Maruno, kdy už řekneš R? Příběh o dětském vyčkávání a dospělácké nedočkavosti

Historku o tom, jak se Marjánek naučil R, jsem vám už vyprávěla? Ne?

Čtěte klidně i vy, co stejně jako já nemáte rádi historky. Bude to mít nehistorkový konec, můžete přeskočit ve čtení k motýlkům a kytičkám.

To bylo tak. Šli jsme loni v létě v Německu docela dlouhý výlet a protože děti byly uťapaný, rozhodla jsem se, že si poslední kilometr zkrátíme. Tupě jsem vyignorovala vrstevnice a sveřepě se pustila s kočárem po úzké lesní pěšince, abych v půlce zjistila, že nemůžu tam, ani zpátky.

Zatímco mi podkluzovaly v 89stupňovém svahu nohy, snažila jsem se na dálku korigovat Grétu s Marjánem a tělem nad sebou ve stráni držela kočár se spícím Jeníkem.

Jenže gravitace je sviňa. Než bys řekl tobogán, podjely mi nohy a Jeníka jsem z kočáru vysypala. Když jsem pak postupně snesla dolů kočár, vřeštící dítě a dvě nevřestící, zato vystrašené děti, nadávala jsem jak špaček.

Grétka: "Mami, ale to se neříká, zkus místo toho říct nějaký hezký slovo, třeba kytička nebo motýlek."

Říkám: "Jenže to ti nepomůže. A Maru, ty to máš blbý, ty jak neumíš to R, tak si nemůžeš ani pořádně ulevit."

Maru (suše): "Doprdele."

Já: "Maru! Ty umíš R?!?"

Celý ten poslední kilometr jsme na střídačku křičeli DOPRDELE, DOPRDELE. Ze samé radosti, jak to R hezky zní.

Konec historky. 

🦋🌸🦋🌸🦋🌸

A teď přijde ta pointa!

Marján se sice R ve svých necelých 5 letech naučil a slovo doprdele mu fakt šlo náramně dobře, když chtěl, ale v běžném mluvení R prostě nepoužíval.

Co si toho chudák vyslechl...

"Takový velký kluk a neumí R!"

"Jakže se jmenuješ? Mauján Hujda?"

"To je ostuda! Koukni, jak to R umí krásně Kryštůfek, a to je o rok mladší než ty!"

Já sama jsem se ho snažila opravovat, jen když mu nebylo rozumět: "Promiň, tak mi to řekni radši s tím R, takhle jaks to řek, jsem to nechápala."

Veselá e-knížka o tom, jak se z té velké věci jménem rodičovství neposadit na zadek.

Uplynul rok. V den, kdy Marjánek sfouknul svíčky na svém dortu, tak jsem si všimla, že začal R používat.

"Maru? Ty říkáš R? Jak to?"

"Já čekal, až mi bude šest."

Aha. Takhle je to jednoduchý, jakkoli třeba pro nás velký nepochopitelný.
Prostě čekal, až přijde jeho čas.

Těžko říct, jestli je to tak se vším.
Já sama mám určitě taky oblasti, kdy jsem při výchově netrpělivá a pošťuchuju děti rychleji, než by ony samy spontánně šly. (A nejvíc to jsou oblasti, kde mám já své vlastní bolístky a nezpracované strachy.)

Ale ve spoustě věcí se prostě vyplatí počkat a ono to samo přijde. 
Bez boje, bez slz, bez velké námahy.

Někdy je mi líto, že společnost, do které jsme se narodili, je nastavená víc na spěchání než vyčkávání.