25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením

Foceno bez mejkapu a bez filtru.
První fotka je jedno z nejhorších loňských stádií, nicméně v minulosti byla i mnohem, mnohem horší. Jen jsem nenašla odvahu to vyfotit.
Další dvě fotky jsou naopak to nejlepší, čeho jsem zatím tu a tam schopna dosáhnout. Většinu času se pohybuju někde mezi tím. Zatím. A o té cestě za uzdravením je celý tenhle předlouhatánský (a pro mě v mnoha ohledech důležitý) článek.

Asi nikdy jsem žádný článek nerozmýšlela tak dlouho. Jestli s tím jít ven. Jestli otevřít to nejbolavější místo, co v sobě mám.

A když už jsem se pak někdy v březnu rozhodla, že jo, tak jsem se skoro celý další rok schovávala za "něco důležitějšího, co musím napsat právě teď". Jenže pravda je taková, že jsem se bála. Bála jsem se, že když o tom napíšu, tak sama sebe uřknu a propadnu se zase zpátky. Taky jsem měla strach, že když jsem teprv v procesu léčby, tak o tom nemám co komu vyprávět.

Jenže víte co? Právě proto, že jsem na cestě k uzdravení, mi to přijde smysluplné sdílet. Je to podle mě uvěřitelnější a smířlivější pro ty, co jsou na cestě taky.

Sama vím, že mě máloco dokáže víc nakrknout než nějaká hladkopleťačka, co se nakrucuje před kamerou a povídá vám, jak jí stačilo začít se mazat tím a tím super mazadlem a čárymáry fuk! její akné zmizelo.

Píšu to pro všechny ty z vás, kteří jsou stále ve fázi hledání své cesty ke zdravé pleti.

Otevírám se jen kvůli tomu, že vím, že mě samotné by takový příběh pomohl, kdybych ho před pár lety slyšela.

Udělám takový menší proclaimer. Protože mi to přijde opravdu důležité, tak si ho prosím přečtěte:

• Sdílím svoji cestu. Je dost ezo. Ale je moje. Tak ji prosím neodsuzujte. Tohle je fakt moje bolavé téma a o rýpaly nestojím. Protože si nejsem jistá, jestli je ustojím.
• Nejsem lékař. Ani kosmetička. Ani paní odbornice přes beďary, kterých je dneska plný internet. Vemte si z toho prosím to, co uznáte za vhodné. Zbytek nechte ležet.
• Nepište mi prosím komentáře "Už jsi vyzkoušela toto? Mám s tím výborné zkušenosti." Věřte mi. Věnuju se tomuhle tématu už fakt dlouho. Pochybuju, že je nějaké "toto", o jehož existenci bych nevěděla. Nicméně hlavní důvod je ten, že moje "toto" neleží nikde venku a všechna dosavadní vyzkoušená cizí "toto" vedla v lepším případě k nulovému zlepšení, v horším případě k ještě většímu propadu.

Tak. Jestli jste toto dočetli a berete výše uvedené na vědomí, můžeme začít.

Když mi bylo 11 let, začalo se mi dělat akné. O dva roky dřív, než jsem dostala menstruaci. Nebylo to jen pár pupínků, co běžně vídáte na puberťácích. Byly to velké, bolavé boule po celém obličeji.

Maminka mi koupila Aknecolor (oranžoví spolupamětníci soustrastně vzpomenou) a po večerech mi hnisavé pupínky vymačkávala. Dneska by vás každá kosmetička za takový přístup hnala sviňským krokem, ale tenkrát to bylo celkem normální. Když mi pak mamka začala půjčovat a posléze koupila můj vlastní mejkap, byla jsem jí vděčná.

Tohle spousta lidí taky možná odsoudí. Když máte akné, tak by se pleť neměla zatěžovat. Jenže tohle dokážou říct podle mě jen lidé, co nikdy pořádné akné nezažili. Nikdy nepochopí, jaký je to rozdíl. Jen díky mejkapu jste s to některé dny připustit, že vyjdete ven mezi lidi, místo toho, abyste seděli doma s papírovým pytlíkem na hlavě a báli se podívat do zrcadla.

Abyste tomu rozuměli. Akné vulgaris - to není ten roztomilý kulatý minipupínek, co se ve filmech udělá hlavní hrdince mezi očima zrovna když se chystá na rande.

Akné vulgaris vypadá asi takhle:

• Bolí vás celý obličej. Dělají se vám na něm tvrdé velké boule, které často ani nemají hnisavou hlavičku, abyste si od té bolesti mohli ulevit, jakkoli víte, že se to dělat nemá.
• Máte pocit, že kůže není vaše a nepatří k vám. Je to jako byste měli mezi svalovinou a kůží natažený igelit. Nemůžete si sáhnout na obličej. Nemůžete si ho normálně promnout. Nemůžete si opřít hlavu o dlaň. Nemůžete se poškrábat.
• Kůže se vám škaredě loupe. V mém případě fakt hodně. Většinou si lidi bez akné myslí, že aknózní pleť = mastná pleť. Nemusí to být nutně pravda. Jsou různé druhy akné a když "vyhrajete" loterii, můžete krom akné řešit ještě to, že se pleť nestíhá normálně domašťovat.
• Do kůže se vám nic nevsákává. Chová se, jako by se bránila jakémukoli pokusu o to něco do sebe pustit. Namažete se večer a ještě ráno jste mastní, jako kdybyste si krém právě nanesli. (A opravdu jsem toho vyzkoušela hodně, veřte mi.) Nicméně i když se lesknete jako prasátko, kůže pod krémem je úplně suchá a vesele se loupe dál.
• Kůže občas někde praskne. Z prasklin pak teče krev. Když máte štěstí, spustí se vám krev doma ve sprše (protože i mírný proud vody je prostě na vaši kůži moc) nebo ve spánku, protože jste si obličejem přejeli o polštář. Když štěstí nemáte, praskne vám obličej na veřejnosti, protože si o něj třeba omylem zavadíte. Někdy krev teče chvilinku. Ale když je to na blbém místě a prasklina se trefí do nějaké žilky, tak může téct třeba i 15 minut a ignoruje to, že zrovna stojíte před sedmi sty lidmi (true story, mávám do Bratislavy).
• Strašně dlouho se vám všechno hojí. Normální pleti trvá tři čtyři dny, než pupínek zmizí. Mojí pleti to trvá několik týdnů. Není výjimkou, když se mi jeden běďar hojí třeba měsíc.

Tohle by už samo o sobě stačilo k tomu, aby si jeden řekl, že tohle fakt nechceš. Jenže to horší teprve přijde. Akné z vás docela snadno může udělat psychického mrzáka a asociální trosku. Protože obličej, obličej prostě narozdíl od jiných částí těla neschováš.

• Musíte se naučit žít s jistými společenskými omezeními. Třeba dlouhé pařby (ne že bych teda nějak pařila) jsou fakt něco, čeho se nechcete zúčastnit. I když se večer před odchodem namalujete, při půlnočním návratu vypadáte jak zbitá, oloupaná zombie. To by ale bylo to nejmenší. Nemůžete například normálně plavat a už vůbec ne se potápět. Nejde jen o to, že by se smyl mejkap. Ale voda mi pleť tak strašně vysušuje, že když se do pár minut nepromastím, stáhne se mi, začne strašně bolet a praská. Velmi si rozmýšlíte, jestli se vydáte do sauny. Pot umí póry hezky rozdráždit k tomu, abyste se do druhého dne osypali. Podobné je to s masérskými oleji. No a pak je tu přespávání jinde než doma. Aknózní pleť po ránu fakt nevypadá hezky. Speciální kategorie je pak probouzet se vedle muže. Přes tenhle filtr jsem v mém životě moc chlapů nepustila.
• Od dětství posloucháte narážky lidí, kteří akné nikdy nezažili, hloubku problému nechápou a nevědomky a nechtě ubližují. "Fuj! Co to máš za boláky na obličeji?" (chlapeček zmého oddílu na táboře). "Až budu doktorka, tak ti ty tvoje fleky vyléčím." (spolužačka na gymplu, ze které doufám doktorka není). "Já jsem přesvědčená, že máš něco špatnýho v krvi." (ne, nemám, moje krev je přesně taková, jaká má být).
• Přestanete věřit všem povídačkám o akné. "Až ti bude osmnáct...", "až se ti ustálí menstruační cyklus...", "až se zamiluješ...", "až se vdáš...", "až otěhotníš..." (haha), "až porodíš..." (hahahahaha), "až...". Až nakonec vás přestane bavit čekat a smíříte se s tím, že pravděpodobně budete jediná stoletá babička, co půjde do rakve s akné.
• Máte pocit, že akné je něco, co vás definuje. Když vám někdo kouká do obličeje, jste si jistí, že nevidí nic jiného, než akné. Jste (nesmyslně) přesvědčení o tom, že lidi o vás mluví jako o "té holce s akné". Nemáte ve svém okolí nikoho, kdo by měl na obličeji něco tak strašného jako vy. Máte pocit, že to nemá cenu vysvětlovat, protože vás nikdo nechápe.
• Stydíte se. Strašně se stydíte. Vyhýbáte se kontaktům s lidmi. Chodíte se sklopenou hlavou. Bez mejkapu nejdete vynést ani ten pověstný koš. Schováváte obličej pod vlasy. Nosíte nenápadné oblečení, abyste se co nejvíc schovali a neupozorňovali na sebe. 
• Nenávidíte se. Máte pocit, že jste CELÍ oškliví a že si nezasloužíte se hezky obléknout, protože by se to nehodilo k tomu strašnému obličeji. Hodiny strávíte v koupelně tím, že se s pocitem zhnusení pozorujete. Vstáváte se zkaženou náladou, protože víte, že první, co v zrcadle uvidíte, bude zas ten strašný, rozbolavělý ksicht. Nenávidíte celý svět. A hlavně všechny hladkopleťáky. Obzvláště pak ty co kouří, pijou, ponocujou, mažou se indulonou a cpou se koblihama.

Takže tohle, TOHLE je, přátelé, ve zkratce akné.

Když už jsme u té životosprávy. Asi přeskočím tu část, kdy jsem věřila, že akné vyléčím konvenční kosmetikou a chemoléky. Pravděpodobně každý, kdo akné trpěl, si touhle fází prošel. Kupoval kdejakou "zaručenou mastičku", aby posléze zjistil, že je to jen "zaručeně drahá ptákovina".

Myslela jsem si, že když přejdu na přírodní kosmetiku (jakože opravdu přírodní, ne tu, co má na sobě napsáno 100% NATURE a namalovanou louku), tak se problém spraví. Nespravil.

Když jsem se pak časem dostala k celostní medicíně, říkala jsem si, že mám vyhráno. Cítila jsem, že tohle musí být ono. Nejvíc mi sedl přístup Tracy Raftl, která dává akné i do jiných kontextů než "kožní potíže", jde cestou přírodní léčby a krom svého vyléčení má za sebou stovky success stories. Domnívala jsem se, že když přečtu a vyzkouším všechny její rady, zvítězím. Ale nestalo se nic.

Souběžně s tím jsem už léta pracovala na tom, abych vyčistila stravu. 

Nikdy mi nedělalo problém začít okamžitě dělat něco, pro co jsem se rozhodla. Teď jsem třeba 14 dní testovala, jaké je to být bez kafe. Já, která bez ranního kafe vraždila a bez odpoledního kafe usínala.

Alkohol jsem vypnula ze dne na den a i teď, skoro rok poté, ho piju cca 1x - 2x do měsíce v malém množství a vím, že kdyby bylo nutno, vzdám se ho hned.

Snížila jsem výrazně konzumaci cukrů. Bohužel ani tenhle častý spouštěč akné není mým klíčem. Například teď přes Vánoce jsem snědla na své poměry fakt dost cukru a pleť se mi nezhoršila. (Mimochodem bylo ale zajímavé sledovat, jak ještě tři dny po odjezdu z cukrového ráje od babiček a po najetí na náš běžný domácí stravovací režim mě honila brutální mlsná, kdy tělo řvalo všemi buňkami "déééj mi ten cukrrrr!")

Zkoušela jsem vyřadit lepek. Žádné zlepšení.

Zkoušela jsem vyřadit laktózu. Taky nic.

(Obojí už zase jím, jen tedy v podstatně menším množství, protože je mi takhle dobře po energetické stránce.)

Krom toho téměř nejím polotovary a vysoce průmyslově zpracované výrobky.

Vyhýbám se smaženému.

Nejím těžká jídla, neholduju české kuchyni.

Nejčastěji se stravuju doma a hodně času trávím v kuchyni.

Jím kupu zeleniny, dostatečně piju vodu a čaj.

Když je na výběr, kupuju si bio.

Píšu to všechno proto, abyste si nemysleli, že lidi, co mají akné, si to musí nutně zapřičiňovat tím, čím krmí své tělo. "Jste to, co jíte" v tomhle ohledu platí jen částečně a pro některé.

Zajímavá ale je jedna věc. Ať jím, co jím, na moje akné to vliv nemá. Ani dobrý, špatný.

Třeba v období své vejšky jsem jedla jak prasátko. Čínské polívky z pytlíku. Buřtguláše. Hranolky. A spousta piva. A pleť jsem neměla horší.

Když tedy pominu konvenční i nekonvenční kosmetiku, na mou pleť nemá (negativní či pozitivní) vliv nic z následujících faktorů:

• alkohol, káva, lepek, cukr, maso, smažené, ...
• zelené potraviny (omg, jestli ještě jednou uslyším od někoho o chlorelce a ječmínku, přísahám, budu zlá),
• čistící čaje, očistné kúry, půsty,
• hormonální a jiné doplňky stravy, vitamíny,
• čínská medicína,
• menstruační cyklus (změny pokožky na celém těle cítím, ale na akné to vliv nemá - někdy mám pleť paradoxně nejlepší před nebo během menstruace),
• mejkap,
• horský vzduch, smog, slunění, stres, 
• a všechny ostatní, co vás ještě napadnou a chcete mi je navrhnout, si přečtěte ZDE (a třeba tam najdete něco, co zrovna vám pomůže).

Nebo abych byla přesnější. Po vystavení výše zmíněným faktorům se mi akné může zlepšit i zhoršit. Nicméně dlouholetým pozorováním to považuju spíš za (ne vždy se vyskytující) koincidenci, nikoli kauzalitu.

Než se dostanu k vysvětlování mé cesty, která mi jako jediná funguje a bude asi to nejpodivnější, co jste kdy slyšeli, bylo by asi fér napsat, že mám pár ne-ezo pomocníků.

Ne že by tyto věci akné vyloženě akné zlepšovaly, ale výrazně napomáhají hojení:

• Spánek. Aspoň osm hodin denně. A chodit spát do 23h. Což se nemá rádo s mojí touhou psát blog a knížky po nocích. Ale snažím se. (Zvlášť po přečtení knížky Proč spíme, kterou tímto vřele doporučuju.)
• Nesahat. Nemačkat. Neškrabat. Jestli máte pocit, že s tímhle máte "krapet" problém, možná jste ještě neslyšeli o dermatilománii. Já jsem si jistá, že jsem jí nějaký čas také trpěla, i když ne v nějak extra těžké formě. Bylo to hlavně v době, kdy jsem si sama sebou nebyla jistá a jakmile jsem se dostala pod psychický tlak, začala jsem si bezmyšlenkovitě jezdit prsty po obličeji a strhávat strupy.
• Sádlo. Kamarádka mi dala vlastnoručně vyrobený krém. Bylo to pro mě jako zázrak. Něčím se namažu a ono se to třeba do půl hodiny vsákne! Hned jsem jí psala, co použila za olej. Houby olej. Sádlo. Jsem na chvíli ochotná zapomenout na své vegetariánství. Děkuju, prasátka, která jste kvůli mně umřela. Částečně dobře se mi taky vsakuje arganový olej. Ostatní zatím vyzkoušené oleje jsou katastrofa.
• Víra. Tady už si udělám takový malinký můsteček do následující ezo části. Vypozorovala jsem totiž, že když jdu spát s vírou, že "to není tak zlý a zítra to bude určitě lepší", tak se to stane. Možná toto by byla i cesta k úplnému uzdravení. Jen prostě i pozitivní afirmace mají své limity. Když nevěříte tomu, že vaše pleť je hlaďounká a krásná, je blbost si to před spaním říkat. Je to pak podle mě jen další schovávání se a lhaní sama sobě.

Tak. Jestli jste dočetli až sem, tak předpokládám, že jediný důvod je, že vás akné taky trápí. Asi čekáte, že vám konečně odhalím tu svou tajnou ingredienci. Dobře. Jste připraveni?

Moje podivná cesta za uzdravením

Na mém akné vždycky dost zvláštní, že se mi koncentruje jen na obličeji. Záda, dekolt i oblast pod vlasy - klasická místa, kde se akné rádo dělá - mám úplně čisté.

Lidi s akné často mívají sklon i k jiným nemocem kůže jako třeba ekzémy nebo opary. Jenže já na nic z toho netrpím. Kůži všude jinde po těle mám úplně zdravou, aniž bych ji kdykoli čímkoli mazala.

Proč se brání jen můj obličej?

Tohle je dobrá otázka, kterou mě dlouho nenapadlo si položit. Obličej je nejvíc exponované místo. Jenže když třeba v létě vystavuju i jiné části těla, akné se mi na nich nedělá.

Když jsem se nořila do tajů celostní medicíny a pátrala po tom, co nám chce akné říct, narazila jsem několikrát na větu, že akné nás brání před vnějším světem. Kůže nám dělá bariéru, která se snaží zastavit všechno, co si k sobě nemáme pouštět a co by nám mohlo potenciálně ublížit.

Ačkoli jsem zkoušela ze svého života odstranit spoustu faktorů, proti kterým by mě mohl můj obličej bránit (a pomalu ztrácela naději, že ten kouzelný Faktor X najdu), tohle tvrzení se mnou hodně rezonovalo. Už jen proto, že moje akné se vyskytlo poprvé v době, kdy začalo kulminovat to, že mě okolí nepřijímá. Od dětství jsem měla intenzivní pocit, že jsem celá špatně. Že nepatřím do tohohle světa. Že mu nerozumím.

Lidi mi připadali strašně komplikovaní. Nechápala jsem jejich chování. Velkou část dětství a dospívání jsem trávila tím, že jsem je pozorovala a snažila jsem se pochopit, jak fungují. A ačkoli mi to nedávalo mnohdy smysl a nesouznělo to se mnou, snažila jsem se to napodobovat.

Kdyby okolí tušilo, jak MOC jsem se snažila, možná by to ocenilo. Ale takhle zpětně uznávám, že ten výsledek byl i přes veškerou moji snahu dost... pochybný. Ve škole se se mnou nikdo nechtěl bavit. Jinde jsem si kamarády najít taky neuměla. Doma na sebe čím dál víc narážely moje a mamky rozdílné povahy. Upnula jsem se na učení a kreslení. Tam nikdo zvenku nemohl. Byl to můj tichý svět, kde všechno bylo logické a nikdo mi do něj nelezl.

Pamatuju si takový okamžik z dětství, kdy stojím u okna, koukám ven a hlavou mi ve vzteku běží myšlenka, že chci už být dospělá, abych z tohohle všeho mohla utéct. Jenže jsem nemohla. Takže mi nezbývalo, než se schovávat. Teď samozřejmě vím, že útěk (ať už fyzický, nebo do sebe samé) je dost debilní strategie, jak něco řešit. Ale tenkrát jsem to líp neuměla.

Před čím mě tedy obličej chrání, když ne před fyzickými či chemickými vlivy?

Začala jsem zhruba tak před rokem a půl mít podezření, že můj obličej takhle bojuje proti lidem a jejich energiím. Já vím. Zní to dost uhozeně, ani nemusíte být dermatologové.

Pustila jsem se do pozorování. Kdy se mi akné nejvíc rozjede? S kým jsem se předtím potkala? Jak jsem se u toho cítila? Dostala jsem pár indicií, že tahle interpretace dává smysl.

Zjistila jsem, že existují lidé, po setkání s nimiž se mi akné pokaždé rapidně zhorší.

Na druhou stranu jsou zase lidé, jejichž přítomnost hojení akné urychluje.

Skládala jsem si tyhle střípky, ale pořád mi chyběl ten velký AHA moment. Až jednou...

Šla jsem před víc jak rokem z natáčení jednoho rozhovoru a ve dveřích vrazila do člověka, se kterým jsme si do té doby jen párkrát psali a volali. Protože oba jsme dost tupí na rozpoznávání lidí podle obličejů, tak nám trapnou chvíli trvalo, než jsme se poznali.

Já měla zrovna ten den rozbolavělý a nateklý celý obličej. Strašně jsem se chtěla zašít domů, smýt si mejkap a namazat se něčím, co by mi aspoň na chvíli přineslo pocit úlevy. Jenže právě v tu chvíli mi on nabídl, že bychom se mohli za hodinu sejít na kafe. A já kývla, protože roky praxe mě vytrénovaly k tomu, že říct někomu, že vás bolí obličej, stydíte se za sebe a nechcete se na nikoho zblízka dívat, je společensky nevhodný důvod odmítnutí schůzky.

Na tom kafi jsme tehdy seděli asi tři hodiny. I když jsme se vlastně neznali, tak ta konverzace neuvěřitelně dobře a hladce plynula. Ryhle jsme propadli do hlubokých témat a rozuměli tomu, co na nich tomu druhému připadá zajímavé, jakkoli by to většina lidí přešla bez povšimnutí jako nicotnost. Jako bychom si viděli navzájem do mozků.

Já mám obecně problém koukat lidem do očí. Musím se do toho strašně nutit. Když to situace vyžaduje, tak naprosté většině lidí koukám na bod mezi očima, protože to pak vypadá, jako bych jim koukala do očí a já jsem s to to ustát. 

Oči lidí mě při mluvení strašně ruší. Utíkají mi myšlenky, špatně se soustředím, vyčerpává mě to. Mnohem líp se mi mluví k velkému davu lidí než v malé skupince. Protože nemusím hledat jednotlivé oči a v hlavě si lidi spojím do jednoho rozmazaného chuchlu. 

Úplně nejradši při rozhovorech jeden na jednoho koukám někam bokem dolů, i když vím, že to není slušné a že protistrana má pocit, že ji neposlouchám nebo že mě nezajímá, co říká.

(Mimochodem viděli jste někdy nějaký rozhovor s Vojtěchem Dykem? Sedí bokem, kouká do strany dolů. Přesně takhle mluvím s lidmi, když necítím tlak společenských konvencí na udržování očního kontaktu.)

Nicméně zpátky k tématu. Mám pár lidí, u kterých mi koukání do očí nevadí. Není to ani tak podle toho, jak moc jsou mi blízko nebo jak často se vídáme. Je jich fakt málo, ale existují. Jestli chcete trochu toho slibovaného ezosvěta, tak pro mě jsou to lidé, u kterých mám pocit, že se naše duše znají i odjinud než jen z tohohle života.

Můj společník na kafi, kterého jsem nikdy předtím naživo neviděla, se ukázal být jedním z takových lidí. Jakoby koukal přímo do mě. A já byla s to udržet oční kontakt, protože mi ten jeho pohled nijak neubližoval.

Rozloučili jsme se, já odešla domů, odlíčila jsem si obličej plný nateklých boulí a zahnisaných rozbolavělých míst, namazala se a šla spát.

Když jsem se ráno vzbudila, namířila jsem si to jako obvykle do koupelny, abych se mrkla, co za hrůzy se mi zas před noc na obličeji vyrojilo. A málem jsem upadla. Ze zrcadla na mě koukal úplně čistý obličej.

Nechápala jsem to tenkrát úplně stejně, jako to teď asi nechápete vy. Jakože od Honzíkovy smrti jsem zvyklá na různé druhy znamení a "nevysvětlitelných šťastných náhodiček", které se mi dějí. Jenže tohle pro mě bylo prostě jak zázrak od Ježíše.

Nejen o zázracích píšu v knížce Moje milá smrti.

Když jsem to pak kamarádovi psala, měl z toho radost A taky tvrdil, že si vůbec nevšimnul, že bych nějaké akné měla. Toužil mě s ním vidět. Několikrát jsme se spolu domlouvali, že mu to teda ukážu, až to bude hrozné. Jenže se to nikdy nepovedlo. I když jsem ho povolala třeba jen den předtím, tak do schůzky s ním se mi obličej jak mávnutím kouzelného proutku zahojil.

Najednou jsem věděla, že mám v ruce klíč k uzdravení.

Jen se ho musím naučit používat. Kamaráda si přivázat k noze nemůžu. Ale můžu se naučit chápat, co se mi v jeho přítomnosti děje a proč. Zkoumala jsem to rok a pořád se mi nedařilo z toho vytáhnout tu esenci, která by mi v hlavě secvakla to poslední kolečko.

Teď udělám malý, zdánlivě nesouvisející úkrok stranou. Za loňský rok jsem přečetla 57 knížek. S knížkami se to má u mě tak, že nemám pocit, že bych si je vybírala já, ale že si ony hledají mě. A takto se mi mezi těmi 57 knížkami sešly tři zdánlivě nesouvisející tituly. Sci-fi, román pro ženy a seberozvojová knížka.

Ve všech třech zazněla v různých kontextech, nicméně v obdobných variacích věta:

"Líbí se mi se na sebe dívat jeho očima."

Pokaždé mi u toho naběhla husina. Ale až když jsem to četla potřetí, tak mi to secvaklo. Tohle je to ono. Tohle je příčina mého akné.

Čím větší je nesoulad mezi tím, jak já sama sebe vidím, a tím, jak mě vidí člověk, v jehož přítomnosti se nacházím, tím víc se moje pleť brání. Brání mě před tou disproporcí, abych mohla zůstat taková, jaká jsem. Abych se nemusela měnit vevnitř podle očekávání ostatních, měním se venku.

Proto na ostatní působím jako silná a svéhlavá. Proto se snadno obejdu bez potvrzení svých rozhodnutí od okolí. Proto si bez ztrát na psychice klidně plavu proti proudu, když to tak cítím.

Když mi tohle došlo, rozbrečela jsem se jak želva.

• Najednou jsem začala rozumět tomu, proč se mi nejhorší akné dělalo v době, kdy jsem nejvíc cítila, že jsem na tomhle světě nějakým omylem.
• Vysvětlilo se tím to, proč mi v přítomnosti některých lidí po pár hodinách naskáčou pupínky.
• Pochopila jsem, proč se mi tak strašně zkazila pleť po Honzově smrti, když jsem najednou ztratila nejen svoji dávno dávno dávno milovanou duši, ale i člověka, který se byl ochotný za mě do krve bít, když mi chtěl někdo ublížit.

Všechno do sebe zapadlo jak skládačka.

Neuvěřitelným způsobem to také proměnilo můj vztah ke každému pupínku, který na obličeji mám. Občas je i hladím a děkuju jim, že mě chrání. Snažím se jim vysvětlit, že už to dělat nemusí. Že už nejsem ta malá holčička, která má pocit, že se narodila do světa, kam nepatří.

Moje pleť má k dokonalosti stále ještě hodně daleko. Někdy mám týdny, kdy se mi pleť vyčistí a krom starých jizviček na ní není vůbec nic. Většinu dní mám ale pupínků na poměry běžného člověka dost, ale pro mě je to obrovský skok. Pleť mě už nebolí. Můžu si po dlouhých letech normálně promnout obličej. A hlavně mám pocit, že kůže na obličeji je mou součástí. 

Pořád ještě hledám cestu, jak to udělat, aby mé akné nezáviselo to na tom, s kým se potkávám. Už teď jsem ale vlastně spokojená. Vím, že jsem na dobré cestě. A ještě jednou věcí jsem si jistá. Nevyléčí mě žádná zázračná rada zvenčí. Ten klíč vzejde ze mě samotné.