A jaká je vaše definice důstojného života?

Pamatuju si dodneška, jak mě před víc než rokem rozčílila reportáž o matkách samoživitelkách, které trpí finanční nouzí.

V reportáži se na příkladu dvou maminek snažili popsat, jaké je to hrozné, když máte do konce měsíce v kapse jen pár stovek a nemůžete si zajistit "důstojný život".

Jenže co je to důstojný život?

Abychom se dobře chápali: vůbec nemám nic proti tomu, aby někdo bydlel v Řevnicích (jedné z nejdražších vesnic za Prahou co se cen bydlení týče), měl obrazovku přes půl zdi a na zahradě třeba lunapark.

Nechme také stranou to, že já sama bych v případě, že nemáme co jíst, vzala děti a přestěhovala se s nimi někam, kde bych nájem utáhla (což jsem také udělala, když Honzík zemřel). Kdybych neměla kde vařit a v čem chladit potraviny, prodala bych televizi s trampolínou. Kdybych měla nedoplatek na elektřině, nepoužívala bych jednorázové plínky.

Ani toto nikomu nechci vyčítat, protože finanční gramotnost je něco, s čím se člověk nenarodí. A často jsou možná ve finanční nouzi právě ti, kteří nevyrůstali v prostředí, kde by se mohli tyto základy naučit.

A v neposeldní řadě nechci opomenout ani to, že vnímání chudoby je čistě subjektivní. Považuji za zcela legitimní, pokud se někdo cítí chudý, jakkoli má doma třeba pozlacené kohoutky.

Já vím, že chudoba je velmi citlivé téma a opravdu nechci nikoho urazit.
A strašně nerada bych, kdyby se toto stalo hlavním předmětem diskuze.

Nicméně mi přišlo fér uvést svá východiska, abych se mohla pustit do toho, co chci nastolit jako téma:

Kdo jiný než vy může soudit to, zda vedete důstojný život?

Nedávno jsem zhlédla rozhovor o výzkumu, jehož předmětem bylo, kolik peněz člověk v Čechách potřebuje pro důstojný život. Výzkum probíhal tak, že byly stanoveny oblasti života a v nich se pak expertními odhady a konzultacemi s odborníky stanovovalo, co je to minimum, které vám zajistí důstojný život.

Rozhovor jsem dokoukala jen s největším přemáháním. Vlastně jen proto, že jsem čekala, jestli mě paní výzkumnice dokáže některým svým výrokem ještě víc vytočit. (Dokázala.)

Kdyby se na mou rodinu vrhnul některý z podobných expertů, zřejmě by seznal, že žijeme velmi nedůstojně

Děti nechodí do školy, nejezdí do školy v přírodě a ještě donedávna nechodily na žádný kroužek.
Mám celkem troje boty. Na zimu mám jeden kabát. A k tomu dvě police oblečení, které točím stále dokolečka.
Děti mají oblečení většinou z druhé ruky a jejich společný pokoj nepřetéká hračkami.
Nemáme televizi a mikrovlnku a tiskárnu a fén a Xbox a topinkovač... a vůbec máme málo věcí.
Nekupujeme maso.
Do restaurací skoro nechodíme, zábavním centrům se vyhýbáme, v kině jsme byli jednou.

Nejde o to, že bych si nemohla něco z výše uvedeného dovolit. Ani tím nijak nepohrdám, protože je mi veskrze jedno, jak si svůj život kdo poskládá, pokud mi to necpe.

Moje představa, jak má vypadat důstojný život, je zkrátka jiná

Paulo Coelho ve své knize Záhir popisuje setkání s žebráky, kteří nechtějí zpět do normální společnosti právě proto, že jim přijde nedůstojná. To, v čem většina lidí vidí důstojnost, považují za nesvobodu.

Nechtějí hypotéku, kvůli které se musejí strachovat, aby ji měli z čeho platit.
Nechtějí drahé auto, kvůli kterému by nespali z obavy, že jim je někdo ukradne.
Nechtějí mraky věcí, kvůli kterým by se museli bát, že když o ně přijdou, ztratí i svůj společenský status.
Nechtějí běžet v krysím kolečku jen proto, aby nezklamali něčí očekávání.

Ve zkratce říkají:

Radši chodit po světě s "igelitkou, ve které mám svůj veškerý majetek", než se vzdát toho jediného, co mi může zaručit skutečnou důstojnost. A to je svoboda. Svoboda těla, duše i mysli

Velmi s tímto souzním, jakkoli jsem se nikdy na ulici neocitla.

Právě proto mě děsí reportáže a rozhovory, kde se pracuje s doporučenými částkami peněz pro důstojný život dle nějakých standardizovaných měřítek.

Nechci ani argumentovat tím, že i náš nejchudší občan se bude mít pravděpodobně stále lépe než průměrný občan v Bangladéši. Pravděpodobně to tak bude, nicméně mně tato standardizace důstojnosti vadí z jiného důvodu: 

Já prostě nechci, aby mi kdokoli jiný než já říkal, jak má můj důstojný život vypadat a kolik na něj potřebuju peněz

To, s čím se jeden může cítit bohatý, nemusí druhému stačit.

Domnívám se, že takové paušalizace vedou k dvěma věcem:

1. Pocitům, že mám na něco právo a mohu si to na úkor ostatních bez ptaní nárokovat, když je to součást "důstojného života",
2. Individualismu, protože tam, kde přirozenou solidaritu nahradí povinná "solidarita" skrz daně, nemají lidé nejen tolik prostředků, ale hlavně ani chuť starat se o druhé.

Už dlouho jsem nenapsala takhle naštvaný a negativistický článek, tak bych ho ráda ukončila aspoň konstruktivně, když už ne optimisticky.

V čem tedy vidím řešení?

Nabízelo by se možná nabídnout řešení, že všechno spasí finanční gramotnost, díky které bude mít víc lidá možnost postavit si život tak, aby mu vyhovoval.

Ne, že bych nevítala všechny ty organizované snahy naučit školáky finanční gramotnosti. A rozhodně jsem pro, aby se téma financí otvíralo i v rodinách. 
Jen mám trochu obavu, že "finanční gramotnost" je takový buzzword, který - aniž byste nějak dál rozvedli jeho obsah - když řeknete, nemůže vám nikdo nic vytknout. Nicméně výsledky těchto snah jsou velmi obtížně měřitelné.

Já sama vidím cestu spíš v tom, abychom rozšířili definici toho, co je důstojný život

Abychom důstojnost života neomezovali jen na to, kolik máme peněz.
Abychom důstojnost života neměřili tím, že se budeme srovnávat se sousedem.

Přeju si, abychom to vysvětlovali svým dětem. 
Přeju si, aby si děti nenechali natlačit do hlavy představu důstojného života, která je možná všeobecně přijímaná, ale nesouzní s ní.
Přeju si, abychom děti vyslali z hnízda s tím, že to, jak si definují důstojnost svého života, je čistě na nich.