Radši koukám do zelenýho než do modrýho blikavýho

Na závislosti je blbý, že překročíte hranici, aniž si toho všimnete. 
Na závislosti je těžký si vůbec přiznat, že závislí jste. 
Na závislosti je zlý, že i když jste momentálně "čistí", stejně jste už do smrti smrťoucí na odvykačce. 

Jmenuju se Veronika a jsem závislá na blikátkách, mačkátkách a virtuálních propojovátkách

Léčím se. Někdy mi to jde líp, někdy hůř. 

Kamarádka mi dneska u kafe říkala, že mám celý tenhle ne-reálný svět dost na háku. 
Telefon jsem po dobu našeho rozhovoru nevyndala z batohu. 
Na e-mail chodím 2x do týdne. 
Na zprávy na facebooku reaguju 1x týdně. 
Dovolat se mi napoprvé je takřka nemožný. 

Pro mě je to ale stav, ke kterýmu sama sebe musím tlačit. 
Kvůli sobě, abych zůstala mentálně zdravá. 

A taky kvůli dětem. Nechci, abych v nich vypěstovala pocit, že sahat každou hodinu na placatou mrtvou věc je normální

Sice cítím, jak mi to všechno virtuálno dělá blbě na duši i na tělě. Ale i tak tam lezu.

Nesnáším, jak i přesto, že se mám k zbláznění ráda, se po chvilce na sítích začnu porovnávat s ostatními. 
Nenávidím, jak rychle si začnu připadat hloupá, když vidím, že všichni už všechno stejně řekli. 
Leze mi krkem, jak mě pobyt v online světě dokáže vytrhnout z koncentrace a sebrat všechnu kreativitu. 
Děsí mě, kolik mi to dokáže ukrást času z offline světa, když si nedávám pozor.  

Chtěla bych to mít jako můj taťka.

Telefon má, ale dívá se na něj tak jednou do týdne. Když si vzpomene, že ho má.

Závidím všem, kteří to takhle máte. Střežte si ten poklad

Já na sebe musím být tvrdá. 
Bez omezení jsem jako alkoholička, kterou jste nechali o samotě s otevřenou lahví. 
Ba ne! Žádné výmluvy! Žádné "když nemůžu vypít celou láhev, tak si aspoň malounko cucnu". 
Stačí totiž jeden lok a lítám v tom zas. 

A tak mám většinu dne mobil ve spacím režimu. 
Zprávy a hovory přijímá, ale já ho neslyším. 
Když už ho beru do ruky, snažím se vždycky položit si otázku: "Veruno, proč tam PRÁVĚ TEĎ lezeš?" 

Mám smazanou aplikaci facebooku z mobilu.
Svůj osobní profil jsem si tak omezila, že když už tam strčím nos, jsem tam skoro sama. 

Záměrně si nezakládám instagram, i když vím, že nemít dneska "instáč" je blogerská sebevražda, protože facebook bude do pár let mrtvý. 
Já ale nechci "otevírat další láhev", jejíž mechanismy jsou nastavené tak, aby z člověka udělaly ještě většího závisláka. 

Já vím, že tohle všechno zní nafoukaně. Jako že kašlu na lidi, kteří se se mnou snaží spojit. Že pohrdám čtenáři blogu. Že ze sebe dělám nedostupnou

Ráda bych řekla, že jsem primadona s nosem nahoru. Fakt. Pro mě osobně je totiž snazší ustát si to, co si o mně myslí jiní. 

Ale realita je bohužel horší.
Mám uvnitř sebe draka a jsem jak na trní, jestli se nečekaně neprobudí.

Šla jsem včera v metru po schodech dolů a počítala, kolik lidí mělo v ruce mobil.
Máte svůj tip?
Každý třetí.
Každý třetí člověk sahal na svého neživého kamaráda.

Kolik času oproti tomu věnujeme denně dotýkání se lidských bytostí?

V setkáních tělo na tělo vidím veliký smysl. Dělá mě šťastnou sahat na lidi.
Je to jeden z důvodů, proč dělám besedy. Abych si na vás mohla sáhnout i jinak než přes obrazovku počítače. :-)

Kdybych dostala místo každého lajku obejmutí, byla bych nejšťastnější člověk pod sluncem

Pohrávám si s myšlenkou, že se stanu první offline blogerkou digitálního věku. Vůbec zatím nevím, jak to provést, ale já na něco přijdu! 

Když si totiž můžu vybrat, tak radši koukám do zelenýho, než do modrýho blikavýho.

---

PS: S Tomem Hajzlerem jsme o tomhle fenoménu natočili hodinový rozhovor "Jak to udělat, aby nás moderní technologie neodváděly od života".