Když přítomnost bolí k nevydržení

Jsou dny, kdy se - eufemisticky řečeno - všechno sype.
A krom toho, že se na vás sype celý svět, sypou se i chytré rady, jak se z toho bahna vyhrabat.

"Vzpomeň si na své úspěchy a hned uvidíš, že tvůj život není tak špatný."
"Musíš se rychle odrazit ze dna a překonat to."
"Mysli pozitivně! Kam upíráš pozornost, tam to kvete!"

Jenže když 

• přítomnost bolí k nevydržení, 
• minulost je frustrující, protože se do ní nemůžete vrátit 
• a pomyšlení na budoucnost vás drtí na prach, protože prostě nechcete být na světě,

všechny tyhle rady jsou úplně k ničemu.


Neuplyne snad týden, aby se mi se svým příběhem nesvěřil někdo, komu ze světa odešel jeho milovaný. I když jsou to víc než tři roky, co jsem byla v jejich kůži, dokážu se do nich vcítit. Ta bolest je všeprostupující a nesrovnatelná s čímkoli, co jsem kdy zažila. A umí se kdykoli na lusknutí prstů vrátit v plné síle.

Nemusíte zrovna procházet ztrátou blízkého člověka, abyste se cítili mizerně. Každý dostáváme občas naloženo víc, než se nám zdá, že můžeme unést.

Nejsem expert na vypořádávání se ze zármutkem a bolestí. Jediné, co těm nešťastným lidem můžu psát, je moje zkušenost.

Co tedy dělám já, když přítomnost bolí k nevydržení?

1) Nesnažím se z bolesti rychle vydrápat

Spěchání mi možná pomůže, když dobíhám autobus.
Když si ale uprostřed největšího marastu vytyčím moc velký cíl, připadám si pak ještě hůř. Je taaak vysoko a já tak hluboko, že ta propast mezi mnou a kýženou laťkou se zdá být nepřekonatelná.

Když mi bylo po Honzově smrti nejhůř, soustředila jsem se jen na to, abych přežila do dalšího dne. A když se to povedlo, soustředila jsem se na další den. A někdy i den byl moc dlouhý. Tak jsem ho rozsekala na hodiny. Verunko, soustřeď se, ještě jednu, jednu další hodinu, to dáš...

2) Ponořím se do bolesti

Tohle je věc, která funguje i s fyzickou bolestí.
Dá se to natrénovat na blbostech. Třeba když si přeležíte ruku a běhají vám v ní mravenci. Až se to příště stane, zkuste s tím nebojovat. Místo toho zkoumejte, kudy vám ti mravenci běhají, kolik jich je, jak jsou rychlí. Staňte se pozorovatelem bolesti. Buďte tam, splyňte s ní, nebraňte se jí. 

Jakkoli to zní možná nepravděpodobně, tahle technika se dá použít i u porodu. Nevěřila bych, kdybych sama nezažila rozdíl mezi prvním (kde jsem se jen modlila, ať už ta bolest skončí) a třetím porodem (kdy to sice bolelo stejně, ale já byla s bolestí a nikoli proti ní).

No a když to zvládnete na fyzické úrovni, jde to přenést i do psychiky.
Já třeba když brečím, tak si sednu před zrcadlo a pozoruju všechny ty slzy, které ze mě tečou. Jsem těmi slzami a nesnažím se je utírat do kapesníku.

3) Jsem na sebe hodná

Ok, uznávám, že tohle zní jak univerzální ptákovina z náhodně vybrané seberozvojové příručky. Co tím teda myslím?

Když jsem se soustředila na to přežít další den, další hodinu a zvládla jsem to, tak jsem se pochválila. Neshazovala jsem to tím, že "je to málo" nebo "že tamhleten je na tom hůř a zvládá to líp". 

Když jsem seděla před zrcadlem, brečela a nořila se do slz,chválila jsem se za to, že si dovoluju brečet.

Prostě jsem na sebe byla hodná.

Tak ať už v bahnu právě jste nebo ne, buďte na sebe hodní i vy.