Jak jsem vzala smrt za ruku

Je smrt blízkého skutečně temným stínem, kterým projdete a na jehož konci vás čeká sluncem zalité údolí?

Tak jednou do týdne mi napíše člověk, který ztratil někoho blízkého. Pro některé z těchto lidí jsem po přečtení "Moje milá smrti" ztělesněnou nadějí, že ta situace, která jim momentálně připadá strašlivá a nekonečná a bezvýchodná, se dá přežít.

Všech těch zpráv si moc cením, protože sama dobře vím, že v těch nejtěžších chvilkách se i to sebemenší hozené stýblo do té temné hluboké vody počítá.

Snažím se na každý takový e-mail poctivě odpovídat. Nicméně sama sebe vůbec nevnímám jako někoho, kdo přežil. Já prostě jen prožívám a žiju.

Nevnímám se ani jako někdo, kdo prošel černým tunelem a může všem ostatním hlásat, že "nebojte a pojďte, tady dobrý, na konci je fakticky světlo".

Smrt Honzy pro mě není žádný tunel, kterým jsem se poslepu proplazila a na jehož konci mě čekaly rachejtle a konfety a špalír pokřikující "hurá, nový život je tady!".

Není to žádné temné údolí, kterým jsem se probojovala a teď konečně stojím na jeho konci a hledím do sluncem zalité krajiny, kde jednorožci prdí duhu.

Kdybych to měla popsat, tak tenkrát před čtyřmi lety jsem poprvé potkala Smrt. Do té doby jsem si myslela, že ji znám. "Vím, že umřu... Všichni tam jednou musíme... Vím, že nikdo nevíme, kdy a na koho uhodí... bla bla bla." Všechny ty moudra bych vám odříkala. Ale věděla jsem velký prd.

V pátek 13. listopadu 2015 jsem si se Smrtí poprvé pohlédla do očí. Tenkrát mi nabídla ruku a tykání, ale já jsem nechtěla. Nenáviděla jsem ji. Nechtěla jsem se s ní bavit. Nechtěla jsem s ní mít nic společného. Chtěla jsem jen usnout a probudit se a říct si "ježiš to byl ale živej blbej sen".

Jenže jsem se znovu a znovu probouzela a zjišťovala, že to sen nebyl. Smrt tam pořád stála, pořád trpělivě čekala. S nabídkou tykání, s rukou tiše nataženou.

Nevím, jak dlouho na mě musela takhle čekat. Ale jednoho dne jsem ji za ruku nesměle vzala. Jednoho dne ji pak nesměle pozdravila. A od té doby jdeme spolu.

Knížka je dostupná v tištěné verzi, jako e-kniha i jako audiokniha v MP3 nebo na CD.

Těžko říct, jestli jsme kamarádky. Ona zas není bůhvíjak vtipná. Spíš je cynická. Nad mým chováním občas lehounce povytahuje obočí - třeba když se rozčiluju, moc tlačím na pilu nebo bojuju.

Nicméně když už ne kamarádkou, nebála bych se ji nazvat mou každodenní společnicí.

Mám ji ráda za spoustu věcí. Ale jednu bych vyzdvihla.

Umí strašně dobře svítit na důležité věci v mém životě.

Někdy ani nemusí mluvit. Stačí, aby se pousmála napůl pusy nad některými věcmi, se kterými se mi smrtelníci pachtíme, lpíme na nich nebo jim přikládáme důležitost.

Jako by tím úsměvem říkala: "Jako vážně? Na tohle si fakt myslíš, že budeš vzpomínat, až budeš ležet na smrtelné posteli?"

Můj nový 500stránkový román pro čtenáře od 8 do 100 let.
Knížka vyjde zkraje listopadu 2020,
již nyní si ji ale můžete objednat v předprodeji za 390 Kč ZDE.