3 důvody proč byste měli začít číst sci-fi + tipy na knihy, se kterými začít

Tři mimozemšťani.

Že ráda čtu není asi úplně tajemství.
Kdyby mi ale někdo řekl, že zítra zmizí ze světa veškeré knížky, ale mám možnost zachránit jen jeden jediný žánr, vybrala bych sci-fi. Fakt.
Sice s těžkým srdcem, ale obětovala bych všechnu seberozvojovou literaturu, literaturu faktu, historické i současné romány, detektivky a thrillery, životopisy i cestopisy.

Možná jste zatím sci-fi nepropadli

Možná jste skončili Orwelem a Bradburym, ale k dalším autorům se neprokousali.

Možná si jako moje maminka myslíte, že sci-fi je o usekaných mimozemských chapadlech. (No dobře, mami, občas tam nějaké to chapadlo odletí, ale to není vůbec to hlavní, jsou to jen kulisy!)

Možná umíte anglicky a myslíte si, že science fiction jsou vědecké romány pro geeky a podivínské vynálezce. Jako jo, často tam nějaká věda zamotaná je, nicméně ke čtení se nemusíte kvalifikovat doktorátem z fyziky nebo být inženýrem robotiky. Můžete být na vědu úplně tupí jako já a stejně pro vás tenhle žánr bude přínosný.

Možná vás v knihkupectvích už na dálku odrazují ty ponuré obálky s podivnými ilustracemi.

A možná vás od stejného regálu odrazují typičtí mužští čtenáři sci-fi, kteří by se svým nerdským vzhledem, v černému tričku s nápisem, s umaštěnými vlasy a těkavým pohledem skloněným k prošmajdaným polobotkám byli v detektivních románech hlavními kandidáty na vraha. (Pardon, kluci, já vás mám vlastně ráda. Vždycky, když se bok po boku probíráme regály s těmi tmavými paperbacky, cítím něco jako spiklenectví... a občas cítím i pot, což by vyřešil třeba deodorant, ale nebudeme zabíhat... hlavně cítím to spiklenectví!)

Takže proč číst sci-fi? Tady jsou mé tři důvody:

1. Mentální gymnastika

Sci-fi nepíšou hlupáci. Vytvořit neexistující svět, jehož konzistence je závislá jen na tom, zda ji autor udrží pokupě ve své hlavě, je práce poměrně náročná.

A vy máte jedinečnou příležitost potrénovat si zase svůj mozek, abyste byli počas čtení schopni v tomhle novém, neznámém světě se změněnými podmínkami fungovat.

Co by se stalo, kdyby to a to ze světa zmizelo? A co by se stalo, kdyby se to a to na světě objevilo?

To jsou výborné otázky, které postrkávají vaše myšlení za hranice komfortních zón a naučených stereotypů. A to se vždycky hodí.

2. Tendence ve společnosti dotažené do surreálného absurdna

Vesmírná loď.

Sci-fi (a ještě fantasy) je žánr, kde autor nijak nemusí krotit svou fantazii. Může nastolit jakékoli podmínky, vymyslet jakoukoli civilizaci a stvořit jakýkoli svět.

Co mi přijde ale skvělé je, že autoři žijí v současnosti.

Často tedy vědomě chytí nějakou tendenci v dnešní společnosti a umocní ji. Neznatelné, plíživě se rodící náznaky potenciálních průserů dotáhnou do zdánlivého absurdna a ukáží, jak by mohl vypadat svět, kdybychom k těmto nenápadným záchvěvům byli slepí či lhostejní.

Možná namítnete, že si místo toho můžete raději zvolit nějakou literaturu faktu, kde se dočtete na tvrdých datech založené analýzy a erudované odhady odborníků, nikoli novodobých pohádkářů s bujnou fantazií.

Ne, že bych nečetla literaturu faktu, nicméně u sci-fi vidím jednu velkou výhodu: Tím, že se jedná o smyšlenku, čtenář se neurazí. Nenechá se vtáhnout do svých emocí, nenechá se ovlivnit tím, že je mu autorův způsob přemýšlení nesympatický. Nanejvýš si řekne, že ho kniha nezaujala, a odloží ji. Nebude ale vnitřně bojovat proti myšlence, kterou se do něj autor snažil zaset. Vždyť je to přeci jen smyšlenka.

Jen smyšlenka?

Pokud se začtete do klasiků sci-fi, budete mít husí kůži z toho, jak moc v některých ohledech autoři před desítkami let trefili současná bolavá místa naší společnosti.

3. Lidské plémě pod mikroskopem

Recept na dobrou sci-fi?

1. Vezměte člověka - takového, jaký je - se všemi jeho dobrými a špatnými vlastnostmi, radostmi a starostmi, láskami a strachy.

2. Zamíchejte mu okolními podmínkami tak, aby musel jít na hranu a aby musel pod tlakem vytáhnout všechno, co v něm je, na povrch.

Sci-fi je skvělým mikroskopem namířeným přímo na nás, který umí přiblížit a rozpitvat charakter lidského plemene. Nutí vás klást si dobré otázky nejen o lidstvu jako takovém, ale i o vás samotných.

Přijďte na některou z besed. Nacpu vám tam krom jiného do vašeho líbezného chřtánku spoustu dalších knižních tipů. :-)

Kudy se pustit do žánru sci-fi?

Klasika

Já sama jsem klasikou začínala a chytla mě. Nicméně až nyní v dospělosti ji dokážu mnohem víc ocenit. Protože krom té někdy až strašidelně těsně přilnavé charakteristiky dnešní společnosti tam vidím ještě ten roztomilý retro prvek, který prostě bez znalosti současné sci-fi nedoceníte.

Z klasiků vyzkoušejte třeba Cizinec v cizí zemi, Konec civilizace, 1984, Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita, Konec dětství, Malevil, Já, robot, Den trifidů nebo Kočka, která prochází zdí.

Nevím, jestli Karel Čapek sám by se mezi klasiky sci-fi zařadil, nicméně nebála bych se říct, že byl a je stále jedním z našich nejlepších autorů tohoto žánru.
Začtěte se po letech znovu do Války mloků, R.U.R. nebo Krakatitu a budete koukat, jaký odhad budoucího vývoje měl tento velikán české literaturu před bezmála sto lety.

Současní autoři

Nenechte se odradit tím, že většina novodobých sci-fi knížek je poměrně tlustých. Jedním z důvodů bude asi částečně to, že autoři jsou grafomani, co si libují v několikadílných románech. Nicméně budete odměněni tím, že poznáte nové světy vykreslené do nejmenších detailů, což vám pomůže se lépe vcítit do jednání postav. A nebojte, děj vás vtáhne většinou tak, že číslování stránek nebudete vnímat.

Četla jsem toho mraky, ale za mě bych vypíchla tyto dva autory:

China Miéville. Není to úplně klasický autor sci-fi, je předním představitelem směru tzv. New weird. Jeho romány míchají fantasy, občas i detektivní zápletku nebo trillerovou atmosféru. Má neobvykle bohatý jazyk a nekonečnou fantazii. Četla jsem od něj takřka vše, co napsal, nicméně pro začátek bych vám doporučila např. Město a město, Ambasadov nebo Nádraží Perdido.

Liou Cch'-sin. Tenhle Číňan je jak zjevení. Dokáže ve svých myšlenkách putovat o miliardy let dopředu, vykreslí vám před očima takové světy, že nebudete stačit lapat po dechu. Kdybych měla desetinu jeho fantazie, tak si pískám. Jeho trilogie Vzpomínka na Zemi mu poprávu vydobyla místo mezi králi současné sci-fi literatury.

Z českých autorů mám také své oblíbence. Jsou jimi Jiří Kulhánek (Stroncium, Vyhlídka na věčnost) a František Kotleta (Spad, Poločas rozpadu).
Oba jsou trochu (kecám, hodně) drsní, oba jsou na pomezí sci-fi a... já nevím, fantasy? hororu? Nicméně oba jsou v té drsnosti neskutečně zábavní. Jestli jste jemnější povahy a nemáte rádi sarkasmus, tak jimi nezačínejte, nicméně neměli by uniknout vaší pozornosti.

Určitě by z Čechů stálo za to zmínit žijící legendu české sci-fi Ondřeje Neffa (např. jeho povídky Bůh s.r.o. považuji za skvělé) a mně se líbil i jediný sci-fi román od Josefa Škvoreckého Pulchra.

Prostě jděte a začněte číst jakoukoli sci-fi knížku!

Nyní třeba dočítám trilogii od Sylvaina Neuvela Akta Themis a určitě bych vám ji také doporučila.

Je toho spousta a spousta, tak já moc doufám, že jsem vás trochu navnadila a že sci-fi propadnete stejně jako já.

Nejen kvůli vašemu osobnímu růstu, ale taky proto, že věřím, že čtení sci-fi umí nastartovat zarezlé mozkové závity a koukat se na svět novýma očima a nebýt svázaný navyklými způsoby uvažování. A víc takových lidí s otevřenými hlavami na světě není nikdy na škodu.