Domškoláctví bez obalu. Dopis pro budoucí domškoláky a všechny z vás, které tenhle životní styl zajímá

Moct se učit kdykoli a kdekoli je pro mě osobně jednou z největších výhod domškoláctví.

Milý budoucí domškoláku (a tím myslím vás, děti i vás, dospěláci)!

Před rokem jsme i my stáli před podobným velkým skokem do neznáma. Jsme čtyři. 7letá Grétka, 6letý Maru, 3letý Janek a já, jejich čím dál mladší máma Veru. Už přes tři roky jsme bez táty Honzy, který zemřel před narozením našeho nejmladšího člena smečky.

I přes tenhle "handicap", kdy je obživa rodiny na jednom dospělém, jsem se rozhodla po dlouhé diskuzi a omýlání všech pro a proti vyslyšet přání Grétky a risknout to, že zvládnu prací převážně po nocích vydělat dost peněz na to, abychom měli co jíst a kde bydlet. A tak začala naše domškolácká cesta.

Na učení nejsme sami. Asi rok předtím, než jsme byli legislativou nuceni začít vykazovat nějaké "výsledky" vzdělávání, jsme začali dávat dohromady skupinku rodičů na části Prahy, kde bydlíme. Z té vzniklo naše užší domškolácké jádro, které tvoří tři rodiny s dohromady šesti dětmi, které si tři dny v týdnu půjčujeme.

V reálu to vypadá tak, že v pondělí je u nás doma plus minus mezi 8:30 - 18:00 šest dětí, toho času ve věku 8, 7, 7, 6, 5 a 3 roky. No a v úterý a středu nemám doma dítě žádné.

Pak máme ještě širší domškoláckou skupinku, se kterou podnikáme různé výlety, workshopy a jiná setkání. No a krom toho máme spoustu další kamarádů, se kterými se vídáme a podnikáme různé věci takřka denně. Dvakrát do roka pak absolvujeme povinné přezkoušení v kmenové škole, kde jsme zapsaní.

No a to je ve zkratce všechno o nás. Jasně, mohla bych se rozepsat o tom, jak naše dny probíhají, kolik hodin denně věnujeme učení, jak zvládáme děti krmit a venčit, jak je to s finanční stránkou a tak. Ale vlastně mi to pro tuhle chvíli nepřijde podstatné, protože tohle, tohle bude, milý čtenáři, všechno čistě na tobě.

Mnohem smysluplnější mi přijde nasdílet to, co naši rodinu během toho roku potkalo, protože se domnívám, že ať už bude tvoje domškolácká cesta jakákoli, některým z níže popsaných věcí se pravděpodobně ani Ty nevyhneš.

Tak tedy!

Můj milý budoucí domškoláku, chci ti říct, že...

1. Dostaneš kupu svobody!

To zní možná jako super věc. Budete si moct zařídit svůj den, jak budete chtít. Budete moct být celé dny venku a hýbat se podle potřeby. Budete si moct uspořádat učení podle svého. Budete si moct odpočinout, když budete unavení. Budete moct cestovat i mimo školní prázdniny.


Jenže kdo z nás dospělých má možnost ve svém životě být absolutně svobodný? Kdy jsme měli čas se naučit se svobodou nakládat, když nám od dětství řídil čas a úkoloval nás někdo jiný?

Rámcový vzdělávací program pro první stupeň je (zatím) poměrně volný. A pokud si vyberete dobrou kmenovou školu, nebude vás u přezkoušení nikdo týrat.

Nicméně když dostanete velkou svobodu, začnete pociťovat i velkou zodpovědnost.
Já sama jsem třeba velký fanoušek unschoolingu, nicméně i tak si občas říkám, jestli bych toho dětem neměla "nenápadně" podstrkávat víc (a poslouchat pak od Grétky "no jo, maminka má zas svůj edukativní záchvat") nebo jestli bych je neměla u něčeho přidržet déle, než ony samy chtějí (a sledovat pak Marouškova záda, jak nenápadně mizí do pokojíku hrát si s legem).

Svoboda je fajn, ale počítej s tím, že s sebou nese kupu dalších věcí, které (zvlášť nás dospělé) postaví do nesčetných výzev.

2. Budeš muset být aktivní!

Spousta lidí si představuje, že domškoláci sedí doma na zadku, koukají na svou mámu a čekají, kdy jim vydá rozkaz na otevření učebnic na straně 68. Jasně, i tak to může asi vypadat, ale já sama žádnou takovou rodinu neznám.

Většina domškoláků v mém okolí naopak vymetá různé dílny, výstavy, festivaly a kulturní představení. Jezdí na výlety a poznávají naši zem. Jsou v hojném kontaktu s jinými rodinami, protože co si budeme povídat - být s dětmi 24/7 je silné kafe i na takové samotáře, jako jsem třeba já.

V domácí škole není vlastně vždycky úplně jasné, kdo je žák a kdo učitel. Já sama mám třeba pocit, že jsem se za ten rok (nebo vlastně víc let, protože mi nedává moc smysl proces vzdělávání škatulkovat na nějaké etapy) naučila snad víc než děti. Často jejich otázkám a zájmům ani nestačím, tak musíme prostě hledat "externí" učitele, což vlastně může být úplně kdokoli, kdo má chuť své znalosti a dovednosti sdílet. Ne nadarmo domškoláci říkají, že každý člověk, kterého potkáš, může být tvým učitelem, a celý svět může být tvou třídou.

Připravte se na to, že pokud víte, že otevírání učebnic na straně 68 není vaše cesta, budete muset být velmi kreativní co se vymýšlení programu týče. Z velké části to bude zpočátku na tobě, dospělákovi, ale čím víc budeš zapojovat do plánování už i malé děti, tím víc ony samy budou časem pomocníky ve vymýšlení toho, co budete dělat.

e-knížka plná motivace a praktických tipů, po jejímž přečtení se konečně vydáte s dětmi na cestu vašich snů.

3. Budete HODNĚ spolu!

Někomu to zní jako splněný sen. Pro spoustu lidí je to i jedna z hlavních motivací, proč se do domškoláctví pustit.

Nicméně pozor. Pokud už teď o prázdninách tě napadají myšlenky typu "už abych ji/ho někam upíchnul" a během nemoci dítěte se nemůžeš dočkat, až zase naběhnete do "normálního" režimu, tak domškoláctví ještě radši zvaž.

Je totiž jedno, kolik kamarádů budete vídat nebo kolik vzdělávacích skupinek či kroužků budete navštěvovat. Pořád je tam velká část času, kdy budete vrženi jeden druhému napospas a budete si muset nastavit společnou komunikaci tak, abyste se navzájem nesežrali.

4. Buď připravený, že v tvé hlavě padnou některé z představ o domškoláctví!

Předpokládám, že pokud ses rozhodl učit se s dětmi doma, nebylo to na základě nějakého zbrklého úsudku. Většina rodin nad tím velmi dlouho přemýšlí, čte dostupnou literaturu, sleduje lidi, kteří už se na tuto cestu vydali před nimi a inspiruje se v různých diskuzních skupinách.

Jako problém vidím, že člověk si na základě toho může vytvořit spoustu domněnek, které se v praxi můžou ukázat pro váš případ jako liché.

Například často se tvrdí, jak je věkově smíšený kolektiv skvělý pro vzájemné učení dětí. Určitě na tom něco bude, nicméně v našem konkrétním případě se to úplně neukázalo. Děti si spolu hrají a učí se spoustu sociálních dovedností, ale ze "školních" dovedností se navzájem nenaučily skoro nic, jakkoli k tomu měly prostor.

I takhle může vypadat domškolácký "projekt".

Další takovou často rozšířenou představou - hojně podporovanou různými články na webech o vzdělávání - je, že domškolácké děti jsou malí géniové, kteří se ve třech letech naučí číst a v osmi programují vlastního robota. To je podle mě ale omyl. Ne že by takové děti neexistovaly. Domškoláctví dává možnost plně rozvinout potenciál dítěte. Což ale nemusí znamenat, že z každého domškoláka bude další Einstein. Říká se, že dědičnost je něco, v co věříme, když máme chytré děti. Něco na tom bude. :-D

Jinou věcí, která mě napadá, byla moje zidealizovaná představa o projektech. V hlavě jsem měla velké plachty pokryté výstřižky a popisky a obrázky vzniklými společnou několikatýdenní prací na nějakém tématu, co si můžete najít na Pinterestu a kterými se pak můžete chlubit babičkám.
Děti mi ale na tyhle projekty naprosto kašlaly a musela jsem hledat různé jiné cesty, jak je vtáhnout do něčeho, o co samy projevily zájem.

Zkrátka ať už jsi o domškoláctví četl nebo slyšel vyprávět cokoli, buď připravený to kdykoli zmačkat, zahodit a přehodnotit.

Tím se dostávám k dalšímu veledůležitému bodu:

5. Ber domškoláctví jako cestu!

Tohle mi přijde jako jedna z nejklíčovějších věcí, se kterou do domácího vzdělávání vstoupit a snažit si ji v hlavě udržet.

Děláme to všichni poprvé. Jsme v tom spolu. Učíme se za pochodu. Jsme otevření tomu, abychom kdykoli rozbourali naše zidealizované představy o domškoláctví, když to nefunguje. A hlavně naše pocity po téhle cestě otevřeně komunikujeme se všemi, koho se to týká.

Tenhle bod fakt nepodceňujte, je to naprosto zásadní nastavení mysli, které vás udrží mentálně i emočně (a vlastně i fyzicky) zdravé. Já jsem strašně ráda, že se nám tohle daří.

6. Obklop se podporujícími lidmi!

Já sama jsem emočně poměrně stálý člověk. Je mi celkem jedno, co si kdo o mně myslí. Nepotřebuju svoje rozhodnutí konzultovat s jinými lidmi, než kterých se to týká.

Tohle je ale právě jedna ze stinných stránek svobody, kterou dostanete. Od této chvíle je to čistě na vás. Tím, jak je to vlastně velké a nevratné rozhodnutí (nevratné rozuměj ve smyslu, že nemůžeš vrátit čas a zkusit si ty roky znova v sídlištní základce vedle vašeho paneláku), tak se připrav na to, že vyplavou na povrch tvoje nejzastrčenější dospělácké strachy.

U mě je to třeba strach, že nedělám dost. Neumím moc sedět na zadku, odpočívat a stát sem tam na místě se úpěnlivě s parciálními úspěchy stále učím. A tenhle strach se mi zatím nepodařilo vymlátit si z hlavy, jakkoli je v mé současné situaci iracionální.

Jakmile se pak dostanu do kleští lidí, kteří mě v našem rozhodnutí vzdělávat se doma nepodporují, vynoří se tenhle můj strach v podobě toho, že se snažím dokázat, že toho dost dělám.

Takováhle opoziční odpolední návštěva se mnou většinou příliš emočně nezahýbe, ale při několikadenním vystavení nátlaku mi pak třeba den trvá, než se srovnám.

A pozor! Nepodpora nemusí být jen bojovná ve stylu "jak se ty chudáci tvý děti v životě uplatní". Může být i velmi nenápadná, o to ale záludnější a víc podrývavá, např. "já vidím, že by jí ten kolektiv prospěl, nedělo by se pak to a to" nebo "a napadlo tě podívat se na to z druhé strany?" (no jasně, že napadlo, protože není dne, kdy bych o našem vs. běžném způsobu vzdělávání nepřemýšlela).

Popravdě já sama si nedokážu představit, že bychom domškolačili a zároveň byli několikrát do týdne ve styku s někým, kdo s tím nesouhlasí a má potřebu nám to říkat. A to si myslím, že snesu fakt dost valení do hlavy myšlenek, se kterými nesouzním, protože se vydržím dívat i třeba půl hodiny na Jaromíra Soukupa a nepoblít se.

Moje poslední pohádky pro všechny zvídavé děti.

7. Připrav se na to, že vás bude okolí vyzývat a zkoušet!

Já nevím, jak se bavíte s dětmi vy. Mě samotnou ale většinou nenapadne ptát se na první dobrou náhodného dítěte, jestli už umí násobky tří nebo vyjmenovaná slova.

Z nějakého důvodu jsou ale domškolácké děti pod větším drobnohledem. Můj osobní výklad je, že lidé, co s tím nemají zkušenost, si chtějí zjistit, jestli je jejich zhýralá matka netáhne do pekel nevědoucnosti. Nicméně tohle berte jen jako vztahovačnou interpretaci zapšklé ženy středního věku, která si v sobě nese strach, že nedělá dost.

Pravděpodobně ten důvod bude jiný. Když se na to podívám střízlivě, tak nejvíc se ptají lidé, kteří o domškoláctví ví málo nebo nic a v návaznosti na to jsou buď zvědaví, nebo z toho mají obavy, že to bude mít špatný vliv na děti a/nebo na celou společnost.

Aby sis udělal představu, jaké otázky vás zhruba čekají, dávám k dobru článek Zdeňky Šíp Staňkové, která si dala práci a sepsala nejčastější otázky (a odpovědi), které padají na domškolácké rodiny.

Pro zasmání přidávám ještě převrácené otázky, na které by se mohli domškoláci ptát běžných školáků, kdyby je to napadlo.

Na sebeřízené vzdělávání jsou podle mě připravené všechny děti. Otázkou zůstává, jestli jsou na to připravení všichni rodiče.

8. Přijdou chvíle, kdy to budeš chtít zabalit!

Co je na vzdělávání dítěte zjevné a zároveň naprd? Že všichni máme jen jeden pokus a všichni to (i s každým dalším dítětem) děláme poprvé.

Když si zvolíš standarní cestu vzdělávání, budeš se moct aspoň částečně chlácholit, že takhle to dělá většina, (skoro) všichni to přežili a i z tebe nakonec vyrostl docela slušný člověk, takže tvé dítě to taky nějak zvládne.

Nevím, v kolika věcech jdeš proti proudu a jak moc si v jiných oblastech života trénuješ svoji odolnost vůči sociálním tlakům lidí, kteří to dělají jinak (rozuměj "normálně", tudíž "správně"). Pokud moc ne, nejvyšší čas s tím začít.

Výchova a vzdělávání dětí je totiž narozdíl od vodohospodářství nebo raketového inženýrství věcí, na kterou má silný a vyhraněný názor každý, kdo má dítě. Když chodíš po ulicích bos, vyslechneš si tak maximálně poznámky ve stylu "fuj, to já bych nemohl/a, je to nechutný". Nikdo ti to ale nebude rozmlouvat a můžeš si bez větší újmy chodit dál, jak se ti zlíbí.

Jakmile ale začneš dělat něco tak zásadně jiného od standardního vzdělávacího systému jako je domškoláctví, připrav se na to, že si o tebe otře boty kde kdo.

Přijdou i chvilky, kdy se budeš cítit slabý a budeš se na to všechno chtít vykašlat. Nebudeš mít sílu posté vykládat, proč to děláte a jak zajistíš, že z tvého dítěte nevyroste asociální negramota. Dostaneš svůj pravidelný přísun čočky od rodinného příslušníka, ty budeš už třetí den nemocný a poslední, na co budeš mít myšlenky, je otevírat učebnici na straně 68. Děti budou protivné (a ty jim budeš vyhrožovat, že jestli toho nenechají, tak mažou zítra do školky a školy). Nakupí se ti povinnosti a zrovna ti nikdo nebude mít možnost pohlídat děti, takže je budeš muset tahat s sebou.

Pak tě možná napadnou myšlenky, jestli by nebylo lepší se na to všechno vys*at, koupit dětem penál a aktovku a zjednodušit si život tím, že je ráno vypoklonkuješ z baráku a večer podepíšeš úkoly. (Zjednodušuju to. Prosím nepište mi vy, rodiče školáků, že je to taky řehole. Já to vím. Sice z vyprávění, ale i to mi stačí na to, abych tušila, že to řehole je.)

Na tenhle stav asi nemám úplně chytrou radu. Mně samotné se to stalo jednou. Vlastně úplně nesmyslně na konci školního roku, když už jsme měli závěrečné přezkoušení za sebou. Pomohlo mi se z toho vypovídat a popsat své pocity spřízněným duším. Za dva dny byl splín pryč.

Přijďte na některou z besed, kde si budeme povídat nejen o vzdělávání.

9. Neber to jako definitivum!

Lidé se mě často ptají: "A jak dlouho to takhle plánujete provozovat?"

Odpovídám jim popravdě, že nevím. Nemám žádný plán.
Nevzala jsem si na sebe domškoláctví hrdě jako kříž, který dovláčím až na vrchol hory. Jsem připravená bez pocitu studu nebo selhání kdykoli kříž zahodit nebo se klidně vydat na horu jinou.

Domškoláctví budeme provozovat tak dlouho, dokud budou splněny tři podmínky:

1. Děti budou chtít.
2. Já budu chtít.
3. Já budu moct.

Jakmile některá z podmínek nenastane, budeme hledat jiné řešení.
Odmítám se tím ale zabývat dopředu, protože

• Nevím, kdy se to stane.
• Nevím, v jaké situaci budeme, až se to stane.

Do té doby si chci užívat každý den, protože vím, že zítra už tolik svobody a společného času mít nemusíme.

Uvědomuju si, jak je tohle vzácné. Moct být spolu se svými dětmi v době, kdy si to ještě přejí (a nepřijdu jim nějak zásadně trapná). Neříkám, že velebím každou vteřinu, ale někde vzadu v hlavě tenhle mindset mám a dokáže mě podržet v krušných chvilkách.

Milý budoucí domškoláku,

nevím, jestli jsem tě svým povídáním spíš nevystrašila než podpořila. Všichni domškoláci říkají, že domácí vzdělávání je super a že i přes ty těžkosti to stojí za to. Já bych se pod to sice podepsala, ale vzpomínám si, že před skokem do domškoláckého života mi tyhle věty moc nepomáhaly.

Proto řeknu to, co by pomohlo tenkrát mně: "Prostě běž a zkus to a když se to tobě nedo dítěti nebude zamlouvat, tak to můžete ze dne na den změnit."

Šťastnou cestu plnou poznání a lásky přeju, tvoje Veru