Současná situace udělala domácímu vzdělávání takovou medvědí službu.
Internetem se po měsíci učení se bez školy nesou nešťastná rodičovská zvolání:
"Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!"
"Je to boj. Vůbec se nechce učit sám. Kdybych ho nenutila, tak se nenaučí nic."
"Mému dítěti chybí kamarádi! Nesmíme zapomínat, že socializace je jednou ze základních funkcí školy."
Vnímám tyhle postesky jako velmi reálné, opodstatněné a nechci je nijak shazovat.
Naopak. Nedomnívám se, že je chyba v dětech nebo rodičích, když se s těmito problémy potýkají.
Zároveň bych trochu ráda sejmula stín, který teď na domškoláky dopadá.
Zkusím popsat, jak to vidím já.
"Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!"
Bohužel současná situace má se standardním domácím vzděláváním jen pramálo společného.
1) Dítě ani rodič se pro tento způsob vzdělávání nerozhodli
Např. já jsem to s Grétou a nyní i s Marjánem řešila víc než rok dopředu, oba chodili do školky.
2) Museli se přizpůsobit ze dne na den
U nás jsme neustále v procesu přizpůsobování se potřebám jednotlivých stran vzdělávání, přehodnocování toho, co kdo potřebuje.
3) Škola se jen přenesla domů
Stejně tak jako velká část domškoláckých rodin, které znám, jsme se rozhodli pro domácí vzdělávání právě kvůli tomu, že nám nevyhovoval systém, jakým se ve škole učí. Chtěli jsme větší volnost v tom co a v jakém pořadí se budeme učit, kdy a kde se to budeme učit, od koho se to budeme učit a jak rychle učivo projdeme.
Je skvělé, že na spoustě škol nyní dokázali učitelé dát žákům větší autonomii. Bohužel se tak zdaleka neděje na všech.
Na to navazuje následující postesknutí:
"Je to boj. Vůbec se nechce učit sám. Kdybych ho nenutila, tak se nenaučí nic."
Domnívám se, že tohle není chyba dítěte. A ne nutně ani rodiče, který by nedokázal dítě správně motivovat.
1) Člověk je tvor, který se od narození rád učí
Padá a znovu vstává. Neustále se ptá proč. Všechno chce prozkoumat a na překážky nehledí. Všichni jsme si zvykli, že je normální, že najednou se to nějak samo vytratí.
Proč ta ztráta zájmu o učení často následuje relativně krátce po započetí školní docházky se už ptá málokdo.
Tenhle zajímavý zlom v lidské povaze se uděje ve chvíli, kdy za dítě (s dobrým úmyslem) rozhodneme, že pro něj bude lepší vyměnit vnitřní motivaci za vnější. A pak se divíme, že po několika letech, kdy našim dětem někdo říká, co a kdy se mají učit, nejsou schopny ze dne na den přepnout do režimu, kdy se od nich očekává, že se budou učit samy.
2) Děti to nebaví, protože jim to nedává smysl
Dokonce ani rodiče v tom často smysl nevidí. Zvlášť teď, když mají možnost nahlídnout ve větším rozsahu to, co se děti ve škole učí.
3) Jsme často přesvědčeni, že ve škole děti dostanou dobrý základ do života
Když pak ale život zaklepe na dveře ve své syrové (virové) podobě, žák - vyzbrojen schopností určit vedlejší větu přívlastkovou či zařadit trepku velkou do taxonomické tabulky živočichů - nezřídka selhává.
Hlavní cíl školy by podle mě měl být A) nezabít v dětech touhu po vzdělávání a B) pomoct jim, aby byly schopny se učit samy. Obojí by se teď dětem hodilo. Obojího se jim ale často nedostává.
 |
| Do konce dubna si na https://eshop.krkavcimatka.cz ke každé objednávce tištěné knížky můžete vybrat jakoukoli z mých e-knížek či MP3 audio knížek zdarma. Vybranou e-knížku nevkládejte do košíku, jen mi připiště její název do "poznámky pro prodejce", kterou naleznete na stránce, kde se zadávají doručovací údaje. Zároveň všechny samostatně zakoupené e-knížky jsou nyní se slevou 20 % - 50 %. |
"Mému dítěti chybí kamarádi! Nesmíme zapomínat, že socializace je jednou ze základních funkcí školy."
Já si naopak myslím, že socializace není inherenní funkcí školy, ale pouze jejím nevyhnutelným důsledkem.
1) Děti mají kamarády ve škole ne proto, že škola jim dává kamarády, ale proto, že tam tráví většinu svého času a tudíž nemají příliš příležitostí najít si kamarády jinde
Potřeba vrstevníků se projevuje takřka u všech dětí. (Píšu takřka, protože já v dětském věku byla mezi vrstevníky nešťastná, ačkoli školu samotnou jsem měla ráda.)
My jsme to např. vyřešili tzv. střídavkou, kdy si spolu s dalšími rodinami domškoláků vypomáháme se vzděláváním dětí, které pospolu tráví dny v těchto rodinách. Krom dalších kamarádů tak získají i další učitele (jakkoli konkrétně my na tohle dělení moc nehrajeme).
2) Domácí vzdělávání neznamená, že dítěti je bráněno v socializaci. Naopak!
Pokud teď sedíte se svým dítětem doma a říkáte si, že tohle přeci nemůže normální člověk vydržet, pak máte pravdu. Nemůže!
I my, standardní domškoláci, jsme nyní v izolaci. Konkrétně mě samotnou to tolik netrápí, protože jsem ráda sama.
Moje děti to snášejí taky celkem dobře, protože jsou na sebe z cestování zvyklé a jsou tři s malými věkovými rozestupy. Nicméně dva starší jsou mnohem společenštější tvorové než já s nejmladším, takže si také už občas postesknou za kamarády.
Nejen za těmi ze střídavky, ale i za ostatními, které vídáme v ne-střídavkové dny.
Socializace tedy za běžného režimu u nás probíhá v mnohem širším spektru věkových skupin, než by tomu bylo ve školní třídě.
Domškolákům bývá často vyčítáno, že jsou vytrženi z reálného světa. Znamená to tedy, že nereálný svět je to všechno, co se děje kolem budovy školy?
I přesto si myslím, že současný stav má potenciál přinést mnoho zajímavých vstupů a poučení pro budoucí koncepci vzdělávání.
(V tomto ohledu souzním s Ondřejem Štefflem, který možné zdroje inspirace rozepsal ZDE.)
Jestli ovšem aspoň některé z nich budeme s to využít, to je otázka jiná.
Tenhle článek není agitkou "škola je fuj a pojďme se učit doma".
Napsala jsem ho proto, ...
1) abych demytizovala představu o podobě domškoláctví ve světle současného karanténního vzdělávání a
2) abychom místo hledání chyby v dětech či nás samých zkusili skrz stávající nepohodlí nahlédnout, že tak jak některé školy doposavad fungovaly, přestává být v současné změněné realitě udržitelné.