neděle 23. září 2018

Končím. Krkavčí matka nejsem já



Poprvé jsem tu myšlenku vyslovila nahlas na 3denním retreatu, který jsem na jaře pořádala pro mámy a děti:

"Blog nebudu psát donekonečna. To musí jednou skončit. A až se to stane, tak půjdu třeba roznášet kafe, okopávat biomrkev nebo něco takovýho."

Holky, které byly zrovna kolem, se mi zdály překvapené. Odpovídaly mi něco ve smyslu:

"Počkej, to přece nejde. Ty nikdy nebudeš roznášet kafe. Podívej se na sebe, teď máš dosah tisíce čtenářů, jseš známá, ovlivňuješ lidem životy. I kdybys skončila s psaním blogu, tak se přece nepůjdeš někam takhle zahrabat."

Jenže mě už se tenkrát v hlavě rodilo něco, co pomalu přes celé léto uzrávalo.
A teď na podzim už můžu s jistotou říct, že to dozrálo.


Začnu možná odjinud. Začnu od motivace, se kterou blog Krkavčí matka už přes čtyři roky píšu.


  • Chci ukazovat, že i když je člověk divný, tak je to v pořádku. Protože všichni jsme divní. Jen se za to často stydíme a bojíme se vykročit po své cestě. Jakmile totiž po své cestě půjdeme, nebudeme mít potřebu shazovat cesty jiných.
  • Chci sdílením svých střípků života dodávat odvahu všem, kteří se rozhodli poslouchat svoji duši. Nemám v plánu ukazovat návody na život, ale podporovat sebevědomí všech, kteří se rozhodli jít po své cestě. Protože ta cesta je někdy trnitá. Doufám, že když někdo třeba uvidí, že tuhle odvahu sebrala taková v ničem extra nevynikající cácora, jako jsem já, tak pak si třeba řekne, že to musí zvládnout i on.
  • Chci šťourat do všech těch "trnů na cestě životem", které nám brání být sami sebou. Znovu a znovu napadám status quo, do kterých jsme se narodili nebo nám je někdo opakoval tak dlouho, až jsme se zapomněli ptát, jestli jsou v souladu s naší přirozeností. Kličkuju svými otázkami v minovém poli absurdit naší doby, které se mi nepozdávají. A to i přesto, že riskuju, že na nějakou tu minu šlápnu a schytám pak onlajnovou čočku.
  • Baví mě po cestě pozorovat a poslouchat své děti, které mají narozdíl ode mě hlavu ještě otevřenou a v každodenním životě mi neuvěřitelně čistým a prostým způsobem zvědomují nové a nové souvislosti.


A proč? Proč že to všechno dělám?


Protože věřím, že když bychom všichni našli odvahu být divní podle sebe a zároveň respektovali divnost jiných, tak bude vesmír v rovnováze


Tahle "definice" mého záměru by asi jako elevator pitch neobstála, ale já chtěla vylít prostě všechno, co mi leží na srdci.

Jen si přeju, abyste pochopili, že můj záměr není psaní blogu.

  • Nepotřebuju místo, kde si vyliju srdíčko.
  • Nepotřebuju ani desetitisíce followerů, abych si skrz lajky zobala dopamin.
  • Nepotřebuju být opinion leader, abych si tím masírovala ego.
  • Nepotřebuju vidět svůj obličej v médiích, abych si odškrtla, že jsem slavná.



Blog Krkavčí matka je jen prostředek, který mi MOMENTÁLNĚ skvěle slouží k realizaci mého záměru


Já prostě toužím po tom, aby vesmír spokojeně bublal.
Nechci tomu ale podřídit všechno. Když nebudu spokojeně bublat já, těžko můžu chtít aby spokojeně bublalo moje okolí.
A proto, aby byl člověk opravdu spokojený, potřebuje podle mě sundat všechny slupky a černoty, které si na sebe za celý život navěšel. Vždyť o tom ve svých textech dokonce pořád dokola píšu.

Jenže tohle je někdy setsakra těžké.


Někdy je s vámi vaše slupka tak srostlá, že si ani nevšimnete, že k vám nepatří


Když třeba chodíte do zaměstnání a pracujete na nějakých projektech, je poměrně snadné připustit, že ty projekty nejste vy.
Když ale podnikáte jako samostatná jednotka, když jste tvůrcem a tváří celého vašeho počínání a když vaše jméno proroste s názvem projektu, je velmi těžké si vůbec připustit, že to celé nejste vy,  ale že je to pořád jen projekt, skrz který jste v momentálním čase a místě dostali možnost se projevit.

Pořád jsem vás neztratila? Ok, tak pojďme dál.

Zkraje roku 2018 se mi stala taková nepříjemná věc. Přišla jsem o disk v počítači a tím i o všechny fotky. Fotky dětí, jak se narodily a jak vyrůstaly. Fotky ze svatby. Fotky ze všech cest, které jsme s Honzou podnikli a už nikdy nepodnikneme.

Bylo to náhlé a nečekané. Nicméně samotnou mě překvapilo, že když mi to technik ze servisu zavolal, tak jsem jen jednou bolavě polkla a tíseň byla pryč.


Na těch smazaných fotkách není můj život. Můj život mi nikdo ničím smazat nemůže




Od tohohle uvědomění byl už jen krok k tomu, abych si představila, co by se stalo, kdyby někdo stejným způsobem smazal moji dosavadní práci. Nemyslím ani tak tu v agentuře na výzkum trhu - jsem si jistá, že bez těch mých pár desítek závěrečných zpráv by byl svět možná i veselejší.

Co kdybych se ale zítra probudila a zjistila, že někdo spálil všechny moje knížky a smazal každé písmenko, které jsem skrz blog pustila do online světa?


Kdybyste se mě zeptali před rokem, zachvátila by mě panika. Vztekala bych se, snažila se protestovat, propadala do zármutku a zoufalství.
Cítila bych se, jak kdyby mi někdo zaživa odňal nějaký životně důležitý orgán.
Byla jsem s Krkavčí matkou tak prorostlá, že představa náhlého konce pro mě byla neuvěřitelně bolavá.

Jenže to semínko, které ve mně bylo v zimě zaseté v podobě smazaných fotek, klíčilo dál a dál. Stále častěji jsem si kladla otázku, čeho se ve svém životě můžu ještě zbavit?


Potkáme se na některé z podzimních besed?


Co dalšího můžu ještě odhodit a přitom to byla pořád já?

A tak došlo i na Krkavčí matku.


Krkavčí matka nejsem já. Kdyby Krkavčí matka zítra zemřela, mě to nijak neublíží. Prostě se jen zvednu a půjdu hledat jinou cestu, jak realizovat svůj momentální záměr


Je srozumitelný ten rozdíl? Moje já nestojí na velikosti dosahu. Moje já si jen hledá cesty, jak probublávat spokojeností své okolí, na které BEZ POTLAČENÍ SAMA SEBE MOMENTÁLNĚ DOSÁHNU.
V tomhle ohledu je pro mě naprosto nedůležité, jestli "jedním svým slovem na Facebooku prosvítím celý svět", nebo "jedním svým úsměvem a horkým kafem prosvítím odpoledne jedinému člověku, který přijde ten den do kavárny". Obojí je stejně hodnotné, pokud to se mnou souzní.

Nedávno mi spolužák z vejšky, se kterým jsme se neviděli přes dva roky, říkal: "Ty máš úplný dream job! Děláš, co ti jde. Baví tě to. Uživíš se tím. Můžeš u toho cestovat a být s dětmi."


Jenže pro mě ten dream job není v tom, že to odpovídá snu některých lidí o ideálním způsobu života. Svůj sen si plním tím, že žiju tak, jak to momentálně cítím


A až budu cítit, že ten můj sen je "roznášet kafe" nebo "okopávat biomrkev", tak za ním prostě půjdu.

Tohle je strašně dlouhý článek. Já vím. Ale chtěla jsem to napsat všechno, protože mi to přijde jako nesmírně důležité.

Proč? Protože nemusíte být milovaný i proklínaný exjůtjůber Jirka Král a stejně pro vás může být těžké představit si, že se něčeho zásadního ve svém životě vzdáte.
Jak totiž zmínil v mém oblíbeném článku Peter Gray: Největší svobodou je svoboda skončit.




Jenže ono je někdy nejtěžší uvědomit si, že vůbec otrokem jste. Zvlášť když jste si na sebe bič upletli sami


A v pletení bičů jsme my lidé vynalézaví. Umíme je vyrobit

  • z představ o tom, co by se mělo,
  • z touhy plnit nevyřčené závazky,
  • ze zoufalé snahy dát svému životu smysl něčím navíc než svým prostým bytím,
  • z potřeby ukolébat naše ego, že je opravdu tak důležité, jak nás nutí si myslet.
Pro lidi, kteří několit let nedělali projekt spjatý se svým jménem, to možná bude znít banálně. A někdo se mi možná vysměje, že jsem naivní husička, která se pustila do branže, kde není potřeba nic umět, peníze se jí sypou a ještě má tu drzost si stěžovat na lesk a bídu blogování. Jasný, respektuju.
Ale možná se najde třeba i jediný člověk, ke komu doletí to, co jsem chtěla předat.

Trvalo mi to strašlivě dlouho, ale když jsem poprvé vyslovila nahlas to, že Krkavčí matka nejsem já a že můžu zítra skončit, pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu.

Tohle uvědomění mě totiž "zachránilo" od záměru s blogem skončit, který jsem koncem léta měla. Měla jsem dost online světa na úkor toho offlinového. Měla jsem dost nenávisti, která se virtuálně dokáže tak snadno šířit.

Díky tomuhle uvědomění nemusím tlačit na pilu ani jít proti své přirozenosti nebo setrvávat v nespokojenosti.
Nemusím se nikomu zodpovídat. Ani společenským očekáváním. Ani čtenářům. A dokonce ani sobě.

Když zítra skončím s psaním Krkavčí matky a začnu roznášet kafe, budu to pořád já

Uf uf, děkuju, že jste dočetli až sem. Mám toho v hlavě moc a chtěla jsem vám to předat všechno najednou.
Haló haló, je tam někdo, kdo si z toho dlouhatánského článku vytáhnul střípek do svého příběhu?

---

PS 1: Omlouvám se za lehce bulvární název článku, kterým jsem chtěla stáhnout pozornost k něčemu, co mi přijde jako můj dosavadní nejzásadnější aha moment roku 2018.
Zatím s Krkavčí matkou nekončím. Nápadů mám pořád spoustu a teď na podzim se s vámi ráda potkám naživo na některé z besed v Praze, Teplicích, Kladně, Plzni, Bratislavě, Žilině, Trenčíně, Brně, Hranicích n M. a Valašském Meziříčí.

PS 2: Děkuju všem blogerům, kteří mi pomohli překlenout období, kdy jsem reálně konec zvažovala. Jmenovitě Anie SongeLucka HarnošováNevyléčitelná optimistka, Písí na cestách, Táta parťák, Tomáš Hajzler a Urza, který se mnou vydržel snad hodinu na telefonu.

34 komentářů:

  1. Cool Veru. Až to přijde tak to přijde :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, ten nadpis mne vylekal:) To by byla škoda! Píšete hezky a moc ráda Vás sleduju, bublající spokojenost je potřeba šířit. Sama teď přemýšlím, co je vlastně to moje prosté bytí, protože znovu odcházím z práce na mateřskou. Dokonce jsem se o tom podobně dlouhým příspěvkem rozepsala na blogu:D. Ale stejně doufám, že ta snaha dát životu smysl prací není zoufalá. A že to ani není bič, co jsme si upletli. Že je to docela přirozené. S Vaším posláním šíření tolerance divnosti v každém z nás souzním. A doufám, že svými pozitivními komentáři alespoň trochu vyvažuju tu online virtuální nenávist. Váš blog je super. Ať se Vám daří:)

    OdpovědětVymazat
  3. Máte můj obdiv! Fandim vám!

    OdpovědětVymazat
  4. Přesně tak. Všechno má svůj začátek i konec :-) Naprosto chápu. Mám to totiž na svém blogu dost podobně :-) Nemám sice takový dosah a primární záměr mého blogu nebyl inspirovat druhé, ale inspirovat sebe :-) (To, že to druhé inspiruje, je ta třešinka na dortu, která mě moc těší.) A ano, troufnout si být OTEVŘENĚ TA DIVNÁ :-) Mimoňka. Která se na svět dívá tak trochu jinak, než je obvyklé. Psaní mi pomáhá dobrat se pod povrch zamotaných myšlenek a rozbouřených emocí - k vnitřnímu klidu. Ujasnit si, co vlastně chci a co rozhodně v životě nechci. Neduální svět je hodně jiný než ten běžný a člověku se z toho občas motá hlava :-) Blog píšu už taky asi 4 roky a vím, že tento rok v podstatě končím. Ne úplně. Jen od příštího roku, až dokončím ten letošní projekt, vím, že bude všechno úplně jinak. Už nemám potřebu hledat řešení, ale žít ta, která znám. Už nemám potřebu psát články. Spíš odkazovat na to, co znám. Vnést do prostoru míň přemýšlení a hledání a víc radosti, lehkosti a legrace. Nerozepisovat se. Naťukávat. Věnovat čas žití a ne psaní. A všechno, co jsem kdy napsala a co mi slouží jako ty záchranné kruhy a jako inspirace, to všechno pořád zůstane online k dispozici všem, kdo budou mít chuť se nechat inspirovat také. Je to jako obraz, který člověk namaluje. Není to on :-)) Když půjde malovat nějaký jiný obraz, vůbec nic se nestane. Ale ten obraz tu je a může těšit druhé pořád dál :-))) Tak také přeju hodně štěstí v čemkoliv, kam se vydáš, pokud se tam vydáš :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezky napsaný... taky to tak ohledně blogu vnímám... a to přirovnání k obrazu, se mi líbí ;-)

      Vymazat
    2. Krásný, taky děkuju :-)

      Vymazat
  5. Já vám rozumim. Až skončím s tí, co dělám já teď, tak se taky nic nestane. A docela se na to těšim :-D budu totiž pak dělat zas něco jiného, co mne bude bavit.
    Přeju Vám to :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za tenhle článek!
    Budu se snažit si na sebe ten bič neuplést...

    OdpovědětVymazat
  7. DIKY!! jsem vase velka fanynka, tesim se na osobni setkani v Kladne :)

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že chápu dokonale. Až s dětmi objevuju, kdo vlastně jsem, jaká je ta moje cesta. RD mi dala možnost začít poprvé uvažovat sama za sebe. Co chci já? Co mi dává smysl?
    Pořád to přehodnocuju. Naučila jsem se šít a po čase si tím začala vydělávat. A pak jsem toho zas nechala, s třetím dítětem to přestalo dávat smysl. Ekonomický to byl nesmysl, podnikání se hezky rozjelo, zakázky jsem pořád musela odmitat a stále chodí. Ale radost v tom už nebyla. Po dlouhé době jsem přestala psát šicí blog, i když byl celkem navštěvovaný. A začala psát jiný na úplně jiné téma, protože tím teď žiju. Dosah je asi desetinový, ale mně to je tak nějak jedno. Rozhodování bylo vždycky těžké, ale nakonec to vlastne bylo úplně jednoduché a jsem za to ráda. Nechci sama sebe nutit dělat věci, které už tak necítím, jen proto, ze to někomu druhému přijde rozumné nebo ekonomické nebo třeba škoda. A jsem nesmírně vděčná, že si tuhle trochu sobectví můžu dovolit :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Taky jsem se trochu lekla nadpisu... :-)
    Já začala s blogem, protože jsem prostě cítila velkou touhu sdílet všechny ty zážitky a myšlenky z mateřství s někym dalšim, a taky jsem to chtěla mít nějak hezky sepsaný (takže mne by teda dost mrzelo, kdyby všechno co jsem napsala ze dne na den zmizelo ;-)...) Ovšem pamatuju si, že náš nejstarší se mne asi před půl rokem ptal, dokdy budu psát blog. A já mu tenkrát řekla, že nevim, že možná skončim za půl roku, možná za rok, možná za deset, že prostě uvidim... ;-)
    Takže jo, myslim, že chápu ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Závidím Vám vaši odvahu. Jste inspirujici. Děkuji. Mějte se krásně.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za střípek, mám ho, jen o tom nemůžu mluvit. Otevira uplne novou cestu.

    OdpovědětVymazat
  12. Všechno je, jak je, a bude, jak bude :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Tenhle aha moment jsem letos zažila taky,. Bylo to mě překvapující, protože moje práce mi dobře vydělávala, ale už to nebylo "ono", cítila jsem, že mi víc ubírá než dává. A tak se jakoby náhodou našla žena, která po mě práci převezme a já si zatím na mateřské budu jenom malovat obrazy... :D a budu mámovat.

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuju za vaši uprimnost a odvahu, ten impuls jsem potrebovala :)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuju! Kus svého příběhu jsem si v tomhle vyprávění rozhodně našla, zrovna minulý týden jsem se snažila tenhle princip vysvětlit kamarádce a ona mi řekla: "Ale když v 28 zase změníš obor, nemáš už tolik šancí to v kariéře někam dotáhnout..." :) Děkuji, že ukazujete, že život nekončí ve třiceti, že nekončí mateřstvím, ani první dobrou prací... A že ani prosperující byznys není něco, u čeho "musíš za každou cenu vydržet, jinak bys byla hloupá"... Je ještě hodně zdí, které musíme ve svých hlavách zbourat. :) Děkuji, že s tím pomáháte.

    OdpovědětVymazat
  16. Veru, děkuju, tak krásně jste popsala to, co v sobě nosím. Věřte, že mi připadá, že mi píšete z duše.
    Najednou se totiž můžu dívat kolem sebe a vidět všechno třeba jako film nebo jako hru, pozorovat to, uvědomovat si souvislosti a vědět, že cokoliv z toho ale o mě nic nevypovídá. Nic. Najednou se dokážu vzdávat věcí a lidí a situací a cítím, jak mě to osvobozuje, jak můžu mnohem líp a hlouběji dýchat. Jak jako svobodná tu svobodu dávám dál. Nikoho a nic nedržím a všechno může plynout. Můžu být kde chci, s kým chci, a dělat, co chci - z vlastního rozhodnutí. A to dokonce i když chodím do zaměstnání a nemám tudíž zatím úplně svobodné povolání :-). Je to stav bytí - smíření se sama se sebou.

    OdpovědětVymazat
  17. Ja myslim, ze je to bez sance :-)

    Totiz, ta touha projevovat svou "divnost", ukazovat ostatnim, ze laska, spokojenost, smysl se nemusi nutne odvijet od te spolecenske normality (uspechu atd), to neni jen tak nejaka obycejna touha, ktera by se dala nasytit a ukoncit. Touha ukazovat divnost je podle mne ta stejna touha, ktera tanecnici nuti tancit, malirku malovat. Vyvstavaji v nas impulsy - pohybovat se ve svem vlastnim rytmu - zpivat svuj vlastni song - rust a kvest do sveho vlastniho tvaru. Toto nikdy neprestane. Kdo je posedly (umenim), ma to podle me do smrti :)

    Urcite se da tancit ve svem mrkvovem biorytmu, tomu rozumim. Zbyva ale ten soucit - vsude je tuna zaseklych lidi, kteri taky chteji, ale neodvazi se. A tak zase prijde impuls svym prikladem ukazovat, jak na to, byt sama za sebe a byt hluboko a slouzit zivotu, kterej je tak moc kratkej

    A tak se clovek z nenavistnych atd. reakci oklepe a zase vyleze "na scenu". Cili klidne si dej(te) libovolnou pauzu, ale neni uniku, jednoho dne zas budes sledovat sama sebe, jak mas chut osvobozovat lidi skrze tvuj vlastni osobity tanec

    OdpovědětVymazat
  18. Díky, díky, díky...

    OdpovědětVymazat
  19. Zdravom Veroniko, na Vašem webu jsem poprvé a rozhodně ne naposledy. Úžasný tok myšlenek, ktery souzní s pocity které mám take, jen je neumim tak popsat. K nahlednuti na váš web mě navedla vase kniha Moje mila smrt a strana 21. Řádky v knize hltám a nechavam se inspirovat vasim pohledem na svět. Souznim s vámi a jsem ráda ze to byl jen bulvární nazev článku a že se s Vami budu potkavat i nadale. Díky Mila

    OdpovědětVymazat
  20. Lidové moudro (které nemáte moc ráda) radí, že v nejlepším se má přestat. Já s ním souhlasím. Ovšem... Veroniko, nejste obyčejná cácorka. Máte velký dar vyjádřit lehce a vtipně slovem své myšlenky a pocity, které dokážou zasáhnout.

    Mě jste na těchto stránkách zasáhla mockrát. Od uznalého pokyvování "moudrá to žena, nechtěla by být prezidentkou?" až po "WTF, co si to o sobě myslí, vždyť je úplně mimo". ;-) Každopádně mě vždycky donutila přemýšlet a možná mě maličko změnila k lepšímu. A toho si cením.

    Právě mi došlo, že blogy existovaly odnepaměti. Pravda, nebyly to zrovna INTERNETOVÉ deníčky, ale psaly se vždycky. A když nebylo ještě písmo, tak se určitě vyprávěly.

    Napadá mě při té příležitosti jeden studentský dokument, který mě před 10 lety dostal jako žádný jiný podobný filmík. Kdo máte půl hodinu, tak vřele doporučuji Deník babičky Němcové. :-)

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
  21. Díky za článek, krásná svoboda! Ale já potřebuju přízemně vědět, odkud máte tu sukni? (a rovnou je to fashion blog:-)

    OdpovědětVymazat
  22. Milá Veroniko, děkuju za Vaše sdílení myšlenek. Obdivuju Vaši sílu a upřímnost. - Moc dobře rozumím tomu, co v článku píšete. Je to tak, jak píšete. Vy se tím nenecháte pohltit. - Nenávist a závist byla, je a bude, ale postrádá smysl, na rozdíl od pozitivního žití a překonávání nepředstavitelných věcí, jak to děláte Vy. Přeju Vám i Vašim dětem, ať jste zdraví a šťastní :-) - S pozdravem Lena, single, po patnácti letech freelancingu s dvanáctiletým dítětem

    OdpovědětVymazat
  23. Všechno pod nebem má svůj čas :)

    OdpovědětVymazat
  24. Veroniko, chápu a souzním. Někdy je sakra těžký představit si, že opustím něco, kde už necítím radost a energie, ale současně je to něco, čím se já sama definuji (ať už je to pozice v práci nebo třeba místo v partnerském vztahu...).
    Pak je ale strašně moc osvobozující si to dovolit, protože už dlouho cítím, že tahle cesta už není moje a odklání se od mojí přirozenosti. A ten balvan, co přitom spadne ze srdce, to je k nezaplacení! :)

    OdpovědětVymazat
  25. Jen chci napsat, že moc hezky píšeš :)

    OdpovědětVymazat
  26. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  27. Děkuji za upřímný a inspirativní článek, který bude ještě hodně dlouho aktuální a tak doufám, že se omylem nesmaže :-)
    Jsem zrovna na rozcestí, jeden projekt se pod vedením kamaráda rozpadl, uvažuji v něm pokračovat, tentokrát jako ve "svém" projektu. Budu přemýšlet, nakolik je to motivované pletením těch 4 bičů, které jste zde zmínila, a nakolik snahou nalézt to, o čem jste psala v jiném článku (o tom, proč pečení rohlíků má pro někoho stejně velký smysl jako pro Vás Vaše práce) - nalézt něco, kde a) uplatním své silné stránky, b) bude mě to bavit, a c) někomu tím pomůžu a díky tomu se projekt uživí.

    OdpovědětVymazat