středa 23. ledna 2019

Děláte svou práci snů?

foto: Veletrh vzdělávání, her a hraček Plzeň


"A kdo bude péct rohlíky, když teda nastane ten váš ideální stav a všichni budou na domácím vzdělávání a v zaměstnání si pak budou dělat, co chtějí?" zeptala se na konci besedy o svobodném vzdělávání jedna žena.


Osobně tenhle dotaz považuju za strašně důležitý, protože:

1) Evidentně budu muset zapracovat na srozumitelnosti svého mluveného projevu, protože když za dvě hodiny nejsem s to předat jednoduchou myšlenku, že nepropaguju jeden konkrétní vzdělávácí směr, ale maximální možnou variabilitu ve vzdělávání, aby si každá rodina bez státních omezení mohla vybrat svoji cestu, tak je něco špatně.

2) Domnívám se, že tahle paní není se svou obavou jediná, jen narozdíl od ostatních měla odvahu se zeptat, za což jí moc děkuju.

Dotaz pokračoval konstatováním: "Mně by se taky líbilo jako tobě jezdit si po besedách a psát si knížky, ale..."

V tu chvíli mi došlo, jak moc jinak se na tohle téma dívám.


Už je to totiž nějakých pár pátků, co se zajímám víc o subjektivní pravdy než o ty objektivní


Docela slušný skok ve srovnání s dobou před deseti lety, kdy bych vám odpřísáhla, že nevěřím ničemu, na co si nemůžu "sáhnout a změřit". Hledání té jediné pravdy jsem věnovala spoustu času. Byla jsem podezíravá a pochybovačná.

Dneska jsem přesvědčená, že pravda není jedna, ale že pravd je tolik, kolik je lidí.
Tenhle zvrat v přemýšlení se pak promítá do spousty oblastí v mém životě. Jsem smířlivější, míň bojuju, víc poslouchám. Celkem fajn věci mi to do života přineslo.

Průšvih ale je, že díky tomu někdy zapomínám, že existuje něco jako "sdílená představa o objektivních pravdách".

Vysvětlím na příkladu zaměstnání: Existuje sdílená představa o práci snů. Taková práce snů pravděpodobně zahrnuje málo odpracovaných hodin týdně, malou zodpovědnost a nasazení, rozsáhlé publikum, časovou flexibilitu, možnost rozhodovat si o obsahu práce, spoustu peněz a rochnění se v samých příjemných věcech.

Podle tohohle popisu práci snů bezpochyby mám.
Mluvím a píšu si o čem chci. Pracuju kdy chci a jak dlouho chci. Publikum by se taky nějaké našlo a korun z toho mám tak akorát. A když to poseru, tak mi "pacient na stole neumře".

Teď byste možná čekali, že na vás vysypu všechna ta "ALE", která tahle práce má.
Ne že by žádná nebyla, ale nechci vás s tím otravovat a nepochybuju, že bystrý čtenář si určitě nějaká domyslí sám.




Co mi ale přijde zásadní: To, čím se momentálně živím, nepovažuju za práci snů kvůli tomu, že odpovídá nějaké sdílené představě o práci snů


Mám svou práci ráda, protože ZROVNA TEĎ, v mém momentálním nastavení,


  1. se protíná s mými silnými stránkami, 
  2. baví mě,
  3. existují lidé, kterým moje práce nějakým způsobem pomáhá (a někteří jsou ochotni za ni i platit, což je taky super, protože mi to umožňuje se téhle práci věnovat naplno).
Pro mě tedy práce snů není nějaká neměnná meta kdesi na obláčku, za kterou bych šla.
Moje práce snů se mění podle toho, jak se měním já.
A jakmile nebude splněná jedna ze tří výše uvedených podmínek, nemám problém svou práci snů opustit a jít třeba "péct rohlíky".

Předpokládám, že tak jako já jsem momentálně dobrá v analytickém myšlení a bezprostředním veřejném vystupování, tak někdo jiný bude dobrý v "pečení rohlíků".

Tímhle bych pečení rohlíku strašně nerada shodila. Já sama třeba dobře vařím i peču, v kuchyni trávím strašně moc času.
Nevadí mi ani rutina. Nejsem ten typ, co by nadával na domácí práce. Naopak čím jsem starší, tím větší v ní nacházím zalíbení.

Zkrátka chci říct, že kdyby mě nebo mým čtenářům psaní knížek a besedování přestalo přinášet radost, nemám problém jít dělat nějakou společensky "neprestižní" práci. 
Jako uklízečka bych se nestyděla o nic víc než jako spisovatelka.

Nicméně styděla bych se velmi v práci, kde bych většinu času seděla a přemýšlela nad tím, jak mě to v ní nebaví. I kdybych byla seděla třeba na prezidentské sesli.

5 komentářů:

  1. Dobrý den, myslím si, že s těmito názory je prostě potřeba počítat, ale hlavně mít s nimi trpělivost (což - Bohu dík - máte). Nezlobte se (ani nikdo s diskutujících, nemíním moralizovat), ale ještě pořád jsme společnost s předsudky, se svým oblíbeným zaběhnutým přemýšlením, se svými komplexy, ale také zároveň s velkým tvůrčím potenciálem a pořád ještě s velkou svobodou a zvědavostí. Úžasný je ten obrovský prostor před námi a hlavně budoucnost, která se ještě nestala.

    OdpovědětVymazat
  2. Líbí se mi, že jste si prvotně dotaz od paní nevzala osobně, ale snažíte se nad ním uvažovat jinak - "Jak zlepšit svůj projev..." Vznikl z toho opravdu pěkný článek.
    Mně se třeba hrozně líbí, jaký mají dopad sociální sítě. Někdy kuchaři a blogeři, kteří vystavují své jídlo díky své vášni, začnou dělat jídlo profesionálně. A to je moc fajn. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Naše pětiletá třetí, už dva roky prohlašuje, že bude "čukáška". Prohlíží si kuchařky, jednu plnpu sladkostí si v obchodě i vybrala, stejně jako pomůcky pro tvarování marcipánu a šlehací metlu, kterou hnedka vytahuje a běží, jakmile začínám cokoli píct... a když to na ní přijde vydrží hodiny sledovat cukrářský tutoriály :-D... Nevim jestli jí to vydrží... ale i vzhledem k tomu, jak je stydlivá a skoro s nikym nemluví, je pro ní pečení rohlíků rozhodně blíž oné práci snů, než to, co děláte vy ;-)
    Lidi jsou zkrátka různí, mají různé talenty... a taky různé sny ;-)

    OdpovědětVymazat