Končím. Krkavčí matka nejsem já

Poprvé jsem tu myšlenku vyslovila nahlas na 3denním retreatu, který jsem na jaře pořádala pro mámy a děti:

"Blog nebudu psát donekonečna. To musí jednou skončit. A až se to stane, tak půjdu třeba roznášet kafe, okopávat biomrkev nebo něco takovýho."

Holky, které byly zrovna kolem, se mi zdály překvapené. Odpovídaly mi něco ve smyslu:

"Počkej, to přece nejde. Ty nikdy nebudeš roznášet kafe. Podívej se na sebe, teď máš dosah tisíce čtenářů, jseš známá, ovlivňuješ lidem životy. I kdybys skončila s psaním blogu, tak se přece nepůjdeš někam takhle zahrabat."

Jenže mě už se tenkrát v hlavě rodilo něco, co pomalu přes celé léto uzrávalo.
A teď na podzim už můžu s jistotou říct, že to dozrálo.


Začnu možná odjinud. Začnu od motivace, se kterou blog Krkavčí matka už přes čtyři roky píšu.

• Chci ukazovat, že i když je člověk divný, tak je to v pořádku. Protože všichni jsme divní. Jen se za to často stydíme a bojíme se vykročit po své cestě. Jakmile totiž po své cestě půjdeme, nebudeme mít potřebu shazovat cesty jiných.
• Chci sdílením svých střípků života dodávat odvahu všem, kteří se rozhodli poslouchat svoji duši. Nemám v plánu ukazovat návody na život, ale podporovat sebevědomí všech, kteří se rozhodli jít po své cestě. Protože ta cesta je někdy trnitá. Doufám, že když někdo třeba uvidí, že tuhle odvahu sebrala taková v ničem extra nevynikající cácora, jako jsem já, tak pak si třeba řekne, že to musí zvládnout i on.
• Chci šťourat do všech těch "trnů na cestě životem", které nám brání být sami sebou. Znovu a znovu napadám status quo, do kterých jsme se narodili nebo nám je někdo opakoval tak dlouho, až jsme se zapomněli ptát, jestli jsou v souladu s naší přirozeností. Kličkuju svými otázkami v minovém poli absurdit naší doby, které se mi nepozdávají. A to i přesto, že riskuju, že na nějakou tu minu šlápnu a schytám pak onlajnovou čočku.
• Baví mě po cestě pozorovat a poslouchat své děti, které mají narozdíl ode mě hlavu ještě otevřenou a v každodenním životě mi neuvěřitelně čistým a prostým způsobem zvědomují nové a nové souvislosti.

A proč? Proč že to všechno dělám?

Protože věřím, že když bychom všichni našli odvahu být divní podle sebe a zároveň respektovali divnost jiných, tak bude vesmír v rovnováze

Tahle "definice" mého záměru by asi jako elevator pitch neobstála, ale já chtěla vylít prostě všechno, co mi leží na srdci.

Jen si přeju, abyste pochopili, že můj záměr není psaní blogu.

• Nepotřebuju místo, kde si vyliju srdíčko.
• Nepotřebuju ani desetitisíce followerů, abych si skrz lajky zobala dopamin.
• Nepotřebuju být opinion leader, abych si tím masírovala ego.
• Nepotřebuju vidět svůj obličej v médiích, abych si odškrtla, že jsem slavná.

Blog Krkavčí matka je jen prostředek, který mi MOMENTÁLNĚ skvěle slouží k realizaci mého záměru

Já prostě toužím po tom, aby vesmír spokojeně bublal.
Nechci tomu ale podřídit všechno. Když nebudu spokojeně bublat já, těžko můžu chtít aby spokojeně bublalo moje okolí.
A proto, aby byl člověk opravdu spokojený, potřebuje podle mě sundat všechny slupky a černoty, které si na sebe za celý život navěšel. Vždyť o tom ve svých textech dokonce pořád dokola píšu.

Jenže tohle je někdy setsakra těžké.

Někdy je s vámi vaše slupka tak srostlá, že si ani nevšimnete, že k vám nepatří

Když třeba chodíte do zaměstnání a pracujete na nějakých projektech, je poměrně snadné připustit, že ty projekty nejste vy.
Když ale podnikáte jako samostatná jednotka, když jste tvůrcem a tváří celého vašeho počínání a když vaše jméno proroste s názvem projektu, je velmi těžké si vůbec připustit, že to celé nejste vy,  ale že je to pořád jen projekt, skrz který jste v momentálním čase a místě dostali možnost se projevit.

Pořád jsem vás neztratila? Ok, tak pojďme dál.

Zkraje roku 2018 se mi stala taková nepříjemná věc. Přišla jsem o disk v počítači a tím i o všechny fotky. Fotky dětí, jak se narodily a jak vyrůstaly. Fotky ze svatby. Fotky ze všech cest, které jsme s Honzou podnikli a už nikdy nepodnikneme.

Bylo to náhlé a nečekané. Nicméně samotnou mě překvapilo, že když mi to technik ze servisu zavolal, tak jsem jen jednou bolavě polkla a tíseň byla pryč.

Na těch smazaných fotkách není můj život. Můj život mi nikdo ničím smazat nemůže

Od tohohle uvědomění byl už jen krok k tomu, abych si představila, co by se stalo, kdyby někdo stejným způsobem smazal moji dosavadní práci. Nemyslím ani tak tu v agentuře na výzkum trhu - jsem si jistá, že bez těch mých pár desítek závěrečných zpráv by byl svět možná i veselejší.

Co kdybych se ale zítra probudila a zjistila, že někdo spálil všechny moje knížky a smazal každé písmenko, které jsem skrz blog pustila do online světa?

Kdybyste se mě zeptali před rokem, zachvátila by mě panika. Vztekala bych se, snažila se protestovat, propadala do zármutku a zoufalství.
Cítila bych se, jak kdyby mi někdo zaživa odňal nějaký životně důležitý orgán.
Byla jsem s Krkavčí matkou tak prorostlá, že představa náhlého konce pro mě byla neuvěřitelně bolavá.

Jenže to semínko, které ve mně bylo v zimě zaseté v podobě smazaných fotek, klíčilo dál a dál. Stále častěji jsem si kladla otázku, čeho se ve svém životě můžu ještě zbavit?

Potkáme se na některé z podzimních besed?

Co dalšího můžu ještě odhodit a přitom to byla pořád já?

A tak došlo i na Krkavčí matku.

Krkavčí matka nejsem já. Kdyby Krkavčí matka zítra zemřela, mě to nijak neublíží. Prostě se jen zvednu a půjdu hledat jinou cestu, jak realizovat svůj momentální záměr

Je srozumitelný ten rozdíl? Moje já nestojí na velikosti dosahu. Moje já si jen hledá cesty, jak probublávat spokojeností své okolí, na které BEZ POTLAČENÍ SAMA SEBE MOMENTÁLNĚ DOSÁHNU.
V tomhle ohledu je pro mě naprosto nedůležité, jestli "jedním svým slovem na Facebooku prosvítím celý svět", nebo "jedním svým úsměvem a horkým kafem prosvítím odpoledne jedinému člověku, který přijde ten den do kavárny". Obojí je stejně hodnotné, pokud to se mnou souzní.

Nedávno mi spolužák z vejšky, se kterým jsme se neviděli přes dva roky, říkal: "Ty máš úplný dream job! Děláš, co ti jde. Baví tě to. Uživíš se tím. Můžeš u toho cestovat a být s dětmi."

Jenže pro mě ten dream job není v tom, že to odpovídá snu některých lidí o ideálním způsobu života. Svůj sen si plním tím, že žiju tak, jak to momentálně cítím

A až budu cítit, že ten můj sen je "roznášet kafe" nebo "okopávat biomrkev", tak za ním prostě půjdu.

Tohle je strašně dlouhý článek. Já vím. Ale chtěla jsem to napsat všechno, protože mi to přijde jako nesmírně důležité.

Proč? Protože nemusíte být milovaný i proklínaný exjůtjůber Jirka Král a stejně pro vás může být těžké představit si, že se něčeho zásadního ve svém životě vzdáte.
Jak totiž zmínil v mém oblíbeném článku Peter Gray: Největší svobodou je svoboda skončit.

Jenže ono je někdy nejtěžší uvědomit si, že vůbec otrokem jste. Zvlášť když jste si na sebe bič upletli sami

A v pletení bičů jsme my lidé vynalézaví. Umíme je vyrobit

• z představ o tom, co by se mělo,
• z touhy plnit nevyřčené závazky,
• ze zoufalé snahy dát svému životu smysl něčím navíc než svým prostým bytím,
• z potřeby ukolébat naše ego, že je opravdu tak důležité, jak nás nutí si myslet.

Pro lidi, kteří několit let nedělali projekt spjatý se svým jménem, to možná bude znít banálně. A někdo se mi možná vysměje, že jsem naivní husička, která se pustila do branže, kde není potřeba nic umět, peníze se jí sypou a ještě má tu drzost si stěžovat na lesk a bídu blogování. Jasný, respektuju.

Ale možná se najde třeba i jediný člověk, ke komu doletí to, co jsem chtěla předat.

Trvalo mi to strašlivě dlouho, ale když jsem poprvé vyslovila nahlas to, že Krkavčí matka nejsem já a že můžu zítra skončit, pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu.

Tohle uvědomění mě totiž "zachránilo" od záměru s blogem skončit, který jsem koncem léta měla. Měla jsem dost online světa na úkor toho offlinového. Měla jsem dost nenávisti, která se virtuálně dokáže tak snadno šířit.

Díky tomuhle uvědomění nemusím tlačit na pilu ani jít proti své přirozenosti nebo setrvávat v nespokojenosti.

Nemusím se nikomu zodpovídat. Ani společenským očekáváním. Ani čtenářům. A dokonce ani sobě.

Když zítra skončím s psaním Krkavčí matky a začnu roznášet kafe, budu to pořád já

Uf uf, děkuju, že jste dočetli až sem. Mám toho v hlavě moc a chtěla jsem vám to předat všechno najednou.

Haló haló, je tam někdo, kdo si z toho dlouhatánského článku vytáhnul střípek do svého příběhu?

---

PS 1: Omlouvám se za lehce bulvární název článku, kterým jsem chtěla stáhnout pozornost k něčemu, co mi přijde jako můj dosavadní nejzásadnější aha moment roku 2018.

Zatím s Krkavčí matkou nekončím. Nápadů mám pořád spoustu a teď na podzim se s vámi ráda potkám naživo na některé z besed v Praze, Teplicích, Kladně, Plzni, Bratislavě, Žilině, Trenčíně, Brně, Hranicích n M. a Valašském Meziříčí.

PS 2: Děkuju všem blogerům, kteří mi pomohli překlenout období, kdy jsem reálně konec zvažovala. Jmenovitě Anie Songe, Lucka Harnošová, Nevyléčitelná optimistka, Písí na cestách, Táta parťák, Tomáš Hajzler a Urza, který se mnou vydržel snad hodinu na telefonu.