Proč se strach z nemocí a bojování proti nim neslučuje se zdravím

Psát o zdraví v těchto dnech, kdy nad Evropou visí temný koronavirus a každý druhý si dává dostaveníčko s chřipkou, je jak strkat nahatý zadek do vosího hnízda. Ale tak co už. Znáte mě. Když potřebuju něco napsat, ...

Na začátek mi přijde důležité říct: PROSÍM, NEBERTE TO JAKO NÁVOD, KDYŽ VÁM TO NESEDNE.

Caps Lock téměř nikdy nepoužívám, z čehož je zřejmé, jak moc si přeju, abyste nevytahovali vidle a pochodně, když mě budete chtít nařknout ze šíření bludů.

Uznávám, že článek je trochu... no... neortodoxní. Ale i tak věřím, že třeba někomu pomůže pojmenovat věci, které má v sobě jen na úrovni pocitů.

Nemám obvodního lékaře. Už skoro 19 let. Od dob, kdy jsem opustila svého dětského doktora, jsem se nikdy necítila tak, abych měla potřebu vyhledat toho dospěláckého.

Mimo to...

• Neberu žádné léky.
• Ani růžové kavalíry. Hlavně proto, že se mi nelíbí, jak říkají tělu "mlč a koukej fungovat, na bolest tu nikdo není zvědavej".
• Nezobu žádné podpůrné látky v podobě vitamínů, minerálů či jiných doplňků stravy.
• V lékárničce nemáme žádná homeopatika ani Bachovy kapky.
• V tzv. kritických obdobích nijak speciálně nevyztužuju svoji imunitu krom toho, že přirozeně víc spím.

Pozor! Tím nechci říct, že byste neměli chodit na preventivní prohlídky, nevzít si prášek, když je vám špatně nebo jinak nepečovat o svoje zdraví. Důležité podle mě ale je, s jakým nastavením k tomu přistupuju.

Mám pocit, že péče o fyzickou schránku je často spojována s úzkostí a strachem. Místo toho, abychom se starali o zdraví, bojujeme proti nemocem. 

Je vlastně docela legrační, že ke zdraví by nás měli dovést v nemoc-nici.

Jak vysvětlit ten jemný rozdíl, abyste mi porozuměli? Zkusím to na příkladech.

⭐️ Nemyslím si, že je špatně se mazat krémem s láskou a péčí o svou kůži. Domnívám se ale, že k dobrému výsledku nepovede, když se budeme mazat ze strachu z prvních vrásek nebo mastičkou bojovat proti akné.

⭐️ Je v pořádku vypít si ráno skleničku zeleného ječmene s tím, že mi chutná a cítím se po něm fajn. Jaký ale bude mít efekt, když začnu pít kvůli tomu, abych se zbavila ekzému? Nebo kvůli tomu, že na instagramu to pijí všichni, co vypadají vitálněji než já? (Instáč nemám, takže nevím, třeba to nepije nikdo. :-))

⭐️ Je v pohodě začít na podzim brát céčko nebo si doplnit nějaký vitamín, když cítím, že mi chybí. Problém vidím v tom, když je užívání spojené s myšlenkou "hlavně abych něco nechyt".

⭐️ Nemám problém s očkováním jako takovým. Já třeba své děti očkované mám, ale každou injekci provázím důvěrou. Je to velmi rozdílné od toho, v jakých emocích se dnes vedou diskuze dvou stran, z nichž jedna je pro očkování (ze strachu, abychom byli připraveni čelit epidemiím) a druhá je proti očkování (z úzkosti, aby jejich dětem neublížilo).

Zkrátka jde mi o to, abych nevěnovala pozornost nemoci, ale zdraví.

A to nejen v případě prevence, ale také léčby, když už se nějaký ten neduh dostaví.

Minulý týden jsem měla nějaké trable se sedacím nervem. To je takový ten nerv, který když zlobí, tak to pěkně bolí a nemůžete se ohnout. Už se mi to před lety stalo, zanedbala jsem to a tenkrát mi z toho po dlouhých týdnech pomohla horká voda a postupné lehoučké rozhýbávání.

V den, kdy mě bolest začala, jsem se rozhodla jít na trénink. Cítila jsem, že moje tělo pohyb potřebuje. Když to půjde, půjde to. Když ne, přes bolest nepůjdu. Odtrénovala jsem s bederákem, pak jsem si vlezla do horké sprchy a doma se zabalila do několika dek. V hlavě jsem si jasně vizualizovala, že moje záda jsou naprosto v pořádku. A druhý den to tak bylo.

Tohle určitě není univerzální návod na to, jak léčit sedací nerv. Je to spíš pobídnutí k tomu, jak poslouchat svoje tělo.

Někdy ale poslouchat sám sebe je velmi náročná záležitost. Okolí je přímo prošpikované rušičkami, které nám radí to či ono.

• Reklamy na léky, bez nichž jsme jen s podivem dokázali do dnešního dne přežít.
• Známí, kterým od stejného problému pomohlo to či ono a v dobré víře nám to předhazují k vyzkoušení.
• Lékárny, které si berou naše zdraví na starost.
• Lékaři, kteří nám s nejlepšími úmysly radí, jak proti dané nemoci bojovat.

A my pak z úzkosti a obav o to, abychom neonemocněli nebo se nemoci zbavili, zkoušíme všechno možné, díky čemuž máme málo času a klidu myslet na to nejdůležitější: na to, co si naše tělo žádá a co by nás pomohlo navrátit k našemu zdraví.

Je srozumitelný ten rozdíl? Nejde mi o to, abychom o sebe houfně přestali pečovat, nechodili na preventivní prohlídky, nenechali se očkovat, apod. 

Přála bych si, abychom převzali za své zdraví zodpověnost, uchopili ho do rukou a hýčkali si ho. Beze strachu, bez úzkosti, s důvěrou.

Bývám minimálně nemocná. Třeba tak jednou do roka mě rozbolí hlava nebo chytím rýmu. Nic si z toho nedělám. Nevyčítám si, že jsem zanedbala to či ono. Prostě jen zmírním aktivitu, zpomalím a víc se opečovávám. Nefňukám na potkání a pokud to situace nežádá, o své nemoci nemluvím. Představuju si samu sebe jako zdravou. Večer před spaním se pak v myšlenkách zavřu do svého zlatého tunelu (což dělám už od dětství) a usnu. Ve většině případů jsem do druhého dne zdravá.

Možná by se zdálo, že tenhle přístup může praktikovat jen dospělý člověk. Ale co dítě, které svým chováním určitě nemoc nepřivolává?

Myslím, že dítěti můžeme jako rodiče také pomoct. Třeba tím, že je budeme podporovat v tom, aby převzaly za sebe zodpovědnost a soustředily svou pozornost na zdraví, nikoli na nemoce.

Já sama dětem péči o zdraví direktivně neřídím. Občas se třeba (spíš ze zájmu) zeptám, jestli jim není zima, ale když mi odpoví, že ne, nechám je být a do dalších vrstev je nehoním, jakkoli já sama jsem třeba oproti nim nabalená.

Veškerou svou pozornost směřuju na to, že jsou děti zdravé. Tohle se špatně vysvětluje, mám to spíš na úrovni pocitu, který zkusím popsat: 

⭐️ Nestraším je nastydlými vaječníky, když sedí na studené zemi. Nevyhrožuju jim nemocí, když se koupou v ledové vodě. Nezasévám do nich svoje strachy, se kterými oni nemají nic společného.

⭐️ Nevěnuju pozornost každému jejich pupínku nebo vyrážce. Když si už nějaké kožní obtíže všimnu, zeptám se, jestli to chtějí něčím namazat (většinou chtějí) a dál už se o tom nijak nebavíme. Podobně to dělám při teplotě. Nezdůrazňuju jim, že jsou nemocné a že by měly dělat to či ono. Zeptám se jich, jestli si chtějí lehnout (většinou chtějí). Donesu jim čaj a dám jim pusu vždycky když jdu kolem.

⭐️ Vnímám je jako bytosti, které nemají důvod vychýlit se ze svého zdraví. Věřím v jejich samoreparační schopnosti. Pečuju o ně, ale ne z úzkostí.

⭐️ Nežiju ve věčném strachu, co když budou nemocní. Plánuju všechny naše aktivity i cesty s důvěrou, že je absolvujeme ve zdraví.

⭐️ Když nějaká nemoc přijde, nedělám si z toho hlavu. Nejsem dokonce ani přesvědčená, že za každou nemocí dítěte stojí pochybení rodiče, jak je teď moderní v psychosomatice říkat. Může být, nemusí. Já ale odmítám kvůli každé nemoci dítěte podstupovat terapii nebo hledat rodovou vinu v minulých životech. Když má dítě nudli, utřu mu nos.

⭐️ Negůglím nemoce ani jejich příznaky. Neprobírám jejich nemoce s příbuznými. Nestěžuju si, když jsou nemocní. Nemoc pro mě prostě není pozornosti-hodné téma hovoru.

Nechci, aby tenhle článek zněl nevděčně. Opravdu jsem neskonale šťastná, že žijeme v zemi a v době, kde existují léky. Neskonale si vážím práce zdejších lékařů. Medicína je tu na vysoké úrovni a snadno dostupná všem.

Problém vidím možná právě v té snadné dostupnosti zdravotní péče, díky které zapomínáme na to, že naše tělo je důležitou, ne-li hlavní součástí reparačního systému. Necháváme se léčit místo toho, abychom se léčili. 

Nakonec ještě jednou zopakuju to, co jsem říkala na začátku. Prosím, nesuďte mou cestu. Nejsem pomatenec (nebo možná jsem, ale to sem teď nepleťme). Je mi jasné, že to, že je moje rodina zdravá, může být i dílem náhody, dobré genetické výbavy, peněz, díky kterým si můžeme koupit dobré potraviny, apod.

Pokud právě berete léky, toto není výzva, abyste je zítra spláchli do záchodu.

Pokud právě ležíte s chřipkou, pak toto není text, který vás měl za cíl naštvat a zpytovat svědomí, co jste ve svém (minulém) životě udělali špatně.

Článek jsem psala s přáním, aby byl něžnou inspirací k tomu, jak pomalu a zlehýnka začít soustřeďovat svou pozornost od nemoci ke zdraví a přebírat za něj zodpovědnost.