Proč jen zřídka vylézám ze své sociální bubliny

Těžko říct, jestli tenhle příspěvek nezapadne mezi předvánoční článkovou klasikou "Dárky, které letos nesmí chybět pod stromečkem" a "5 tipů jak si užít Vánoce v pohodě a bez stresu".
Já se fakt omlouvám. Na tomhle článku není nic vánočního.
Ale už mi leží v hlavě dva měsíce, tak to musí ven.

Sama o sobě říkám, že si žiju ve svém divném světě a že je mi v něm fajn.
Když o mně někdo řekne, že "nejsem normální", neberu to jako urážku.

A ačkoli by se spousta lidí možná označilo za normální, tak já jsem přesvědčená, že žádný normální člověk neexistuje. Už jen z toho důvodu, že máme všichni tendenci sklouzávat k tomu, že to, co já sama považuju za normální, je celospolečenská norma normálnosti. Teď jsem to napsala strašně debilně. Ale pokud vás to zajímá, tak srozumitelněji to rozpitvávám v článku Proč nemám ráda "selský rozum" a "zlatou střední cestu".

Zamilovala jsem se do myšlenky, že všichni jsme divní a že je to v pořádku. A že jediné, co má smysl dělat, je učit se přijímat divnost ostatních

Jakkoli je tohle moje životní mantra, často stejně někomu šlápnu na kuří oko.
Ono totiž to, že tolerujete divnost ostatních neznamená, že jste bez názoru.
Jak říká moje milovaná maminka: "Názor může mít každý, kdo má do prdele díru."
A v tomhle ohledu ani já nejsem výjimkou. Mám názor na spoustu věcí. A nebojím se ho říkat.

Nicméně pokud jste se pokusili už někde někdy vyjádřit svůj (divný) názor (a to hádám se mohlo stát), troufnu si odhadnout, že dřív nebo později z davu vyskočil někdo a zakřičel:

"Měl bys vylézt z té své bubliny! Proč? Abys zkusil. Abys viděl. Abys pochopil!"

Jenže já si myslím, že tahle výzva ohledně vylézání ze sociální bubliny je úplně na pikaču.
Nehledě na to, jak moc se na nás ze všech stran valí, že bychom měli ze své bubliny vylézat a vykračovat do nekomfortních zón.
Já sama ze své bubliny nejenže vylézám málo často, ale dokonce si ji i vědomě buduju.
Ráda si piju kafe a čtu svoje knížky a potkávám se s mému srdci milými lidmi.
Proč?

1. Na světě je tolik bublin jako lidí

I kdybychom vylézali ze své bubliny jako diví, stejně vždycky může přijít někdo, kdo řekne, že v jeho bublině jsme ještě nebyli. Lidský život prostě není nekonečně dlouhý na to, abychom zakusili všechny existující bubliny.

2. Každý jsme ve své sociální bublině

A to ať už si to přiznáváme, nebo ne. Máme své přátele, které nejsou náhodně vybranými lidmi, ale jsou přáteli právě proto, že s nimi cosi sdílíme. Copak to "cosi" asi tak bude?

3. S cizími bublinami se střetáváme chtě nechtě

Máme svou rodinu, kterou jsme si nevybrali. (Já teda věřím, že na úrovni duší jo, ale pojďmě se pro jednoduchost držet pozemské reality, ať se nerozplizneme.)
A pokud nežijeme na pustém ostrově, z naší bubliny vylézáme dnes a denně už jen tím, že vstupujeme do veřejného prostoru.

4. To, že vylezeme ze své bubliny, ještě neznamená, že prozřeme

Výzva k vystoupení ze sociální bubliny je často motivovaná vírou, že pokud dotyčný vyleze ven, tak konečně pochopí pohled z druhého břehu.
Tohle mi přijde ale jako naprosto liché přesvědčení.

Podle mě nezáleží na tom, JESTLI ze své bubliny vystoupíte, ale S JAKÝM NASTAVENÍM mysli do toho jdete. Jste zavření? Nebo otevření?
Už jen z diskuzí na sociálních sítích je jasně vidět, že někteří lidé se můžou "uvystupovat k smrti" a jediné, čemu to pomůže, je ještě větší zatvrzení ve svém postoji.

Já sama si třeba cíleně buduju toleranci vůči divnosti jiných v bezpečném a nekonfrontačním prostředí. Například jako libertariánka čtu levicový A2larm anebo teď právě louskám knihu 23 Things They Don't Tell You About Capitalism, u které mi na každé stránce vylítne tlak a u jejíhož čtení jsem na poznámky vypsala už 23 propisek.
Nicméně dělám to hlavně proto, abych nikoli "vylezla ze své sociální bubliny", ale abych byla s to si přiznat, že všichni máme před očima nějaký filtr reality a že ten můj není lepší ani horší než filtr kohokoli jiného.

5. Uděláme svět hezčí tím, že budeme vylézat ze svých bublin?

Čím jsem starší, tím míň si tohle myslím.
Když bych sama měla říct, kde je můj pramen tolerance vůči lidem z jiných bublin, tak odpověď zní: Uvnitř mé bubliny.
Tam jsem přijímaná. Tam beru sílu. Tam se naplňuju láskou.
A když se sama nabiju, jsem schopná svítit. Třeba i mimo svou bublinu.

Samozřejmě ideální by bylo, kdybych byla sama sobě bublinou: Sama se bezvýhradně přijímala. Sama ze sebe brala sílu. Sama se naplňovala láskou.
Pracuju na tom. Nicméně si nejsem jistá, jestli se mi v tomhle životě podaří tohohle ideálu dosáhnout.

Do té doby mi vědomé setrvávání v mých milých bublinách přijde jako více než smysluplný způsob žití.