Kdo jste, když odložíte to, co máte nejraději? Můj měsíc bez psaní

Je to strašně divný pocit začít něco psát po víc jak měsíci mlčení ve veřejném prostoru.
Zvlášť když to byl posledních pár let můj takřka denní chlebíček.

Často mi psaní chutnalo jako měkká střída doma pečeného bochníčku. Protože psaní mi šlo vždycky lehce a pořád zůstává mým nejoblíbenějším způsobem vyjadřování myšlenek, nehledě na to kolik (možná už) stovek besed mám za sebou.

Občas jsem ale písmenka žvýkala ztuha jak okoralou kůrku Penam chleba. 
Třeba když jsem trávila moc času na sítích a dostala pocit, že všichni už všechno řekli a moje myšlenky jsou trapné a nikoho nezajímají.
Nebo když jsem přestala pít alkohol a zjistila, že se mi bez něj blbě vypíná autocenzor v hlavě. (Mimochodem už zas trochu, trošilinku piju. Může za to Morava, protože tam je to ňáký prokletý.) 

A i přesto, že mi tu a tam někdo do talíře přihodil plesnivý krajíček, nijak mi to psaní neznechutilo.

Proč jsem se tedy na tak dlouho odmlčela?

Začalo to vlastně úplně nenápadně. V červnu jsem se pustila do plánování podzimních besed. A protože je to vždycky strašný šrumec, rozhodla jsem se, že si aspoň ten první nejživelnější týden dám pauzu od psaní.

Potom začaly prázdniny a my se rozjeli za kamarády. Do Rakouska, do Čech a na (tu prokletou) Moravu.
Večery, které obvykle trávím psaním, se najednou přirozeně zaplnily rozhovory.
Přes den se mi píše blbě, a to i když mám třeba jako teď děti u babičky s dědou. Ruší mě světlo, zvuky a věci. Napadají mě naprosto iracionální myšlenky, jako jestli bych neměla jít zahubit roztoče na matracích jedlou sodou.

Najednou se moje nepsaní protáhlo na dva týdny, na tři, na čtyři...

Můj psací půst tedy nevznikl v reakci na přehlcenost, na únavu nebo na nějakou stalkerskou honitbu. Prostě se tak nějak přirozeně stal. Mám to vlastně podobné i s jídlovými půsty. Čas od času nemám hlad a třeba až třetí den bez jídla mi dojde, že jsem vlastně byla na půstu.

Začala jsem tedy i při nepsaní po nějaké době pozorovat, co se mnou tenhle nový stav dělá. Napadlo mě, že je to vlastně v mnoha ohledech zajímavý experiment, během něhož si můžu odpovídat na otázky, které jsem v době každodenního psaní buď neřešila vůbec, nebo jsem na ně neměla dostatečně čistou hlavu.

1. Čím naplním čas, když ne psaním?

Co byste udělali, kdybyste každý den dostali dvě až tři hodiny času navíc?

Ze začátku jsem hodně odpočívala a spala.
Pak jsem začala koukat na filmy. 

No a protože mám problém s tím, že sledovat jenom film mi málo zaměstnává mozek a nudím se, tak u toho ještě čtu. Přečetla jsem za léto snad víc knížek než za celý tenhle rok dohromady. (Kdyby vás zajímalo jaké, tak se mi přihlaste k odběru zpráv z krkavčího hnízda, kam krom jiného dávám i knižní tipy.)

Časem mě přestalo bavit i koukání na filmy a začala jsem mít potřebu dělat něco rukama. Uklidila jsem "kouty", na které nebyl v běžném režimu čas. Přesázela kytky. Pustila jsem se do našeho bytu a předělala spoustu věcí, které přestaly za ta léta sloužit svému účelu. 

Koupila jsem dětem psací stůl a několik hodin ho bez elektrického šroubováku dávala dohromady. Přihlásila jsem se na kurz háčkování.
Odhaduju, že tímhle tempem by se ze mě do půl roku stala regulérní domácí tvořilka a hnízdilka.

Nesmějte se. A opovažte se ptát, co to je. Je to sova. A trvalo mi tři hodiny ji uháčkovat.

Co je na tom zajímavé? Že nemám problém se zabavit jinak, když nepíšu. Jsem prostě od podstaty nastavená do kreativního módu. Potřebuju něco dělat. Cokoli. Jde to z mého nitra.

Mám radost z toho, že se nemusím bát, že bych někdy upadla do letargie a jen pasivně konzumovala svět kolem sebe. I kdyby mi životní události vzaly to, co miluju. Prostě si najdu něco dalšího, čím budu ze sebe svět zaplňovat.

2. Jak moc jsem závislá na veřejném sdílení myšlenek a zpětné vazbě?

I když jsem mohla tisíckrát tvrdit, že své myšlenky neposílám ven kvůli tomu, abych si honila ego a třásla se na slovíčka chvály, tak jsem si stejně nemohla být v konečném důsledku jistá ani sama před sebou. Nikdy jsem nezkusila dát si psací půst.

Teď už to vím. Závislá fakt nejsem. Vůbec mi to nechybělo. Dokonce jsem první týdny zažívala i úlevu, že se množství komentářů, zpráv a e-mailů (jakkoli byly pozitivní) skokově snížilo.

Zjistila jsem, že všechny ty články a posty na facebooku nepíšu pro sebe.
Nepřestala jsem si "parkovat myšlenky" (to je takový můj proces, kdy si do poznámkovníčku v mobilu chytám to, co mi cvrnkne přes den do nosu). Své postřehy si budu pro sebe "parkovat" vždycky - s blogem i bez něj. Stačí mi zapsat si k danému tématu pět deset slov a tím je pro mě myšlenka zachycená.

Pokud chci danou myšlenku ale poslat do světa, musím ji přepsat do srozumitelného jazyka a značně rozšířit. Což je časově i mentálně značná velká investice, kterou ale já sama vlastně vůbec nepotřebuju.

3. Proč teda píšu? Co je moje motivace?

V každodenním psaní se vize může ztratit. Kdybych ale byla typ člověka, co si dělá vision boardy a na ledničku píše motivační hesla, napsala bych si po tomhle měsíčním půstu velkými písmeny nad počítač ROZSÉVEJ SEMÍNKA.


To je to, co mě na psaní pro lidi a veřejném vystupování nejvíc baví a dává tomu všemu smysl. Že ze sebe můžu sypat malá semínka, která se chytnou tam, kde je pohnojeno. Za pěstování už zodpovědná nejsem, ani za celkovou podobu té vaší jedinečné louky či zahrádky. 

4. Jak velký strach mám z toho, že neuživím svou rodinu, když přestanu psát?

Vždycky mě zajímalo, jak moc je prodej knížek, který tvoří zásadní část mých podnikatelských příjmů, závislý na tom, že píšu blog. Jakkoli bych to možná ani sama sobě nepřiznala, tak vzadu v hlavě mi hlodal červíček, že když s psaním blogu seknu, půjdodu okamžitě do kopru i mé knížky.

Z dlouhodobého hlediska by k tomu asi došlo, nicméně krátkodobě se tak nestalo. Díky vám všem, co jste si za poslední měsíc některou z knížek koupili. Vůbec nevím, jak jste se ke mně dostali nebo co vás motivovalo, ale je to příjemné vědět, že 
1) se to bez mého blogování pár týdnů nepotentí a 
2) nemám strach, že se o sebe nepostarám, až se knížky přestanou prodávat nebo až žádnou další nenapíšu. 

Třeba budu žonglovat na ulici s poikama. Nebo začnu háčovat sovičky.

5. Co všechno chci sdílet?

S tím, jak jsem přestala psát na krkavčí facebook, jsem přestala chodit i na svůj facebook osobní.
Tahle zdánlivě triviální věc způsobila to, že jsem se přestala porovnávat s jinými blogery. Najednou jsem získala od tohohle virtuálního světa odstup.

Mnohem jasněji vykrystalizovalo to, co sdílet chci.
A hlavně také to, co sdílet nechci.

Chci sdílet myšlenky. Postřehy. Souvislosti. Úvahy. Věci, které se mi v hlavě poskládaly dohromady a mají potenciál oslovit i jiné lidi.
Chci sdílet inspiraci na zajímavé a smysluplné projekty a počiny. Rozhovory s lidmi, kteří se na svět dívají pro mě zajímavýma očima.

Nechci sdílet své soukromí. Nechci říkat, kde se pohybuju nebo jak to vypadá u nás doma.
Nechci si fotit selfíčka nebo natáčet svoji hlavu a hlásit, jak se mám žůžo.
Nechci historkařit a vyprávět o svých zážitcích, jakkoli jsou často tragikomické a kdyby to někdo sepsal, vydalo by to na knihu, protože já tyhle situace asi přitahuju nebo co. Historky pro mě ale mají smysl jen tehdy, když je v nich nějaký přesah.
Nechci sepisovat návody na život, na děti, na výrobu bezové limonády, na nic.
Nechci plevelit blog reklamami, soutěžemi a výhodnými akcemi.
Nechci sdílet životy svých dětí ani jiných blízkých. Maximálně je používat jako vstupní inspiraci pro rozvinutí nějaké další myšlenky.
Nechci psát o svých náladách, jakkoli se teď mezi blogery razí trend, že člověk má být autentický. Mně samotné ale nedává smysl si vylívat na blog srdíčko, když nečekám a ani nechci radu a pomoc zvenku.

Nevím, jestli to 100% vždycky dodržím, tak mě prosím nechytejte za slovo, až se vám bude zdát, že jsem "jedno ze svých přikázání" porušila. V tom hlavním směru svého psaní mám ale celkem jasno. Aspoň pro tuhle chvíli.

6. Kdo jsem bez psaní?

Tahle otázka mě s přibývajícími roky baví víc a víc: "Co ze mě zbyde, když odložím tohle?"

Někdy s sebou člověk táhne věci, u kterých má pocit, že jsou jeho součástí. A až když je odloží nebo mu je život sebere, začne zjišťovat, že může fungovat i bez nich. Tak nějak čistěji pak vidí, kdo doopravdy je a co už k němu nepatří.

Neříkám, že jako cílový stav vidím to, že sedím sama někde v jeskyni v horách a vlastním jen oblečení, co mám na sobě, a misku na rýži. Důležité mi ale přijde si průběžně zkoušet ze sebe odkládat různé "batohy". Věci, lidi, situace, zvyky, prostředí, koníčky, ...

Všechno, co tady na světě máme, je jen na chvíli půjčené. Nejpozději v okamžiku smrti to budeme muset všechno vrátit. A občas to budeme okolnostmi nuceni odložit už za života.

Ale nezřídka se nám stane, že nás okolnosti nepřinutí odložit to, co k nám už dávno nepatří. Někdy je to neškodné. Jindy se ale může stát, že nás tohle lnutí a závislost na něčem nutí žít život, který nechceme.

Přijde mi fajn naučit se s tím pracovat a umět to s lehkostí odložit, když to mé duši neprospívá. To je pro mě ten nejvyšší stupeň svobody: moci odejít z čehokoli, kde mi není dobře.

Nevím, kdo jsem. Ani se psaním, ani bez něj. A s velkou pravděpodobností to zcela nebudu vědět nikdy.
Nicméně mi stačí, že jsem s tím současným stavem spokojená.

No nic. Omlouvám se za delší článek a jdu vyluxovat tu jedlou sodu z matrací, kterou jsem tam během psaní stihla nasypat.