Výkonnost na povel. Zvyk, kterého se držíme i tam, kde už pozbyl smysl

Jsem sova. I když mám díky naší domškolácké střídavce dva dny v týdnu volné, tak vím, že zvládnu z pracovních věcí odbouchat jen to nejnutnější, co vyžaduje pramálo mozkové aktivity.

Už dávno si tuhle nevýkonnost nevyčítám. Vím, že kreativní psací slina mi prostě chodí večer, když je všude kolem mě tma a ticho, co ruší jen oddychování dětí z pokojíčku a zběsilé cvakání mé klávesnice. Jsem navyklá takhle sedat k psaní víceméně každý den poté, co uložím děti.

Posledních pár dní se mi ale dost špatně píše i večer. Bývám unavená, i když spím krásných nepřerušovaných osm hodin denně. A když už k počítači sednu, kurzor na mě bliká a já mám v hlavě duto. Nejradši bych si zalezla do postele s rozečtenou knížkou a nechala se opájet slovy někoho jiného.

Je strašně zvláštní i po těch letech volnonožství pozorovat, jak mi někde vzadu v mozku pořád nabíhají ty staré známé vzorce...

• vždyť pracuješ jen pár hodin denně a zbytek se jen staráš o děti,
• vždyť děláš to, co tě baví, tak nemáš právo fňukat,
• když teď polevíš, ujede ti vlak a už nikdy ho nedohoníš.

A i když vím, že na sebe můžu být pyšná, jak to všechno po Honzově smrti zvládám už pátým rokem táhnout, tak si stejně musím neustále dokolečka připomínat jednu z nejdůležitějších věcí, které mě jeho smrt naučila: Buď na sebe hodná, Veru.

Přijde mi strašně zajímavé, že i když mě nikdo nenutí, dokážu si tím bičem nad sebou práskat sama.

V reálu to pak vypadá tak, že ačkoli vím, že večerní psaní bude momentálně otročina, stejně k tomu sednu. Pak se v tom chvíli nípu. Jde to pomalu. A hodně mažu. Píšu třeba půl hodiny a napíšu jen jednu dost upocenou stránku knížky.

A pak si nakonec řeknu, že se na takovéhle nedomrlé šmrdlání můžu vykašlat a jdu si do postele číst.

Několikrát se mi teď stalo, že jsem šmrdlací fázi přeskočila a šla do postele rovnou.
Já vím, že je to možná pro spoustu lidí normální. Nicméně důvod, proč jsem to tu tak rozepisovala, byl ten, abyste pochopili, jak je ve mně hluboce zakořeněné přesvědčení o tom, že každý den prostě něco napsat musím.

Nejde ani tak o to mé noční psaní.

Chtěla jsem vyzdvihnout především princip víry v kontinuální výkonnost, kterou je možné ovládat na povel.

Naučili jsme se věřit, že výkonnost je něco, čemu je možné zvenku nastavit mantinely a laťky.
Vůlí se pak snažíme v tomhle cirkusovém šapitó skákat tak, abychom sklidili tleskánky.

Od pondělí do pátku.
Od osmi do pěti.
Vypnout na dovolené.
Zapnout po zbytek roku.
Zvýšit když teče do bot.

Nechci se nořit do hlubin sociologie (a to navzdory tomu, že jsem to pět let studovala). Hypotéza, že s tímhle způsobem uvažování má co dělat průmyslová revoluce, nebude ani překvapivá ani odvážná. Ale nenastal už čas za těch pár set let posunout paradigma? 
(Pardon za slovo paradigma, ale já se ho jinde než po zmínce o sociologii neodvažuju používat, protože ho mám zafixované jako termín, který jsme na VŠ říkali vždycky, když jsme o tématu nevěděli vůbec nic.)

Pokud jste k sobě nepřestali být pozorní za léta masírování paradigmatem výkonnosti na povel, možná jste zaznamenali, že vaše výkonnost je záležitostí poměrně kolísavou.
Podléhá ročním obdobím a počasí.
Podléhá hormonům a menstručnímu cyklu.
Podléhá tomu, kolik času máte na to o sebe pečovat.

Jakmile budete mít prostor si těchto detailů všímat, zjistíte, že nemá cenu s klesající výkonností bojovat.

Naopak tahle lenivá období vegetačního klidu jsou důležitá k tomu, abyste nabrali energii do období růstu.

V knize Tajný život stromů popisuje Peter Wohlleben způsob, jakým v divokém lese rostou stromy. Tempo jejich růstu není zdaleka stálé a rovnoměrné. Stromy naopak dokáží v případě potřeby (např. když je kolem nich mnoho vzrostlých stromů, které jim brání v přístupu ke světlu) zpomalit svůj růst. V tomto období vyčkávání pak nabírají sílu, aby mohli v pravou chvíli investovat všechnu energii do rychlého růstu a využít svou příležitost v nikdy nekončícím boji o sluneční paprsky.

U stromů nám to přijde pochopitelné i logické.
Sami na sobě možná cítíme, že naše výkonnost je mnohem silněji ovlivňována spoustou faktorů, které se objevují v cyklech (a jejich kombinacích) a/nebo jsou spouštěny rozličnými vnějšími i vnitřními faktory, jež se ne vždy protínají s předem nalinkovanou strukturou, do které bychom svou výkonnost měli vtěsnat.

I přesto stále věříme, že je pro naše děti nejlepší, když jim nařídíme, odkdy dokdy mají sedět v lavici a kdy můžou mít prázdniny.
Zuby nehty se držíme 40hodinového pracovního týdne, jakkoli je tento počet hodin spíše zvykem než čím jiným, co by se dalo rozumně zdůvodnit.

Ten zvyk je tak silný, že může (jako třeba u mě) přetrvávat i ve chvílích, kdy vnější tlak na udržení opadne a (kromě mě) neexistuje nikdo, kdo by na dodržování schémat trval.

Neklademe tak na oltář efektivity právě i výkonnost, která v důsledku toho klesá a následně způsobuje i to, že je systém jako celek méně efektivní?

Chápu, že stále existují povolání, kde nejenže nejste sami sobě šéfem, ale výkonnost na povel je jejich neoddělitelnou součástí. Hasič si jen těžko může říct, že se mu k dnešnímu požáru zrovna vyjíždět nechce. Máte-li takové povolání, neberte to prosím jako provokaci. Jsou určitě stále ještě zaměstnání, kde vystoupit z paradigmatu výkonnosti na povel prostě nejde a řešení je třeba hledat jinde. Toto je ale otázka přesahující rozsah tohoto článku.

Chtěla jsem jen vybídnout k zamyšlení, proč stále i tam, kde to není životně nutné, trváme ze zvyku na přístupu k výkonnosti, který se zdá být člověku nevlastní a v součtu výkonnost spíše snižuje než zvyšuje.

Abych se vrátila k sobě: Vůbec se nebojím, že moje psací slina zase nepřijde. Ona přijde. Až bude čas.
Na mně je teď hlavně to, abych na sebe byla hodná a dopřála si vegetační klid, po kterém bude večerní ticho mého pokoje zase prořezávat svižné staccato klávesnice.