasnutím a následnou akceptací
U dětí trvá někdy i roky, než je naučíme "správnému chování". Dokáží dlouho a vytrvale vzdorovat, pokud cítí, že jim daná věc nedělá dobře. Stejně tak nad každodenními zázraky umí žasnout znovu a znovu, ačkoli je už viděly mnohokrát.
Naproti tomu většina dospělých jako by tuto schopnost ztrácela a násobně rychleji přijímají nové věci za normu.
 |
| Pozorování mých dětí. Oblíbený zdroj inspirace. |
Jak mi tohle zjištění pomáhá v cestě za vnitřním štěstím a klidem?
Inu a teď to, co je pro mě z těchto úvah nejdůležitější pro můj každodenní život.
Mám pocit, že malým dětem - dokud nepřistoupí na podivnou hru, co hrajeme my dospělí - nemusí nikdo radit, jak dojít vnitřního štěstí.
Ta obrovská síla a klid uvnitř těch malých tělíček mě snad nikdy nepřestane fascinovat.
Jako by věděly naprosto přesně, kým jsou a co je pro ně dobré.
Přemýšlím, do jaké míry je toto primární nastavení lidských bytostí ovlivněno tím, že se rodíme se schopností žasnout, nebrat věci za samozřejmé, opakovaně se ptát, napadat podezřelé, zpochybňovat a také vytrvale vzdorovat tomu, co pro nás není dobré.
Domnívám se, že to spolu souvisí velmi. A jak si to připomínám v každodennosti?
Mám takovou svou mantru.
Setrvej v trvalém úžasu.
Buď bdělá.
Podivuj se světu kolem sebe.
Všímej si detailů.
Nepřestávej se ptát a zkoumat.
Šťourej do věcí, které se zdají být dané a neměnné.
Nech svou mysl otevřenou všemi směry.
Někdy mi to jde líp, jindy hůř. Ale to nevadí. To je součástí procesu.
