Co z nich bude, když se učí, co chtějí?

"Moje děti se učí, co samy chtějí."
Tohle byl novinářský titulek k jednomu z mých rozhovorů, kvůli kterému se pak na internetu hádali diskutující několik dní.

A já to vlastně chápu. O sebeřízeném vzdělávání přednáším a píšu a bavím se s lidmi už několik let, takže asi neexistuje námitka, kterou bych proti němu neslyšela. (Ale třeba mě překvapíte!)

Nutno dodat, že odhadem 4 z 5 těchto námitek jsou nastolovány bez agrese a osobních útoků, což mi přijde jako skvělý poměr vzhledem k tomu, že jejich původ vnímám ve strachu o tak citlivou věc jako je dobro (vlastních i cizích) dětí.

Pojďme se podívat na tři nejčastější výtky k sebeřízenému vzdělávání, ke kterým se pokusím dodat své postřehy, které jsem za roky strávené s dětmi sesbírala.

1. Děti se učí jen to, co jim jde

Předpokládám, že vy sami do školy už nechodíte. 
Zkuste se na chvíli zamyslet: Jakým způsobem se učíte dnes jako dospělí?
Pravděpodobně se neučíte jen to, co je pro vás snadné.

Je pochopitelné, že věci, které vám jdou samy, budou tvořit velkou část toho, čemu se věnujete. A proč vlastně ne? Je pravděpodobné, že v tom, co vám jde, se budete i rychleji zlepšovat. A když se budete rychle zlepšovat, získáte tím i konkurenční náskok. A když máte konkurenční náskok a zároveň je po tom poptávka, můžete se tím živit.

Jenže pak tu bude nemalá část věcí, které pro vás budou složité. Stejně tak je to u dětí. Některé věci jim jdou hůř než jiné. Znamená to, že je to důvod pustit dané učivo k vodě?
Samozřejme nikoli, pokud... pokud budete mít dostatečně silnou motivaci k tomu se danou věc naučit!

Jasně, takovou motivací může být třeba pětka z písemky. Pokud jste ale (předpokládám, že sebeřízeně se vzdělávající) dospělý nebo sebeřízeně se vzdělávající dítě, budete muset hledat motivaci jinde.
Kde jinde? V sobě.

Pakliže ji najdete a bude dostatečně silná, pomůže vám překonat i to, 

• že vám něco nejde, 
• že jste zrovna unavení, 
• že to Máně odvedle jde líp,
• že se vám ostatní smějí, 
• že je to někdy k uvztekání, 
• že u toho vypadáte jak blbec, ...

Když vezmu čistě své děti: Marián (brzy 6 let) zvládá složit a rozložit písmena ve slově snáz než Gréta (7,5 roků). Nikdy se tomu nevěnoval, většinou se jen někde ochomýtá kolem a kreslí si svoje plány vesmírných stanic a robodinosaury. Vzhledem k tomu, že ale ještě nedošel do stavu, že by pro něj čtení a psaní bylo důležité, neklečím na něm a nesnažím se v něm "podchytit talent".

Oproti tomu Grétka má k ovládnutí písmen motivaci velikou už tak cca dva roky. I přesto, že s tím bojuje jak se životem, dává tomu strašně moc času. Vůbec nechápu, kde se tolik vytrvalosti může vzít v tak malém člověku. Dře jak blázen navzdory tomu, že dlouho nebyla s to spojit a přečíst dvě písmena dohromady. Nenechává se znechutit tím, když do ní prarodiče ze všech stran perou, že už by to měla umět. Nevykolejí ji označení "hloupá holka". Je jí celkem jedno, že většina dětí jejího věku už jakž takž čte.

Za poslední týden udělala obrovský skok. Začala psát krátké příběhy k obrázkům, které kreslí. Čte si Čtyřlístek a nechává si pomáhat s dlouhými slovy. 

A já mám z toho asi tak podobnou radost jako ona, protože je mi celkem buřt, jak dobře a kdy bude číst, protože nepochybuju o tom, že než vkročí plně a samostatně do světa, bude to už dávno umět. Nehledím na to, jestli nějaký vývojový mezník dosáhla přesně podle tabulek a/nebo společenského očekávání.

Momentálně se raduju z toho, že ve svém snažení nepolevuje.

2. Děti se nenaučí poslouchat autority

Pokusím se o parafrázi toho, v jaké podobě tahle výtka nejčastěji přichází: 

"A to pak dítě v práci šéfovi taky řekne, že se mu zrovna dneska nechce nic dělat?"

Zaprvé, pokud jste odmala zvyklí o svém životě rozhodovat, jste zvyklí nést i zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Dospělí, kteří dají dítěti takhle velkou důvěru, nemůžou být už z podstaty věci ultra ochranáři. Nechají děti namočit si nos v tom, co zapříčinilo jejich nedobré rozhodnutí. A dají mu prostor k nápravě.
Když se pak takové dítě v dospělosti rozhodne pro práci, která vyžaduje být na place na sedmičku a jet jak divý, dokud nezahouká závodní siréna, tak to prostě dodrží. Anebo to změní.

Zadruhé, autorita není přeci o tom, že budu slepě následovat kohokoli, kdo má nade mnou fyzickou či psychickou převahu. Pokud někdo mluví o tom, že děti neposlouchají autority, zůstane ve vzduchu vždy nevyřčené viset  že to jsou jen lidé, kteří jsou mocensky silnější a se skutečnými, dobrovolně zvolenými autoritami nemají nic společného.

Slepé poslouchání mocenských "autorit" v dětství pak nevede k ničemu jinému, než že si tento vzorec přetáhnu i do dospělosti. Ale měli bychom přikyvovat hlavou šéfovi, který nás šikanuje? Měli bychom mlčet, když nesouhlasíme s tím, co dělají naši vládní představitelé?

(Doporučuju poslechnout si rozhovor s Vítem Klusákem, který jako jednu ze zajímavých věcí při natáčení dokumentu V síti popisuje, jak děti často kývnou na návrh sexuálního predátora právě proto, že nedokáží říct autoritě dospělého ne, jakkoli je jeho návrh zlý.)

Zatřetí, sebeřízeně vzdělávané děti mají svobodu vysoko na žebříčku hodnot. Není to svoboda sobecká, ale jak už bylo řečeno výše, je to svoboda úzce propojená se zodpovědností. Takové děti se budou snažit zachovávat dobré vztahy a vycházet vstříc, protože to ve většině případů nese své plody. Nicméně nebudou to dělat za cenu vlastního sebezničení.
Tyto děti jsou odmala zvyklé si nastavovat svoje hranice. Umí si říct, když už toho mají dost nebo když potřebují něco ukončit.

Dám opět příklad. Kolikrát se vám v životě stalo, že jste po nějaké nepříjemné konverzaci s "autoritou" přišli domů a teprve tam vás začaly napadat věci, které byste dané osobě řekli? A kolikrát jste se k tomu třeba i zpětně opravdu odhodlali?

Když pozoruju svoje děti v interakcích s jinými dospělými, tak jsou jen obtížně zmanipulovatelné. Neplatí na ně moc křik a výhružky. Neplatí na ně ale ani to, když se jim někdo snaží podbízet nebo jinak uplatit (snad kromě bonbónů, ty jsou mocnější než Bůh).
Nepříjemné situace řeší klidně a hlavně zavčasu. A pokud narazí na blbce či hulváta, odejdou ze situace většinou bez ztráty kytičky.

3. Děti nedokážou domyslet, co budou v budoucnu potřebovat

Ano, nedokážou.
A velmi pochybuju, že to dokáže kdokoli z nás dospělých. Ani kdybychom měli pět titulů před i za jménem a mysleli to s dětmi dobře.

Jednak nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby dokázal s jistotou říct, jaký bude svět za patnáct dvacet let. (A jak trefně poznamenávají stávkující studenti, možná nebude žádný.)

Jednak nikdo z nás nejsme dané konkrétní dítě. Kdyby mě někdo začal dneska nutit, ať se začnu učit - co já vím - třeba čínsky s tím, že se mi to za dvacet let bude hodit, tak ho pošlu k šípku. Možná ten člověk má pravdu, možná ne. Ale rozhodně ten člověk nebude muset žít můj život.

Když pominu lidi, kteří tuhle svou obavu sdílí kvůli tomu, aby mi mohli říct, že z mých dětí budou blbečci, tak se nejčastěji objevuje strach, že klesne vzdělanost ve společnosti ("vždyť se podívejte, už teď klesá!") a také že děti by měly mít nějaký "všeobecný rozhled", na kterém budou moct stavět.

Pravda je, že vzdělanost dětí ve srovnávacích testech klesá. Otázkou je, zda za tento trend můžou skutečně děti, které se vzdělávají jinak než v tradičních školách. (A rozhodně bych nevylučovala, že nejsou na vině ani klasické školy, protože udržet fokus v téhle rozbouřené době dělá problém i dospělým.)

Pravda také je, že všeobecný přehled děti často nemají. Ale mají ho snad dospělí? Ano, ti dospělí, co klasickým vzděláváním prošli?

Já sice nemám moc jasnou představu, co to ten "všeobecný rozhled" je, jakkoli se jím pořád někde někdo ohání. Ale rozhodně si nemyslím, že je to napsané v RVP.

Pokud byste mě už do nějaké definice chtěli nutně dotlačit, tak bych se klonila k tomu, že je všeobecný rozhled je základ, který člověku umožní se zorientovat v životě tak, aby ho mohl žít důstojně, spokojeně a radostně.