Návod na život, který nepotřebujete

"Mami, mám to napsané dobře?" volá Grétka od ledničky, kde si skládá magnetická písmenka do svých prvních slov.
"Ukaž? Jo jo, máš to správně, jen to píšeš zrcadlově," odpovídám jí.

A zatímco Grétka začne přehazovat pořadí písmenek, chytím se jako správná matka budoucí domškolačky příležitosti: "Hele a to je docela zajímavý, protože kdybys žila třeba na Arabským poloostrově, tak tam se píše zprava doleva, zatímco latinka, azbuka... Ty, Gréti, a chceš to vlastně vědět?"


Já se takhle rozvášňuju docela často. Nechávám se (s)vést tím, co děti vyprodukují. Rozvíjím jejich nápady a cpu jim i to, na co se samy neptaly. Až si někdy připadám jako tatínek Lavička v podání Zdeňka Svěráka ve filmu Na samotě u lesa.

Ale protože se znám a čas od času mě postihne i záchvat sebereflexe, tak jsem se naučila zastavovat sama sebe při vysvětlování nahlas vyřčenou kontrolní otázkou, jestli to malého posluchače zajímá.
Někdy řekne jo, někdy ne. A někdy rovnou beze slova odejde :-)

Nerada dávám nevyžádané rady.

Děti mě svým odcházením uprostřed mého vyprávění dobře trénují

Když píšu příspěvky na blog nebo když mluvím na besedách, rozhodně není mým záměrem někomu vnucovat svoje chytrolínství. Snažím se pořád dokolečka opakovat, že sdílím svoji cestu s nadějí, že bude třeba někoho aspoň střípeček z toho inspirovat na té jeho cestě.

Připadám si někdy skoro jako kolovrátek.

Nemyslím si, že existují nějaká univerzální moudra, instantní návody na život, zaručené recepty na štěstí

A už vůbec si nemyslím, že ten recept mám v kapse zrovna já.

Na druhou stranu mám ale pocit, že se pořád najde dost lidí, kteří mají v tomhle ohledu kapsu plnou.
Lidí, kteří vědí líp než já, jak mají jiní lidé žít svůj život.

To, že takových rad od neznámých lidí dostávám víc, než bych si přála, beru jako úlitbu vypouštění svých myšlenek do anonymního virtuálního éteru.
Rady mi chodí i ve chvílích, kdy o radu nežádám.
A chodí mi i v těžkých chvílích, kdy potřebuju jen chytit za ruku, podpořit a být v tom spolu.

A tak se učím jen slušně poděkovat.
Tak jako slušně děkuju Svědkům Jehovovým, kteří si mě sem tam vyhmátnou u nás v parku. (Teda jednou jsem se s nimi dala do řeči a snažila se jim 20 minut vysvětlit, že jsem šťastná, ale nedali se zlomit :-D)

Vlastně jsem ale za tuhle zkušenost z posledních dní vděčná.

Posílila ve mně pocit, že cpát se do zavřených dveří je nesmysl, a to i v případě, že nesu puget s bonboniérou

A abych nekončila tak filozoficky, posílám výborné a hlavně tématické stand-up vystoupení Tomáše Hanáka, které mě rozesmálo před spaním ten den, kdy jsem potřebovala ze všeho nejvíc jen podržet za ruku.

---

PS: Děkuju moc všem, kteří se mnou zapalovali svíčku a drželi mě za ruku aspoň na dálku ve chvíli, kdy jsem nic jiného nežádala.