Svět bez tajemství a překvapení

"Mami, co je tohle za kámen?"
"Nevím, asi nějaká břidlice?"
"Tak to vygůgli!"

Stalo se mi to už několikrát. Něco nevím a děti po mně chtějí, abych to hned našla na mobilu.
V mnoha případech to smysl dává. A mám radost, že jsou děti zvídavé.

Často mě ale jejich požadavky na gůglení rozesmějí.

"Co bylo všechno v těch muffinech, co jsme měli u babičky?"
"Jak se jmenoval ten Kubův plyšák?"
"Kdy se tetě narodí miminko?"

Děti jsou prostě zvyklé, že když na něco neznají odpověď, tak do pár vteřin dostanou odpověď.

Internet je v mnoha ohledech boží věc. Ale díky němu naše životy ztratily spoustu tajemství a překvapení.

Nechci se rozhodně zařadit po bok brblalů, kteří říkají, že za nich to bylo lepší. Vnímám to tak, že za každé generace to bylo nějaké, ale nemá cenu to hodnotit nebo nějakou dobu vyzdvihovat, protože stejně časem cestovat nemůžeme.

(Pro echt skeptiky, kteří se domnívají, že za jejich mládí bylo VŠECHNO lepší, doporučuju knížku Faktomluva. Autor v ní vychází z analýz, které ukazují, že i ve velmi zásadních celosvětových a celospolečenských otázkách máme tendenci strhávat hodnocení do negativna, jakkoli se ve skutečnosti děje pravý opak.)

I já sama jsem si už zvykla, že většina tajemství jde rozkrýt a žádná překvapení se konat nemusejí.

Když jsem byla malá, čekali jsme na horách za špatného počasí do 11 hodin, abychom se rozhodli, jestli má cenu vyrazit ven.

Dneska mám v mobilu aplikaci na předpověď počasí a tvrdohlavě si tam odmítám nainstalovat radar, který by mi na minutu ukázal, kdy a kde se spustí déšť. Abych měla aspoň nějaké překvapení.

Doma jsme kdysi mívali krabice plné map.

Cestu bylo potřeba dopředu si projít a naplánovat. Když se jelo autem, objížďky byly překvapením a vy jste se museli popasovat s oranžovými šipkami.
Dneska si naťukáte minutu před odjezdem do Waze adresu a hladce projedete nejlepší a nejrychlejší aktuální trasou. A když se chcete dopředu podívat, jak to ve vaší cílové destinaci vypadá, pošlete na gůglích mapách na výzvědy žlutého tlustého panáčka, co vám to hezky dopředu ukáže. Hlavně žádné překvapení.

S dětmi ráda "bloudím" jen tak nazdařbůh. Protože všude něco je. A často se to něco dotkne vaší duše víc, než všechny tipy z turistických letáků a doporučení na "must see" místa z průvodců Lonely Planet.

V 15 letech jsem si začala psát zpěvník.

Často to byla nějaká písnička odposlouchaná od táboráku, jejíhož autora jsem neznala. Jak jsem pak po letech byla překvapená, že interpret je Nohavica nebo Nezmaři!
Dneska mi stačí pamatovat si pár slov z refrénu a obratem si najdu celý text písně, akordy i interpreta.

Ještě nedávno jsem jen krčila rameny nad kytkami, jejichž krásu jsme sice mohli obdivovat, ale jejichž název jsem dětem říct nevěděla.

Dneska máme aplikaci Pl@ntNet, díky které jsem zjistila, co nám po okolí všechno roste. Ale vlastně mi trochu chybí jen to koukání se na kytky, bez potřeby je pojmenovat. Jako by se odkrytím jejich jména ztratila i část té intimity a mystična, které ze sebe vyzařují.

Jakkoli všem těm vychytávkám fandím, tak jsem ráda, že na světě pořád existují věci, které mě můžou překvapit a jsou obalené tajemstvím.

Svoje úvahy nejradši sdílím s nevirtuálními lidmi. Pojďme se potkat! 
18. 10. v Praze
23. 10. v Berouně
29. 10. v Hejnicích
30. 10. ve Svitavách
31. 10. v Ústí nad Orlicí
1. 11. v Pardubicích.