Jasně že nejde. To dá (aspoň teda ten můj) rozum.
Každý z nás se o to může jen snažit.
Jenže když pak v realitě (nebo ještě hůř v online nerealitě) sdílíte svou cestu...
Jsem vegetariánka.
A dostanu čočku (biočočku!), že nejsem veganka, vitariánka (a čekám, kdy přijde pránistka).
Je mi blízký minimalismus.
A ozvou se hlasy, že když mám auto, víc než pět triček a naprosto zbytečnou pánev na palačinky, tak jsem malá minimalistka.
Svoje děti si furt ošmatávám a olíbávám a líbí se mi myšlenka kontaktního rodičovství.
Jenže podle některých jsem prdlajs kontaktní matka, protože vlastním kočár, všechny mé tři děti spí odjaktěživa ve své vlastní postýlce a odstavila jsem je po roce a čtvrt kojení (protože jsem umírala touhou po pivu, ale to nebudeme nikomu říkat, jo?).
Snažím se čím dál víc redukovat odpad, který naše domácnost vyprodukuje.
A zírouwejstaři omdlévají, když zjistí, že kupuju mlíko v kartónu a jogurt v plastovém kyblíku.
Snižuju množství chemie, které si pouštíme do domu.
A stejně se najdou lidé, kteří nechápou, proč si ještě nevyrábím prací prášek, nepeču chleba a nepěstuju (na našem pražském balkóně) rajčata v platech od vajíček.
Mohla bych pokračovat, ale nechci vás unudit k smrti.
Jsem prostě v mnoha věcech na cestě. Všichni jsme.
Na cestě bude vždycky někdo před námi. A vždycky bude někdo za námi
Ta paralela životní cesty se skutečnou cestou mi přijde trefná.
Představte si, že jste na výletě.
Jdete a jdete a máte čistě dětinskou radost jen z toho, že děláte jeden krůček za druhým a pomalu se posouváte tam, kde chcete být.
A najednou spatříte před vámi postavu.
Ten člověk se otočí a začne na vás křičet: "Co se tam flákáš? Jak můžeš takhle pajdat? Jak můžeš bejt tak pozadu! A kudy to proboha jdeš? Podívej se, kde jsem už já!"
Jak se teď cítíte?
Já bych možná potřebovala spíš slyšet: "Veruuu! Jde ti to super! Pojď ještě kousek! Vydrž! Počkej, já se pro tebe vrátím a pomůžu ti."
Snažím se na tohle myslet i v opačné situaci, když uvidím člověka, který šlape za mnou.
Neodsuzuju, nehodnotím.
Ukazuju způsoby, jak dělat věci jinak.
Dodávám vlastním příkladem odvahu k dalšímu kroku.
Sama nemám ráda argumentaci strašením, vyhrožování a nátlakem
Mám pocit, že tenhle přístup přesvědčí jen přesvědčené.
A je jedno, jestli je to v ekologii, přístupu ke vzdělávání nebo v politice.
Jsem vděčná za všechny podané ruce, smířlivé postoje, povzbuzování a podporu.
Protože všichni šlapeme po mnoha cestách naráz a i kdybychom se rozkrájeli, nemůžeme být dokonalí ve všem.
Máme na tomhle světě jen omezený počet hodin a omezenou kapacitu, do čeho se vrhnout.
Život není soutěž.
Každý sebemenší pidikrůček vpřed každého z nás je důležitý.
Dobrý den, paní Veroniko, omlouvám se, ale naprosto netématicky využívám tohoto prostoru k vyslovení malé prosby: nahlédněte do mailu na zprávu od ajanaja.
OdpovědětVymazatNesnáším,když mi někdo říká,co mám dělat... Chci si nabít hubu po svým... :-) i ve svých 46 letech... Ivča
OdpovědětVymazatAhoj, o tomto tematu taky posledni dobou hodne premyslim. Hlavne o tom, jak pusobim na lidi mimo mou bublinu, kdyz si nosim na piti sklenenou lahev, na pecivo pytlik usity ze zaclony apod. Jeden takovy clovek mi totiz rekl, ze ma ze me depku a od te doby premyslim, jak vlastne s lidmi komunikovat o techto vecech tak, abych je opravdu inspirovala a neodradila nejakym eko extremismem apod. (pritom extremista rozhodne nejsem a plastu produkujem jako ctyrclenna rodina psycho obri tasku tydne). Je to veda! zdravi Lenka
OdpovědětVymazatAhoj, já bych řekla, že o tom není třeba v tom denním kontaktu přemýšlet, stačí nemít v sobě pocit, že chci někoho o něčem / k něčemu přesvědčit.
VymazatPak teprv mají lidi možnost se opravdu svobodně rozhodnout, jestli se budou inspirovat... a nebo třeba budou mít depku - to je fakt na každém a i v tom má každý svoji cestu...
Veru, umíš vždy tak trefně a jasně popsat myšlenky, postoje a názory, které se nám mnohým honí hlavou. Já je neumím zformulovat takto lehce a srozumitelně. Máš dar.
OdpovědětVymazatDěkuju za Tvé příspěvky, krásně se čteš. Monika
Krásně napsané! Takové to nenápadné bušení na naše vnitřní brány, které nám chce rozhodit naši odhodlanost, protože nejsme tak daleko jak by si to představovali jiní. Díky :) Krásnou neděli :) Safienka
OdpovědětVymazatVeruuu! Jde ti to super! Pojď ještě kousek! Vydrž! Počkej, já se pro tebe vrátím a pomůžu ti." Krásně vyjádřeno, děkuji, plně se s tím ztotožňuji, ne jenom směrem ke svému okolí ale hlavně ke svým dětem ... A Veruu, i když dokonalí možná Vaše snahy i příspěvky zkritizuji, nás nedokonalé vždy povzbudí :-):-) Hodně sil!!!
OdpovědětVymazatVždycky jsem si myslela, že jdu po široké, rovné, vydlážděné cestě, kterou postavili snad už Římané. A pak jsem najednou zjistila, že jdu po lesní pěšině, skáču přes pařezy, podlézám stromy povalené vichřicí, občas taky zakopávám a nikdy nevím, co bude za další zatáčkou, ale dýchám čerstvý vzduch, zpívají mi k tomu ptáci a dost mě to baví.
OdpovědětVymazatVeru, super! Zase jste mi promluvila z duse a jako vzdy krasne formulujete co me nejde poskladat dohromady ani po nekolika hodinach. A vite, ze ani vy, ani ja nejsme sami .... Jestli budete mit prilezitost, podivejte se na film "Demain" ("Tomorrow") od Cyrila Diona a Mélanie Laurent. Me az po shlednuti tohoto filmu doslo, ze nejsem jedina, kdo sesel z hlavni tridy (nebo dalnice) a vydal se tou klikatou cestou poznani. Pro me tato cesta je napojenim na nasi planetu a navrat ke svym korenum. Nedavno jsem se dozvedela, rika se tomu PERMACULTURE. A ackoliv ta cesta neni prima a vzdy uplne zrejma, vim, ze je to jedina spravna cesta. A k tomu muj oblibeny citat od St Exuperyho: "Ce qui importe, ce n'est pas d'arriver, mais d'aller vers ..." preji Vam krasnou a dobrodruznou cestu Monika
OdpovědětVymazatVerun díky za tvou schopnost dívat se na svět dětskýma očima! To co jsi napsala je tak osvobozující!!!
OdpovědětVymazatDalsi super clanek :) V tomhle "nesoutezeni" a "nesrovnavani se" jsou genialni Japonci. David byl jednou v Japonsku v terenu a jedna kolegyne si odskocila a ostatni sli pomalu dal a jakoby si toho ani nevsimli. A David hned: Meli bysme zastavit a pockat na ni. A kolega Japonec: Ne, musime jenom zpomalit, aby nas mohla dojit a ani si nevsimla, ze na ni cekame. Jinak by ji to mohlo privest do rozpaku :-D
OdpovědětVymazatAhoj, Veru:-) Já nemůžu souhlasit s tím, že Veronika není dokonalá, jak sama píšeš. Podle mě jsi, a stejně tak všichni ostatní. Je zajímavé, že když se podíváme třeba na rybu, která si plave v moři nebo i v akváriu, nikdy nás nenapadne, že jí něco schází, že je nedokonalá, že by mohla vypadat jinak, že by měla plavat jinam, jiným směrem... Ryba prostě je, a to stačí. Stačí to jí a kupodivu i nám lidem. Tak proč bysme měli být horší než ta ryba:-) Jakub
OdpovědětVymazat