Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vypadají vaše vzpomínky?
Schválně, zkuste si to teď a zavzpomínejte na...
Zápis do první třídy.
Škola v přírodě.
Sportovní soustředění.
Dovolená s rodiči u moře.
Předávání diplomu na VŠ.
První rande s vaším současným partnerem.
Poslední Vánoce.
Včerejší den.
Nejde mi teď ani tak o to, co konkrétně jste si vybavili.
Přijde mi strašně zajímavé, že ačkoli všechny ty vzpomínané příklady trvaly řádově hodiny až dny, vyskakují mi z nich jen takové drobné záblesky.
Když se ohlédnu, vidím jen oddělené, nepohyblivé scény, které jsou podbarvené tím, jak jsem se u toho cítila.
Těch scén ke každé situaci je jen pár, někdy i třeba jen jedna. I když se donutím hrábnout hlouběji do paměti, stejně se mi z toho, co vylovím, nepodaří poskládat souvislý film.
Nevím, jestli vás zajímají úvahy o čase. Mě čas neuvěřitelně fascinuje, ale vždycky, když to někde vytáhnu, tak mám pocit, že jsem snad jediná, koho to zajímá.
(Nebo na mě naběhne nějaký fyzik, a to zas pak mám pocit, že jsem úplně mimo. :-D)
Nicméně kdybyste v tom zájmu o čas jeli se mnou, napadlo vás někdy, co když vaše vzpomínky vlastně dobře odrážejí to, jak čas funguje?
Zvykli jsme si o čase uvažovat jako o spojité veličině. Říkáme, že čas plyne.
Ale co když jen padáme z okamžiku do okamžiku? Bum. Bum. Bum.
S každým novým ten starý zanikne a přestane být důležitý. Nové políčko filmu může vypadat úplně jinak než to předchozí. Ačkoli je tam následnost jednotlivých políček, kterou nedokážeme rozbít, není mezi nimi žádná spojitost. Bum. Bum. Bum.
Co když to, že přítomnou realitu vnímáme jako spojitou, je jen úplně stejná iluze, jako když si rychle přehráváme okýnka filmu? Co když se s každým novým okamžikem znovu a znovu rodíme?
Většinou píšu nějaké shrnutí článku a vlastní interpretace, ale v tomhle konkrétním případě to jimi nechci zabít, protože mě strašně zajímá, kam vás to "mentální cvičení" na začátku dovedlo.
Dělají s vámi něco tyhle úvahy?
Mě ta nespojitá představa času totiž ve svých důsledcích neuvěřitelně konejší a uklidňuje.
Zrovna dneska ráno jsem tak vzpomínala na svoje dětství a na to, kde jsme tenkrát bydleli. Některé okamžiky si vybavím, ale jde to docela těžko, poněvadž takřka nemám paměť. :D Včerejší den už není takový problém, tam jsem schopná kousek po kousku vyjmenovat, co jsem dělala. Je ale celkem legrační, jak jsme schopni říct o dni, kdy jsme třeba "jen" četli, odpočívali nebo se dívali na filmy, že jsme vlastně "nedělali nic". To přece nejde, nedělat nic, ne? :D Ale jestli tohle je to "nic", tak ho asi dělám/nedělám celkem ráda.
OdpovědětVymazatMě všeobecně často trápí úvahy, co vlastně čas je. A když se snažím najít si nějakou uklidňující představu většinou se ho snažím vnímat cyklicky. Ale tahle představa nespojitého času je snad ještě větší balzám na duši. :)
OdpovědětVymazatVím, že čas jsou jen jednotlivé okamžiky a tak to i beru. Vím, že okamžik pomine a já budu moci ve svém životě znovu vytvořit něco nového. Každý okamžik je možnost. Nová možnost začít znovu a lépe. Situace jsou zkoušky a moje možnost jimi projít -zachovat se "správně", "vyspele", "tak nejlépe co to jde". Vše i každý okamžik a situace pomine a budeme stát před novou a v ní obhajovat co jsme se naučili v té jednodušší.
OdpovědětVymazatDřív jsem si hrávala s představou, že skutečnost vzniká pořád znova, a to rychlostí světla (proto nejde předběhnout :-) ) a v závislosti na událostech minulých i (ó hrůzo) budoucích (viz věštecké sny a jasnovidné "vzpomínky na budoucnost", které mají přesně ten popisovaný charakter izolovaných záběrů, k nimž nám chybí kontext). Teď už se spokojuji s konstatováním, že nevím. Ale zvědavá jsem ;-).
OdpovědětVymazatNěco ve mně ví, že je to to bum, bum. Kdyby to totiž tak nebylo, pro každého by každá chvíle znamenala to samé, myslím tím v té důležitosti. Ale tak to není. Každý je podmíněn něčím, tomu slouží a podle toho si staví příběh o "já", který navazuje a souvisi. Co když vše je "jen" zkušenost, která znamená zkušenost samotnou, neopakovatelnou, jedinečnou, ale nic neříkající o "já"? Co když právě na základě toho všeho to "já" a "můj" příběh tu není, jen jsme naučení takto věci vnímat, aby bylo alespoň nějaké "mé", které dává pocit jistoty, že to tady dává smysl?��
OdpovědětVymazatOmlouvam se predem (ha casova nerovnovaha hned v prvni vete), bude to bez diakritiky. Mne po vybaveni vzpominek napadlo nejprve to, ze se do nich muzu vratit. Kdyz se nadechnu a zalezu si do klidneho koutku duse, da se z jednoho drobneho okamziku proplout zpet do celeho prozitku. Ne stejne intenzivne, jako kdyz jsem ho prozivala poprve, ale i presto silne. Priklad... vybavi se mi moje nedavna svatba. To jak jsem lezela s manzelem na podlaze kostela, divala se do krovu a vnimala, ze ta chvile je ted a tady. Snazila jsem se vnimat barvu a intenzitu svetla i hudby okolo, to jak mi je. Kdyz se do toho okamziku vnitrne vratim, neni to jen obrazek, je to obraz, ze ktereho muzu vystoupit dal a dava mi opet si vzpomenout na to, co se delo o 5 minut pozdeji. Jake toho dne bylo pocasi a jak mi chutnala ranni kava. Zda se mi, ze cas se rozpina podle toho, jak moc jsme schopni ho vnimat. Kolik “veci” jsme schopni vnimat najednou. To same treba i se zazitky z dovolene, kdyz se je snazim vybavit a dam si tu oraci, pusti me ma pamet dal k vetsim odrobnostem, jako se cas natahnul a zase smrstil. Einstein byl zjevne genialni..
OdpovědětVymazatDiky za popud k zamysleni, Veroniko.
Ps, nemeli jsme zadnou ritualni svabu, jen byla v odsvecenem kostele. :)
Pochopila jsem, jak to asi myslíte, zajímavé. Klidně to tak můžu chvíli vnímat, ano, některé dny v mém životě jakoby nebyly a některé opravdu stojí za to. Zajímavé. Díky za tuto reflexi.
OdpovědětVymazat