Kdy se školky a školy staly místem, kde...?

"Ono se o tom moc nemluví, ale letní prázdniny jsou peklo, kdy musíte dítěti zajistit každý den program, jinak se bude poflakovat s pochybnou partičkou, vykrádat trafiky, kouřit a píchat si do hlavy marihuanu. Kdyby byly prázdniny tři měsíce, tak už jsem mrtvej. Nebo dítě by bylo mrtvý. Nebo oba bysme byli mrtvý. Každopádně by někdo byl mrtvý.

Teď ale začíná to krásné období mezi letními prázdninami a podzimními prázdninami, kdy má mladýho na starost státní instituce. Ať žijí státní instituce."


Toliko citace ze zřejmě nejznámějšího českého rodičovského blogu Deníček moderního fotra.

Jeho autora Dominika Landsmana sleduju už několik let.
Zpočátku proto, že jsem jela na tsunami jménem rodičovství spolu s ním na stejném děravém nafukovacím lehátku.
Dnes ho sleduju jako nadaného copywritera, který má neuvěřitelný dar vypointovat vtip.
A sleduju ho taky proto, abych občas vypadla ze své sociální mateřské bubliny.

Tenhle Dominikův post o tom, jak syna spolu s křesadlem a naostřeným klackem přehazoval přes plot školky týden před koncem prázdnin, mě rozesmál. A to i přesto, že se úplně míjí s mojí realitou. A i přesto, že tuším, že to radostné gesto, se kterým se rodič zbavuje každodenního plahočení s dítětem, není hrané.

Co mě ale zarazilo (rozuměj vytrhlo z mé sociální rodičovské bubliny), byl pro mě neuvěřitelný počet souhlasných komentářů, lajků a sdílení, které se pod postem vyrojily.

To jako vážně? Ptám se:

Kdy se školky a školy staly odkladištěm dětí, aby si rodiče oddychli?

Jsem teď s dětmi v Německu a dnes jsem se bavila s naším milým hostitelem. Ptal se, jestli jsme tu na prázdninách.

"Kdepak. Já tu normálně pracuju, stejně jako v Čechách. A prázdniny máme vlastně pořád. Když nad tím tak přemýšlím, tak pro nás tyhle kategorie prázdnin a práce úplně nedávají smysl. Prostě spolu žijem a je nám takhle dobře."

Já chápu, že ne každý má možnost pracovat a zároveň se starat o děti. (Tedy podle mě MOŽNOST má každý, ale zdaleka ne každý o ni stojí a domnívám se, že je to tak z mnoha důvodů v pořádku.)

I když ale pominu rodiče, kteří své dítě s potěšením a s křesadlem "hází přes plot školky", pořád tu zbývají ti, kteří z nějakého důvodu dítě do instituce vloží, nicméně u toho žádné pocity radosti nezažívají.

Je to dokonce tak silné téma, že se internet hemží webináři a návody, jak nastoupit do školky bez slziček. Dětských, ale i těch dospěláckých. Tyhle návody zase rozplakávají mě.

Už kdysi naše profesorka fyziky vysledovala, že 1. 9. pravidelně prší, a proto zářijovou výuku zhajovala slovy: "Počasí pláče, školáci pláčí." Jako by to byl nějaký další fyzikální zákon, kterému se nejde vyhnout.

To jako vážně? Ptám se tedy podruhé:

Kdy se školky a školy staly místem, kvůli kterému každý rok roní slzy bezpočet lidí?

Možná už vás napadají námitky jako 

• "je to přeci přirozené, že když se má dítě něco naučit, do školy musí",
• "děti musí překonávat překážky, aby se připravili na život tam venku",
• "proč to hrotit do extrémů, vždycky je lepší najít nějakou zlatou střední cestu",
• a ultimativní věta "my jsme to taky přežili".

Než se pustíme do diskuzí na tato témata, moc bych vás poprosila, abyste si přečetli mé nedávné články o argumentaci "přirozeností" a "zdravým selským rozumem".

Jak se blíží začátek školního roku, začíná se ale probouzet ještě jedna důležitá skupina.
Na učitelských fórech po internetu rok co rok ke konci srpna kolují vtipy o nešťastných učitelích. Smutné na tom je, že je sdílejí sami učitělé.

Tímhle nechci střílet do řad učitelů. Ba naopak. Obdivuju ty, kteří setrvávají dobrovolně v systému a své povolání zvládají s úsměvem i přesto, že jejich cesta není vždycky hladce zametená. A mám pochopení i pro ty, kteří se začátkem školního roku zažívají skličující pocity, protože třeba ještě nenašli odvahu nebo nevidí možnost, jak ze školství odejít.

Nicméně zeptám se potřetí:

Kdy se školky a školy staly místem, kam se někteří z těch, jejichž úkol je neuhasit v dětech touhu po vzdělávání, netěší?

Já vím. Tuším, co si někteří z vás myslí.
Šťourám do českého systému vzdělávání už několik let, takže jsem zřejmě slyšela už většinu argumentů...

• "ale našemu Lojzovi se ve škole líbí a kolektiv mu prospívá",
• "ale naše paní učitelka je skvělá, je to jenom o tom, jakou školu si vyberete",
• "ale já jsem zdravotní sestra a kdyby každý uvažoval jako vy, nemá vám kdo v nemocnici utírat zadek".

Na to já říkám: Skvělé! Jestli to vyhovuje vám i dětem, jen dobře pro vás.

Pokud ve vás ale některé z myšlenek zarezonovaly, pojďme o tom prosím mluvit.

Pojďme se ptát, jestli to, co považujeme ze zvyku za normální, není pokřivené.

Pojďme sdílet své osobní cesty, které vedly ke spokojenosti v řadách dětí, rodičů i učitelů.

Pojďme být tou změnou, která usuší aspoň několik slzavých očí.
Vzdělávání nemusí být bolavý proces.

PS: Na podzim chystám pár besed, některé z nich budou mířené přímo na téma vzdělávání.

Praha, Brno, Plzeň, Teplice, Kladno, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Valašské Meziříčí, Hranice na Moravě, Bratislava, Trenčín a Žilina.

Probereme to osobně?