Přejez se života? Strachuj se smrti?

"Svět ale na nikoho nečeká a ta osoba, o který si myslíte, že jste to vy, brzo umře. Vzpomeňte si na to až se vás zas jednou život zeptá, jestli do něčeho jdete, a pusťe se do toho na plnej plyn. Protože krom promarněnýho času tady není o co přijít. Neumím vám říct, co se stane, ale jedno vím jistě - když to nezkusíte, nestane se vůbec nic. A proto žijte a riskujte všechno. Protože tohle je život a nic víc už nebude."

Těmito slovy končí Kamil Bartošek alias Kazma svůj talk na TEDxZlín.

Kazmu mě baví sledovat. Je pro mě zajímavým člověkem, který žije svůj sen.
Jeho cesta a způsob prezentace mi ale vždycky v hlavě rozbrnkají takovou zvláštní strunu, roztočí mozkové závity, možná i lehce vytočí a hlavně donutí mě pojmenovat, jak danou věc vnímám já...

Třeba s tou úvodní citací - dovolili byste si nesouhlasit? Jde to blbě, co?
Přesto zkusím nabídnout jiný pohled.

V poslední době na mě v různých souvislostech vyskakuje úsloví Carpe diem, memento mori. Užívej života, pamatuj smrti.

Jasný. Slyšeli jste ho tolikrát, že není třeba to pitvat.
Já to ale udělám. Pro svůj dobrý pocit.

Klikni na obrázek a pojď se mnou do pohádky :-)

Carpe diem = Přejez se života?

Zavřete oči a představte se, co pro vás znamená "užívej života". Máte?

Do hlavy vám nevidím, ale bezprostředně po shlédnutí Kazmova vystoupení by mi tam běželo asi tohle:
"Musím na všechny příležitosti říkat ano... jinak se k těm velkým věcem nedostanu... a budu žít prostý, obyčejný život... bez těch pravých zážitků... a pojedu jen napůl plynu... nevyužiju všechno, co mi svět nabízí..."

Já nevím. 

• To se fakt život skladá jen z těch velkých zážitků a mezičas je vyplněný nudným čekáním?
• Musíme se všichni stát "yes (wo)man", abychom se dostali k tomu "opravdovému životu"?
• Když zametáme chodník před domem, vaříme dětem kaši nebo pijeme s rodiči odpoledne na zahradě kafe, tak marníme život?

K čemu nás tohle uvažování vede?

• Na dovolených honíme zážitky. Instantní zážitky, které pro nás připravili zruční tvůrci turistolapek a za které se mnohdy musí platit.
• Na rodičovské dovolené se cítíme nevyužití. Protože v nás je přeci mnohem víc talentu než plácat bábovičky a říkanky nebo utírat stoly, nosy a prdelky.
• Bojíme se pouštět do svých projektů. Protože jsou moc malé, nestojí za řeč a nemají potenciál miliónvého byznysu.
• Ve chvílích nečinnosti trpíme výčitkami. Protože co když zrovna teď bychom se mohli pustit do záchrany planety.

Zdá se mi, že jsme trochu překroutili význam carpe diem.

Místo užívání života se ho snažíme přejíst.

Objednáváme si tříchodové sofistikované menu v pětihvězdičkové restauraci.

A přitom by našemu tělu stačily fazole s bramborami, které vložíme do úst s vděčností a láskou.

Nemyslím si, že když odmítneme nějakou "velkou příležitost", tak se nestane vůbec nic.

Život je nastavený tak, že pořád se něco děje. Neexistuje míň a víc důležitý okamžik.

Záleží jen, co do každého okamžiku vložím.

Memento mori = strachuj se smrti?

Čtu teď zajímavou knížku Jen láska je skutečná od Briana L. Weisse, psychiatra, kterému se jednou při léčbě hypnózou začala pacientka vracet do minulých životů a on tento postup pak cíleně a úspěšně začal používat ve své praxi.

Při čtení knížek tohoto autora si říkám, o kolik víc úlevy musí v životě cítit národy, které věří v reinkarnaci. Smrt je jen brána do dalšího stavu bytí.

V naší společnosti je ale hluboce zakořeněný strach z umírání.

Smrt vnímáme jako konec. "Tohle je život a nic víc už nebude."

Když jsem psala knížku Moje milá smrti, přála jsem si, abychom znovu vrátili smrt do našich životů. Abychom ji posadili na čestné místo k našemu stolu a zapředli s ní rozhovor.

Varování! Knížka může způsobit smích, pláč a pocity štěstí a vděčnosti.

Memento mori v našich zeměpisných šířkách podle mě totiž změnilo význam.

My nepamatujeme smrti. My se jí bojíme.

Já ale myslím, že strach není dobrým motorem.

Kde je strach, tam chybí láskyplnost a důvěra.

Činy motivované strachem mě svádí z cesty od mé podstaty, od lásky.

A možná proto se pak snažíme žít ve spěchu.

Přeplnit svůj život velkými zážitky.

Vytřískat maximum z toho času, který nám byl dán.

Já netuším, jestli je to dobře nebo špatně.

Nevím, jestli má pravdu Kazma nebo já nebo my oba nebo ani jeden z nás.

Jen cítím, jak mně tenhle hltavý, bojovný a zároveň vystrašený způsob života nedělá dobře.

Vnímám to spíš takhle:

Svět na nikoho nečeká, ale ani nikomu neutíká. Prostě tu je s námi a trpělivě doufá, že se na sebe rozvzpomeneme.

Ta osoba, o které si myslíte, že jste to vy, brzo umře. Ale vaše duše bude existovat dál.

Až se vás život jednou zeptá, jestli do něčeho jdete, tak zvažte, jestli je to s vámi v souladu a hladí vás to po duši. A pak se do toho pusťte na plný plyn.

Čas, který tu máte vyměřený, se nerozlišuje na velké a malé chvíle, na důležité a nedůležité momenty. 

Čas, který tu máte vyměřený, však můžete naplnit, nebo promarnit.

Naplněný čas je čas, kdy plně vnímáte, přijímáte a radujete se.
Promarněný čas je čas, kdy všechno ve vás křičí ne a vy i přesto pokračujete.

Neumím vám říct, co se stane, a nic nevím jistě.

Ale někde v hloubce duše cítím, že když budu pozorná ke každé maličkosti, co mi život přinese, a budu ji s vděkem, důvěrou a beze strachu přijímat, stane se něco "velkého" - přispěju k tomu, aby vesmír spokojeně bublal.

A proto žijte. Tím neriskujete vůbec nic.

Protože tohle, co se děje právě teď, co jsem schopná svými smysly rozpoznat a co mám možnost naplnit, je život. A já jsem strašně zvědavá, co bude po něm.

---

PS: Jednou do měsíce posílám e-mailem shrnutí toho nejzajímavějšího, co se v krkavčím hnízdě a v mé hlavě urodilo. Chcete-li zůstat v kontaktu, nemusíte mi upsat duši. Stačí, když upíšete svůj e-mail tady :-)