Jmenuju se Veronika. A už 90 dní nepiju

Nevěřila jsem, že to někdy vyslovím. Ale už tři měsíce nepiju alkohol. (A pro spekulanty dodávám, že nejsem těhotná.)

Gratuluju všem, kteří nikdy nezačali. Nicméně bojím se, že tenhle článek nedoceníte, protože už všecko víte.
Alkoholici můžou pokračovat ve čtení. 🤩

Strašně ráda bych napsala, že jsem k abstinenci došla hlubokou meditací. Přijetím vnitřního dítěte. Božským zjevením. Nebo něčím podobně oduševnělým

Pravda je taková, že na začátku byla moje (alkoholem?) děravá hlava.

Když jsme zkraje března přijeli na Krétu, zapomněla jsem si koupit flašku vína. A protože jsme bydleli odtržení od civilizace, musela jsem prvních pár dní nuceně abstinovat.

Nikdy jsem nepila hodně. Zato ale pravidelně.
Byla jsem zvyklá uložit děti a takřka denně si nalít dvojku červeného.

Dřív jsem popíjela s Honzíkem a tenhle zvyk jsem si udržela i po jeho smrti. (Já vím, že pít sám je jeden z diagnostických znaků alkoholismu, ale já bych klidně pila ve dvou a netajně, kdyby bylo s kým.)

Cíl nebyl se opít.

Malé množství vína jsem používala jako takové večerní urovnávátko rozčeřené energie

Prvních pár dní bez vína bylo takových, no... divných. Když jsem sedala večer k počítači, levá ruka mi furt cukala do prázdného prostoru po neexistující skleničce.

Jenže pak jsem přežila bez vína první týden. Tak jsem si řekla, že zkusím druhý. A pak třetí. A pak...

Nemám nějakou metu, kterou bych chtěla za každou cenu překonat.
Prostě až budu mít chuť, dám si.

Momentálně mě baví sledovat, co se kolem toho děje:

• Našla jsem si jiné způsoby, jak se zklidnit.
• Prohlubuje se mi závislost na zeleném čaji s jasmínem.
• A taky se mi zpočátku strašně debilně psalo. Byla jsem zvyklá, že autocenzora mi vypne víno. Teď už ho umím vědomě vypínat já sama.

Moje nejnovější dvanáctá knížka, která je krom jiného zajímavá tím, že při jejím psaní nebyla zabita ani jedna kulička vína. :-)

Ale nejpozoruhodnější mi přijde to, jak v naší společnosti s alkoholem nakládáme. Jasně, věděla jsem vždycky, že alkohol je droga. Sice legálně dostupná, ale pořád závislost způsobující a vědomí měnící.

Jenže tím, jak má legální oporu, prorostla i do naší morálky.
Tohle vnímám (nejen s alkoholem) jako velký průšvih:

Jakmile dáme něčemu legitimitu, stává se to snadno i normálním a všeobecně přijímaným. A to nehledě na to, jestli je to dobré, či špatné

V případě alkoholu mám teď možnost zažít si to na vlastní kůži. Ne snad že by se někdo něčemu u mě ještě divil, ale za ty dva měsíce v Čechách jsem se mnohokrát dostala do situace, že jsem musela nabízený alkohol odmítnout.

Dejme si nějaké srovnání. Třeba olivy.
Když odmítnete olivy, nemusíte k tomu většinou dávat vysvětlení. Stačí říct "ne, díky".
Můžete případně dodat, že olivy nemáte rádi. Tím to ale skončí.

Ne tak v případě alkoholu. Za odmítnutím ve většině případů následuje otázka proč. To mi připadá ještě pochopitelné. 
Nicméně přijde mi do očí bijící ta zvláštnost, kdy uživatel drogy, která prokazatelně škodí zdraví a způsobuje závislost (ještě nedávno #metoo), je v pozici "toho normálního", zatímco abstinent musí vysvětlovat.

Kdybyste odmítli například na rodinné oslavě heroin, asi byste své rozhodnutí nikterak obhajovat nemuseli.

Nepředpokládám, že už bych se nikdy nenapila. Nejsem dogmatik a neberu to jako soutěž. A už vůbec se necítím v pozici, že bych měla někomu něco rozmlouvat nebo moralizovat.

Každopádně alkoholovou abstinenci považuju v mnoha ohledech za experiment hodný vyzkoušení.