Šetříte čas? Nebo s ním jen kupčíte?

Znamená víc vždycky líp?

Poslední dobou mě napadají jenom takové neukotvené myšlenky bez pointy. Nebo takhle, já tam tu pointu vidím, ale nejsem si jistá, že ji dokážu předat. Upřímně lituju a zároveň obdivuju všechny účastníky besed, co si ty moje výlevy teď chodí poslechnout a jsou schopni se v tom zorientovat. 
A kdybyste nakoukli do mých zápisků v poznámkovníčku, kam si své myšlenky chytám, tak to tam vypadá spíš jak dílo nějakého potrhlého dadaisty. 🙈

Ale tak to pojďme zkusit. Věřím, že se tady za ty roky protřídilo inteligentní čtenářstvo, co si z toho vezme to svoje.

Tenhle dnešní článek bude o šetření časem. Nebo možná spíš o kupčení s časem, kterému eufemisticky říkáme šetření.



Tak nějak si asi většina z nás v poklusu každodenních dní odkýve, že času je málo a že by bylo fajn, kdyby dny byly nafukovací. A možná taky to, že bychom ten čas rádi ušetřili.
Však je to taky i nějaký reklamní slogan? "Šetří váš čas"?

Jenže má vůbec smysl šetřit časem?

Narazila jsem na to za poslední cca půlrok v různých souvislostech a vždycky se mi u toho nakrčilo čelo. Jen takový divný pocit, že mi to prostě neladí.

Vlastně se mi nelíbí to slovní spojení.
Nechci všechno outsourcovat jen proto, abych ušetřila čas.
Nechci hledat na všechno instantní zlepšováky, které mi zkrátí danou činnost.

Jako samozřejmě - kdyby nebyla automatická pračka, tak nikdy nenapíšu žádnou knížku. Kdybych nemohla koupit jídlo, tak strávím celý den okopáváním zahrádky. (Čímž nechci říct, že některá z těch variant je špatně, jen bych prostě nerada, aby to vypadalo jako pokřik "hurá zpátky na stromy".)

Přemýšlím, jak moc je pro mě klíčové, jak ten "ušetřený čas" strávím. Mám pocit, že za svůj život pozoruju, jak se my lidi čím dál víc stáváme invalidní a neschopní se o sebe postarat třeba v rámci nějaké blízké komunity, ve které žijeme. 

Trošku mě to děsí. Je to tak rozběhlé kolečko, že už si možná ani neuvědomujeme, že se to děje. 

Tyhle pohádky jsem psala pro malé i velké čtenáře, kteří se nespokojí s tím, když na svou otázku "proč?" dostanou odpověď "prostě proto" nebo "protože se to tak dělá".

Chodíme vydělávat peníze, abychom si v těch chvílích, kdy je nevyděláváme, mohli kupovat věci a zážitky, které nám ten čas strávený prací vynahradí. 

Život se prostě dělí na prudu a na užívání si a je to tak v pořádku. Nejdřív práce, potom zábava.

Je pro mě velkou otázkou, jak nastavit ten životní rytmus tak, aby každému jednomu člověku vyhovoval. Jasné, že každý z nás ten poměr budeme mít jiný.

Já sama bych už třeba nechtěla trávit celý den v práci, abych vydělala peníze 

• na vyrobené polotovary, které jen ohřeju a hotovo, 
• na hezké velké bydlení, kde bych se večer svalila na gauč před širokoúhlou obrazovku, 
• na nové silné auto, kterým bych líp reprezentovala než tou naší ošuntělou Zafirou,
• na dovolenou v hotelích, kde bych měla všechno na lusknutí prstů.

Pořád mi tak nějak připadá, že čas strávený vařením jídla, uklízením, učením se s dětmi, zašíváním děr na teplákách, klíčením zrní... že to prostě není ztracený čas

Že když snížím požadavky na počty metrů čtverečních, na kterých bydlíme, na počty supertruper kroužků, co děti navštěvují, na luxusnost a turistickou atraktivitu míst, která navštěvujeme, tak vlastně k životu nepotřebujeme moc.

Hodina mého času, který jsem mohla ušetřit tím, že bych koláč koupila. Jenže abych ho mohla koupit, musela bych na něj vydělat. A abych na něj mohla vydělat, nezbyla by mi možná už ta hodina na pečení.

Nemám pocit, že by mi tímhle život nějak utíkal. Naopak se mi zdá, že ho víc žiju

Ten hlavní rozdíl vidím v tom, že tenhle obyčejnější život je takový... konstantní. Konstantně šťastný. Najít zalíbení ve všednosti je asi ten nej zlepšovák, co jsem ve svém životě objevila.

• Nemusím si to odkroutit v práci, abych si vydělala na radovánky po skončení pracovní doby.
• Nemusím si na rok dopředu zaškrtávat v kalendáři státní svátky a jarňáče a nadávat, když to náhodou vyjde na víkend.
• Nemusím děti o víkendu brát do lunaparků, abych jim vynahradila ten čas, který jsme nebyli spolu.

Pokud podobným způsobem někdo žijete, rozhodně to nechci odsoudit. Chápu, že leckoho by asi můj způsob života unudil k smrti po pár měsících.

Pokud ale cítíte, že běžíte o něco rychleji, než byste si sami přáli... možná je čas zpomalit a uvědomit si, kvůli čemu a hlavně kam tak chvátáte. 
Pustit některé věci, co se mezi "slušnými lidmi mají", je strašně osvobozující. Ale zároveň strašně těžké, protože mnohdy půjdete nejen ze své zóny komfortu, ale i proti pevným zdem normality.

Nicméně klid. Polehounku, pomalounku a postupně. Nemusíte se do všech změn pouštět najednou. To by bylo asi na budku.

Kopce jsou bezva. A nemusí být na druhém konci světa. Třeba jeden takový máte zrovna za domem.

Mě pomáhá klást si otázku: Potřebuju fakt vydělat tolik peněz, abych...

• zaplatila dětem výtvarku, nebo se vrhnu do kreslení s nimi?
• chodila obden do restaurace na oběd, nebo si ho uvařím sama?
• dětem dopřála dva týdny u moře v all inclusive hotelu, nebo je raději budu tahat jak králíky po farmách a chaloupkách na samotě v lesích, nebo prostě jen vylézt na kopec za domem?

Každý bude mít své otázky jiné. A jiné budou pravděpodobně i odpovědi na tytéž otázky.

Osobně považuju za důležité se aspoň na chvíli zastavit a začít se sám sebe ptát.