Po pražských ulicích naboso? Jo!

Popravdě? Vlastně mi to nepřijde jako téma, které bych doteď nějak řešila.
Prostě chodím doma bosa a když jdu ven, jen překročím práh a pokračuju dál.

Když mě ale teď jedna novinářka snad deset minut při rozhovoru nechtěla od bosonohého chození pustit, říkala jsem si, co za tím je? Proč to tak moc táhne pozornost, když přijdete někam bosí?

Nejsem žádný ortodoxní bosonožec. Když je mi zima nebo když nemám chuť, jdu v botech

Stejně to mají moje děti. 
Grétku potkáte bosou nejčastěji, boty za léto obula jen párkrát.
Mari většinou v botech vyjde a vrátí se bez nich. Když máme štěstí jsou v kočárku nebo batohu.
Janek je teď ve věku, kdy je schopný vyjít v 30stupňovém horku ve sněhulích a naopak za krupobití se obout odmítá.

Nechávám v tomhle ohledu děti být.
Jednak mi to přijde jako naprostá marginalita.
A jednak jim věřím, že se dokážou o své tělo postarat. Zdraví jsou jak řepy, tak jaképak copak.

Gréta se třeba teď doslechla, že existují lidé, co chodí i v zimě bosí. Je odhodlaná to zkusit, tak jsem na ni v dobrém slova smyslu zvědavá.

Být rodič není věda. Já razím rodičovský minimalismus. Čím míň toho děláte, tím spokojenější jste. Vy i dítě. Klikněte na obrázek a přečtěte si víc.

Proč ale chodím bosa já? Co mi to do života přináší?

Tady je mých 5 důvodů:

1. Zdravá noha

Ačkoli jsem nikdy nenosila boty na vysokém podpatku, vypěstovala jsem si vbočené palce.
Kdo nezažil, nepochopí. Je to strašná bolest. A i když jsem se přes den v práci u počítače vyzouvala, večer jsem chodila domů s brekem, protože jsem nemohla došlápnout.

Pak jsem byla na kurzu výroby bosonohých sandálů, kde byla mezi účastnicemi ženština, která mi na moje fňukání o nevyléčitelném palci s pohrdáním hodila bobek, že prý jsem jen líná a málo cvičím. V tu chvíli jsem ji nenáviděla a měla jsem chuť jí svůj palec zarazit kamsi hluboko. Ale červíček už hlodal a já se po návratu domů jala hledat možnosti, jak to peklo zastavit.

Je to už přes tři roky, co jsem začala s prsty u nohou cvičit. Dneska jsem schopná pohybovat palcem a ostatními prsty zvlášť. Zvedat je, pokládat a roztahovat. A hlavně - nic už mě nebolí! Klouby na palcích mám pořád ještě vyboulené, ale na palce už si ukazováky nešlapu. Mám mezi nimi širokou mezeru.

Krom toho mám i po třech těhotenstvích ukázkovou klenbu nohy.
Nemám kladívkové prsty.
A když se na to soustředím, dokážu natáhnout i kloub u malíčku, který má naprostá většina lidí nehybný.

2. Nemožnost být myšlenkami jinde

To se ve městě nebojíš, že šlápneš na rezavý hřebík? sklo? vosu? hovno?
Nebojím. Protože když jdete naboso, sledujete každý krok.

Letos jsem šlápla:

• 1x na včelu. Na brzdě koloběžky.
• 1x na střep. Když jsem nechala děti kamarádce na Gutovce a běžela na metro pro kebab.
• 1x do jakéhosi blivajzu. Když jsem vystřelila zachraňovat Jeníka, který hodil tlamu do mraveniště.

Když ale jdete vědomě, tohle se vám stát nemůže.
S botami člověk chodí jako tučňák. Plácne nohou kamkoli. (Sorry, tučňáci, vy určitě chodíte vědomě, ale mě prostě lepší příměr nenapadl.)

Bez bot si nohou tvarujete každý nový kousek reality.
Bez bot jste pozorní a naprosto chycení okamžikem, ze kterého nejde utéct.
A tenhle stav miluju, protože mi to dělá dobře na duši, aniž bych si to v tom okamžiku uvědomovala.

3. Péče o tělo a vědomá láska směřovaná k nohám

Jedna z nejčastějších reakcí na bosonohé chození po městě je: "Na trávě proč ne. Ale mně se prostě hnusí ta špína na ulicích. Co kdybych z toho něco chytnul?"
Chápu, nenutím.
Já osobně jsem skrz nohy nikdy nic nechytla. Ale je to jen moje zkušenost.
(Vybavuje se mi k tomu scéna z filmu Vlhká místa, kde hlavní hrdinka na vlastním příkladu velmi osobitým způsobem hned v úvodu bourá jedno velmi rozšířené a hluboce zakořeněné přesvědčení v otázce osobní hygieny.)

Normální lidi přijdou domů a umyjou si ruce.
My přijdeme domů a umyjeme si k tomu ještě velmi pečlivě nohy.
A pak si je osušíme.
A namažeme.
A někdy namasírujeme.

Je to zajímavé. Protože i po několika letech chození naboso mě večer co večer po celodenním šmajdání po venku bolí ťapky. Ale je to taková ta příjemná bolest. Pokaždé mě bolí jiná část nohy a já si pokaždé říkám, čím to je, že bolí zrovna to a ne ono.

Tak nebo tak, nohy se prostě hlásí.
A já díky tomu vím, že je mám, a můžu jim poděkovat, že mě celý den nosily.

Milé nožičky, už se těším, až vás zahřeju horkou sprchou, vydrbu, usuším a namažu.

4. Trénování odolnosti vůči sociálnímu tlaku

Už jste se někdy vyzuli na zahradě? A co v parku? Na výletě? Na dětském hřišti? V práci? Na ulici? Ve vlaku? V obchodě? A co třeba na pódiu v Lucerně?

Ještě před dvěma sty lety chodil bosý kde kdo. Být bosý byla známka chudoby (a já toho využívám a když se mě zvídavý kolemjdoucí ptá, proč nemáme boty, odpovídám, že na ně nemáme peníze).

Dneska ale nosí boty každý. Chodit bez bot je prostě divné. Na zahradě ok, ale do města?
Svoje hranice jsem si musela posouvat postupně. Není to jen o pohodlí v nohách, ale i v hlavě.

Nejsem asociál. Vnímám, kde je norma. A chápu všechny ty pohoršené pohledy.
Zároveň to ale beru jako dobrý každodenní trénink, jak vykročit ze své komfortní zóny a ustát si to, že i přesto, že jsem divná, jsem to pořád já a že s tím dokážu plnohodnotně žít.

Strassbourg. Město, kde všichni chodí obutí.

5. Posouvání hranic toho, co jsme si zvykli považovat za normální

Byli jsme teď o víkendu na akci, kde bylo možné si vyzkoušet chození po střepech.
Hlaďounké střepy jsme bez obav přeběhli všichni čtyři. Jeníček asi tak 128x. (Posílám veliké díky trpělivé ženě, která mu 128x ometla smetáčkem nožičky).

Krom chození ve střepech nám organizátoři nabídli ještě hřebíkové sandále. Ukázali na pár metrů vzdálenou metu, kam v nich doposavad nejdál někdo došel.

Tak jsem si sandále obula a došla k rekordu. Pak jsem se otočila a došla zpátky. A pak si v nich ještě chvilku postála a povídala, aniž bych pociťovala nějaké zásadní nepohodlí. Grétka zlvádla to stejné. Pak jsme si spolu říkaly, že ty žaludy popadané v trávě cestou sem byly vlastně horší než tyhle pravidelně rozmístěné, očekávatelné jehličky.

Ani jedna z nás nemá nějaké nadpřirozené schopnosti. Jen máme kůži na noze vytrénovanou k tomu, na co byla původně konstruovaná.
Moje děti běhají s botami i bez bot stejně rychle. To já třeba dokážu díky beach volejbalu v písku, ale ne na nerovném nebo na tvrdém povrchu. Mám ještě co cvičit.

Hřebíkové sandále.

Říkám si, kolik částí těla (a mysli!) máme ještě takhle zakrnělých

Říkám si, kde všude ještě můžeme nebrat ohledy na normu a rozvinout svůj přirozený potenciál.

Být obutý je norma.
Bosonohé boty jsou pro pošahané alternativce, kteří na tenhle "módní trend" doplatí.

Já už mám "smůlu".
Do jiných uzavřených bot než těch bosonohých se prostě na šířku nevejdu. Mám prsty na nohou do vějíře.

Tak mi nezbývá než se těšit, až se za pár let třeba budeme smát tomu, jak jsme "tenkrát v pravěku" nosili ty legrační malé a úzké boty, které nám z vějířových, uvolněných nohou dělaly tuhá, pokroucená kopýtka.

---

PS1: Chtěla jsem si kupovat bosonohé boty na podzim/zimu. Ale pak se ke mně dostala informace o téhle ženě, která nedávno prošla tím stejným jako já před necelými třemi lety. Akorát narozdíl ode mě nebyla vdaná, takže na vdovský důchod může zapomenout. Myslím, že Jana teď peníze potřebuje víc než já boty. Obec na ni uspořádala sbírku, na kterou lze přispět do 30. 9. 2018.

PS2: Čím dál víc se mi daří vypínat se z online světa. O to víc se těším na sdílení naživo.
Ta nejbližší budou v září a říjnu v Čechách, na Moravě i Slovensku. Potkáme se?