Zachraňme velryby a pandy a včely a... hlavně vlastní zadek

Ostrov z plastu o velikosti poloviny Evropy.
Pesticidy zamořená půda.
Ztenčující se zásoby pitné vody.
Skleníkové plyny způsobující globální oteplování.
Po hektarech mizející zeleň.
Hektické vymírání živočišných druhů.

Člověk nemusí být vědec, aby mu bylo jasné, že jsme v prdeli

Alarmující zprávy o zbídačeném stavu naší planety se na nás hrnou odevšad.
Jsme zřejmě poslední generací žijící v blahobytu. Blahobytem teď myslím, že máme co dýchat, jíst a pít.

Hádám, že mnozí z vás, co to teď čtete, si říkáte:
"Já se snažím žít ekologicky! Ale co ti ostatní, co si hrabou na svém písečku a o jiné se nestarají? Je potřeba to zastavit a zachránit planetu!"

Možná mě budete nenávidět. Vím, že můj názor na ekologickou krizi je... divný.

Ale i tak mu zkuste dát chvilku. Nepotřebuju, abyste se mnou souhlasili. Bude mi úplně stačit, když se nad tím jen zamyslíte.

To jsou ti nezodpovědní, co si hrabou na svém písečku. Nebo ne?

Potkali už jste člověka, který by o sobě prohlásil "jsem ekologické prase a na přírodu seru"?
Jestli ho znáte, doveďte mi ho ukázat.
Je zajímavé, že když dojde na ekologii, jsme všichni svatí. "To jsou ti druzí, co myslí jen na sebe a mrví životní prostředí." Tak kdo? Kdo to teda dělá?

Vládne taková představa, že ekologicky nezodpovědní lidé jsou individualisté, co myslí jen na sebe.
Je to ale tak? Implikuje individualismus to, že se člověk chová neekologicky a neeticky?

Já se třeba přiznám, že si hrabu na svém písečku.

• Když sbírám bordel na ulicích a po lesích,
• když šetřím vodou,
• když se snažím minimalizovat odpad,
• když používám eko nebo doma vyrobenou kosmetiku a čističe,
• když nekupuju potravinové prefabrikáty,
• když nejím maso,
• když...

Všechno dělám především pro sebe a pro své děti.
Upřímně? Jakkoli mám ráda lidi, lidstvo je mi celkem ukradené.

Snažím se chovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ekologicky a veřejně o tom mluvit, protože doufám, že tím inspiruju krom svých blízkých i širší okruh lidí. Ale znovu opakuju: nedělám to kvůli lidstvu, ale kvůli sobě.

Je potřeba zavést opatření, která životní prostředí zachrání. Nebo ne?

Tady si trochu šťournu do vosího hnízda.

Co se týče životního prostředí, málokdo asi bude brojit proti limitům na oxid uhličitý nebo na používání pesticidů, zákazům zalévání v době sucha, nařízením regulujícím vyjíždění aut v obdobích smogu, ... Lidé jsou prostě nezodpovědní, tak je potřeba je donutit. Nebo...?

Pro mě je spíš otázkou, PROČ jsou lidé nezodpovědní a v důsledku toho k životnímu prostředí lhostejní?
Osobně se domnívám, že je to nikoli navzdory, ale právě kvůli tomu, že jsme si zvykli, že to za nás vyřeší někdo jiný.

Tak jako i v jiných oblastech víc a víc odevzdáváme zodpovědnost za svůj život, činíme tak i v oblasti ekologie.

Pominu teď fakt, že ani enviromentalisté nedokážou přesně říct, kudy arbitrálně říznout hranici mezi eko a neeko chováním. (A někdy se ani neshodnou na způsobech chování, které k vysněnému ekonebi vedou.)

Většina regulací chování lidí vede především k tomu, že se lidé stávají invalidními a odnaučí se nést zodpovědnost za své chování.

Proenviromentální regulace vedou možná ke změně chování, nikoli však myšlení.

Co se stane, když s pominutím smogové situace pomine zákaz vyjíždění vozidel?
Co se stane, když po pořádném dešti pomine zákaz zalévání?
Co by se stalo, kdyby byly zrušeny limity na srajdy, kterými moříme vzduch, vodu a půdu?

Zní to jako voda na mlýn zastáncům větších regulací.
Já si to ale z výše popsaných důvodů nemyslím. 

Jsem přesvědčená, že je potřeba měnit postoje lidí, nikoli jen regulovat jejich chování, protože to vede ve svém důsledku k přesnému opaku.

Honem! Zachraňme planetu! Nebo ne?

Co vnímám jako průšvih je fakt, že jsme setsakra blízko okraje propasti.
Zároveň jsme zřejmě poslední generací, která s tím může něco udělat.

Tak hurá do toho! Zachrnaňme deštné pralesy a velryby a pandy a včely a vůbec! Zachraňme planetu!
Nebo počkat... Kdo tady vlastně potřebuje zachránit?
Chceme zachraňovat planetu a přitom se neumíme postarat ani o sebe.

Myslím, že planetě jsme upřímně buřt.
Až ji budeme štvát, tak nás prostě spláchne.
Pak si dá nějaký ten milión let oraz a pojede si v klidu dál.

Měli bychom si přiznat, že nezachraňujeme planetu. Zachraňujeme si vlastní zadek.
(Na toto téma doporučuju shlédnout video úžasného stand-up komika George Carlina na téma globálního oteplování.)

Opájíme se pocitem výjimečnosti.
Ale ve skutečnosti jsme jen jeden z nespočtu druhů, které na Zemi žijí a žili. Pravda, měníme její tvář nejvíc, co se kdy jakému druhu "podařilo". Přispěli jsme k vyhynutí mnoha druhů. A pomašírujeme za to jistojistě do ekologického pekla.

Ale pořád jsme prostě jen živočišný druh. A živočišné druhy vymírají. Ve skutečnosti vymřelo již 99 % všech živočišných druhů, co kdy na Zemi pobývaly. A zvládly to i bez přičinění člověka.
Otázkou je, proč si tak úpěnlivě myslíme, že lidstvo nesmí vyhynout.
Popravdě bylo by dost divné, kdybychom nevyhynuli.

Přesto se nabubřele domníváme, že jsme vrcholná instance života na Zemi a že víme, co je pro planetu správné.
Ale nebylo by špatné si připomenout, že sami "jsme potomci těch, co sami povstali z jedem zamořené planety". (Martin Šíp).

Kdo ví? Třeba jen chystáme podloží pro nějaký nový živočišný druh, který přijde po nás.
Ne že bych jakkoli toužila plastožrouty přikrmovat. Pamatujete? Chci si zachránit hlavně vlastní zadek a zadky mých dětí.
Jen tím zkrátka chci říct, že naše oči jsou krátkozraké a před očima si úpěnlivě držíme antropocentrický filtr.

Tak co? Koho všeho jsem nakrkla?

PS: Pardon za všechny ty vulgarismy. Normálně s nimi šetřím, ale u tématu ekologie jsem nedokázala odolat.