Vězněm ve vlastním životě

Už jsem vám dlouho nedoporučovala žádnou četbu. Tak teď vám, milé děti, jednu knížku do vašeho líbezného chřtánku nacpu, jo? 

Když se mi dostala do ruky (a do uší) audiokniha Když Nietzsche plakal, vůbec jsem netušila, že by mě mohl příběh ateistického nihilisty léčícího se z depresí tak moc pohltit. Nicméně krom toho, že je to mistrovsky napsané, baví mě tam jedna myšlenka, která se táhne jako červená nit celou knihou:

Jak snadno se člověk může stát vězněm ve vlastním životě? A nestalo se to náhodou bez povšimnutí i tobě, laskavý čtenáři?

Ze zpětného pohledu 150 let je pro nás lehké identifikovat, že:

• •Fridrich Nietzsche byl vězněm svých pokusů žít normální život ve společnosti, která byla tak jiná než on.
• •Nietzschův lékař, Josef Breuer, který se dobrovolně uvěznil v představě spořádaného života s ženou, dětmi a svou úspěšnou kariérou.
• •Breuerova žena, která plnila roli milující oddané manželky a matky, jakkoli byla uvnitř sama vyprahlá na troud.

Poslouchala jsem příběhy těch třech nešťastných bytostí žijících na sklonku 19. století se zatajeným dechem. Možná proto, že se mě to ještě nedávno taky týkalo.

Školní docházkou jsem prošla jako nůž máslem. Jen jsem si jaksi nevšimla, že to máslo bylo leckde trochu žluklé

Jako malá jsem trávila hodiny a hodiny tvorbou. Kreslila jsem a byla jsem v tom vážně dobrá. Pak jsem se naučila psát a začala vyrábět své první komiksy a knížky, které jsem si sama ilustrovala. A pak přišla první třída.

Zahodila jsem rychle své dětské sny a najela na sbírání známek (nikoli těch poštovních). Bavilo mě to. Cítila jsem se šťastná, když jsem uspěla, postoupila do „dalšího levelu“, dostala pochvalu.

Škola byla tak všeprostupující, že mi časem ani nepřišlo divné, že se učím věci, které mě ne vždycky baví. Co víc! Já jsem to dokonce začala považovat za neoddělitelnou součást učení! 

Učení – mučení. Tak se to přeci říká, ne?

Přestala jsem si klást otázky, na které jsem jako malá holčička odpověď znala:

• •Kdo jsem?
• •Co miluju tak moc, že bez toho nedokážu být?
• •Jak můžu skrz sebe svět kolem udělat hezčí?

Ale především jsem absolutně pohřbila otázku ze všech otázek nejdůležitější:

Naplňuju tím, co dělám, podstatu sebe samotné?

Přijde vám ta otázka sobecká? Mně vůbec. Jsem totiž bytostně přesvědčená, že jestli má život nějaký smysl, tak tohle je ono. Protože pokud všichni naplníme to, proč tu jsme, bude vesmír spokojeně bublat.

Jenže já se na tuhle důležitou otázku tak dlouho nezeptala, až jsem jednoho dne našla sebe samotnou, jak už skoro desátým rokem dělám práci, která mi nedává smysl a nedělá mě šťastnou. Už můžu jenom hádat, jestli plody téhle práce dávaly někomu smysl a dělaly ho šťastným.

A když jsem si tenkrát před skoro čtyřmi lety (a po 24 letech ve škole a v práci) tuhle otázku poprvé zase položila, nebylo jiné cesty, než dát výpověď.

Najednou ta zlatá klec, kterou jsem si kolem sebe tak pečlivě léta budovala, spadla

Nevěděla jsem co dál. Jen jsem věděla, že v tomhle vězení už dál sedět nemůžu.

Říkáte si možná, že tenhle můj útěk z vězení vlastního života byl:

• •zbrklý, protože jsem neměla jistotu,
• •zbabělý, protože člověk musí přeci umět čelit nepříjemnostem,
• •nezodpovědný, protože hypotéka a a protože třetí dítě na cestě a protože nikdy nevíte, jestli vám náhodou za půl roku po tomhle bláznivém útěku neumře manžel. Umřel.

Jenže zůstat v tomhle vlastnoručně vystavěném vězení ještě pár měsíců nebo dokonce let, umřela bych taky

Zvenku by se všechno zdálo v naprostém pořádku.
Uvnitř bych ale byla dál prázdná.

Nejsem tak naivní, abych si myslela, že odejít z dobře placené práce byla poslední klec, kterou jsem musela v životě rozbít. Pravděpodobně jsem částečně i teď cvaklá v nějaké menší klícce, aniž bych si toho všimla. A dávám si sakra pozor, aby se z Krkavčí matky nestala další moje zlatá klec.

Ona navíc klec nemusí být nutně jen práce. Může to být potenciálně kterákoli z rolí, kterou v životě hrajeme

Možná cítíte, že žijete v podobné kleci, jejíž mříže jsou ulité z očekávání jiných o tom, jak by měl ideální život vypadat.
A možná vám běží hlavou, že to se mi to říká, protože já jsem mohla odejít, zatímco vy máte povinnosti a závazky a… vůbec.

Já vás samozřejmě nemůžu nutit, abyste mříže svého vězení rozbili. Nicméně to kladivo v ruce máte jen a jen vy. A pouze vy máte možnost ho použít. A kdyby se někdo chtěl ještě jednou naštvat, tak znovu opakuji: Je to možnost, ne povinnost.

A čí život žiješ ty, laskavý čtenáři?