Bojovníci za svobodu v době koronavirové nemusí být nutně sobci

Pokud jste vlk samotář jako já, karanténa vám pravděpodobně taky vyhovuje.
Konečně jste získali legitimní výmluvu, proč se nemusíte pořád s někým vídat.

Ti z nás, jejichž největší zábavou bylo bloumat po lese, byly doteď za podivíny.
Nyní bloumá po lese celý národ, protože není kam jinam jít.

Rodiče, kteří se rozhodli vyjmout dítě z klasického vzdělávání, byli doteď za partičku bláznů, co chodí v jutových pytlích a vychovávají asociální neumětely.
Nyní sedí doma na zadku všechny děti a i když se online výuka mnohdy v ničem nepodobá té standardní domácí, od vyhlášení nouzového stavu klesl počet na mě směřovaných dotazů typu "jak dlouho to takhle hodláte provozovat" a "jak zajistíš, aby tvoje dítě získalo všeobecný přehled" na čistou nulu.

Lidé, co utráceli (krom bydlení) peníze jen za jídlo, byli považování extrémisty, co propadli tomu mileniálskému hipster trendu s názvem minimalismus.
A voilà! Jedeme v tom všichni.

Přijde mi, že jsem se vlastně svým dosavadním životem skvěle nachystala na nouzový stav.

Nezměnilo se pro mě takřka nic.

Sice nemůžeme cestovat do zahraničí, ale jakkoli tam býváme relativně často, nijak na tom nelpím.
Zvlášť s vyhlídkou na nadcházející teplé dny mě ta představa setrvání v Česku vůbec neděsí.

S podnikáním uvidím, jak to poběží.
Besedy se ruší jedna za druhou.
Knížky se ze dne na den skoro přestaly prodávat, a tak jsem udělala akci 1 + 1, což mě zachránilo. Prozatím.
Nicméně nepanikařím a ve víře, že lidi budou zase jednou krom mouky a toaletního papíru kupovat i knihy, pokračuju ve psaní nového románu pro větší děti.

Tím vším jsem chtěla jen říct, že JÁ OSOBNĚ se necítím stávajícími vládními nařízeními nijak zásadně limitovaná.

A i když jsem si úvodní fotku na FB změnila na heslo "Moje rouška sere mě, tvoje rouška sere tebe", chodím (už vlastně od ledna, kdy to ještě nebylo ani cool, ani povinné) zakuklená jak pravá džihádistka.

Moje osobní požadavky na svobodu jsou vlastně minimální. 
Nepotřebuju se neustále dovolávat svých práv anebo si cokoli nárokovat.
Žiju slušně, chovám se dle nejlepšího vědomí a svědomí. 
A jediné, po čem toužím, je aby mi tam, kde nijak svým jednáním druhým neškodím, dal stát pokoj.

Doposud se mi tohle mé pojetí svobody v rámci legislativních mezí dařilo celkem naplňovat.
Na pozadí nově plánovaných opatření začíná ale celkem přituhovat, a to i pro lidi s nízkými požadavky na osobní svobodu.

Tohle je knížka o svobodě vnitřní. Pořád si ale myslím, že aby jí člověk dosáhl, je potřeba aspoň částečná svoboda vnější.

Minulý týden jsem napsala článek, jehož hlavní sdělení bylo prosté: 

Teď jsou nějaká nařízení. Možná dávají smysl, možná ne. To si jako laik netroufám soudit, takže je respektuju v maximální možné míře. Pojďme si ale i v téhle neobvyklé chvíli, která se většiny z nás nějak dotýká, zachovat chladnou hlavu a dávat pozor, jestli pod rouškou strachu a strašení nezačíná pučet cosi prohnilého, co by mohlo být v dlouhodobém hledisku mnohem nebezpečnější než virus samotný.

Den po zveřejnění tohoto článku přišel ministr obrany s návrhem na posílení pravomocí premiéra a armády během nouzového stavu (který zatím nevypadá, že bude mít brzkého konce). 

Premiér také nevyloučil, že stát vstoupí do velkých podniků, které budou v trablech (děkujeme, to už jsme tu měli).

ČNB bude zřejmě moct nakupovat státní dluhopisy (a tím hrozí, že se nám tu roztočí inflace, že nebudeme stíhat počítat nuly za jedničkou při nakupování chleba).

A dalších podobných příkladů je nyní za korunu pytlík.

Můj výše zmíněný článek četlo k dnešnímu dni přes 70 tisíc lidí a spousta z nich mi psala, že mé obavy sdílí.
Velmi hlasitá byla ale i skupina lidí, která mi předhazovala babičky umírající na chodbách nemocnic a lékaře, kteří se s nasazením vlastního života rozhodují, koho z nemocných nechat žít. Nemůžu přeci sobecky obětovat tuhle skupinu lidí pro vlastní pohodlí.

O to tu ale vůbec nejde. I když úplně pominu fakt, že moje pohodlí zůstává takřka stejné jako v době před vyhlášením nouzového stavu, můj pohled na věc to nemění:

Současná opatření jsou možná špatná, možná dobrá. Můžeme se o tom donekonečna dohadovat na sociálních sítích, ale výsledek ukáže až čas.
Současnou vládu z jejich zavádění neviním. Plácají se v tom stejně jako by se pravděpodobně plácal kdokoli z nás.

Pojďme ale prosím vyladit radar na to, co přichází V NÁVAZNOSTI na tahle akutní opatření typu roušky a vyčleněné hodiny na nákup pro seniory.

Současný stav je něco, co jsme ještě nezažili. Komunikačně je to tedy velmi nosné a také citlivé téma, pod které se dá schovat spousta dalších nařízení, které sice MOŽNÁ zachrání pár životů NYNÍ, ale z DLOUHODOBÉHO hlediska zničí životy jiné.

Těžko říct, kolik takových druhotně zasažených bude. Zdaleka ne všichni z nich zemřou a můžeme jen hádat přesné počty životů, které zničí některé z (plánovaných) ekonomických nebo politických opatření.

Asi málokdo chce vidět umírat babičky a dědečky. Ani já ne.

Hodně z nás má své blízké v první linii, kde pomáhají zpomalit průběh pandemie. I já mám jednu z mých nejmilejších duší, co pracuje v nemocnici přímo na infekčním oddělení, kam svážejí nakažené.

Nicméně ti, kteří upozorňují na to, že některá z nařízení jsou nesmyslná anebo dokonce v konečném důsledku devastační, nejsou nutně sobci nevidící si dál než do vlastního talíře, co prskají bez roušky na lidi v metru a kopou kolem sebe, protože "svoboda forever".

Tihle kritici můžou být i ti z nás, co by si přáli naopak co nejméně obětí. Skutečný počet celkových obětí totiž zdá se nebude možné si přečíst na červeném online počítadle informačních serverů.