Co mi dal rok 2017

Kamarádka novinářka psala článek o netradičních předsevzetích a ptala se mě, jestli nějaká mám.
Zklamala jsem ji. Já si totiž moc cíle ani předsevzetí nedávám. Ani na konci roku, ani jindy.
Když se pro něco rozhodnu, začnu to dělat hned druhý den.

Za poslední měsíc jsem se třeba rozhodla, že

• budu dětem vařit každý den k snídani neinstantní kaši (díky, Janičko, za inspiraci), abychom začali den spolu a zvesela,
• přestanu jíst rafinovaný cukr a podstatně omezím lepek a mléko, abych se zbavila akné dřív, než budu mít chodítko a nalepovací zuby,
• udělám denně 100 břicháčů a 100 záďáčů, abych se na beach volejbale proměnila z ploužící se lemry bez fyzičky v neporazitelného kyborga,
• přestanu mýt nádobí pod tekoucí vodou a přestanu ve sprše tupě bezmyšlenkovitě stát a cákat si na zátylek, čímž hádám vyřeším půlku světových problémů s nedostatkem pitné vody a tím zachráním celou planetu.

Zatím se mi daří všechno plnit.

Koho tohle ale zajímá, že jo?

Tak já radši napíšu, co mi uplynulý rok přinesl.

Protože doufám, že vám to přinese do duše víc klidu a do hlavy víc inspirace, než ta moje podivná (ne)předsevzetí.

1. Soustředím se na věci, které můžu změnit

Často je mi předhazováno, že řeším ptákoviny a že se moc nimrám v nedůležitých věcech.

Jenže tak to bude vždycky. Vždycky budou na světě lidi, kteří ponesou těžší kříž než já. Vždycky budou na světě problémy, s nimiž ve srovnání ty mé budou blednout.

Vzdala jsem se pocitů, že musím zachránit celý svět. (Teda krom toho s tou pitnou vodou, to beru jako výzvu :-))

Dělám malinkaté krůčky.

Pracuju na sobě. Držím svou mysl v pokoji a přijetí. Snažím se nežít blbě. Opečovávám vztahy, které jsou pro mě důležité.

A víc vlastně nic.

V tomhle soustředění se na důležité maličkosti mi pomáhá klást si otázku, zda můžu zítra pokojně umřít. Více v článku Je mi 34 let. Za 12 dní umřu.

2. Služba druhým je moje poslání

To, co světu skrz sebe přináším, je důležitější než já.

Já vím, že takhle napsané to zní blbě. Že se všude říká, že na sebe nemáme zapomínat.

Jenže já mám pocit, že se to nevylučuje.

Abych mohla sloužit druhým, musím být dosycená.

Dosytit se můžu jen já sama. To za mě nikdo ani nic neudělá, ačkoli se nám to reklamy snaží natlačit.

Jakmile jsem dosycená a zároveň přijmu to, že služba je mé poslání, je fakt těžké být nepokorná.

Více v článku Středo-světa-pupkovství jako cesta k nepokoře.

3. Všechno(!) mi chodí do života z nějakého důvodu

Tohle je taky taková ta "známá pravda z facebookových virálů".

Jenže když dojde na lámání chleba, máme o tom pochybnosti.

Proč právě já? ptáme se při těžkých životních zkouškách.

Ve filmu Pokojný bojovník říká Sokrates: "Chceš mít všechno vysvětlený, co? ... A proč?"

Je to tak úlevná záležitost předat své těžkosti do rukou všehomíra, boží prořetelnosti, vesmírnému řádu... to už je jedno, co si tam dosadíte.

Učím se nehledat důvod. Jen to prostě přijmout s důvěrou, že se to děje správně, že to ve vyšším ohledu dává smysl. A že není vůbec podstatné, abychom tomu rozuměli.

4. Já jsem tvůrce. Ne oběť

Každý den každým svým činem tvořím svět, ve kterém žiju.

Stěžovat si umí každý. Zvednout se a jít s tím něco dělat je věc druhá.

Pokud s tím nic dělat nechci nebo nedokážu, nestěžuju si.

Tohle je věc, kterou se snažím předat svým dětem.

Mluvím s nimi o tom, jdu jim příkladem.

Jako třeba v případě mé kritiky povinné školní docházky, ke které jsem se vyjádřila v článku Proč své děti nepošlu do "normální" školy. Po četných diskuzích s letošní předškolačkou Grétkou jsme se rozhodli pro domácí vzdělávání.

5. Neodkládám plnění svých snů na vhodnější dobu

Letos jsem měla spoustu snů. Tady jsou ty největší z nich...

• Napsat a vydat knížku shrnující všechno, co mi Honzova smrt do života přinesla.
• Dostat téma smrti mezi lidi.
• Vydat se s dětmi na vlastní pěst do světa.
• Postavit se v podnikání na vlastní nohy.

Mohla jsem nad tím mávnout rukou s tím, že mám svých denních starostí dost a čekat, až děti povyrostou, až budu mít víc času, až dostanu odvahu, až...

Ale nečekala jsem.

• Knížka Moje milá smrti je necelé čtyři měsíce na světě, už před Vánoci jsme ji museli nechat dotisknout a nesčetné reakce čtenářů mi stále vhánějí slzy vděčnosti do očí, protože vidím, že ta práce po nocích nebyla zbytečná.
• Rozjela jsem se po Čechách a Slovensku, abych s lidmi na besedách mluvila o nepopulárním tématu smrti. O smrti jsem mluvila v DVTV, na TEDxu, v pořadu Trochu inak Adély Vinczeové (Banášové), na Českém rozhlase, v Sama doma, v rozhovoru s Tomášem Hajzlerem a v různých dalších časopisech a online rozhovorech.
• Přestala jsem mluvit o tom, jak s dětmi odjedu na delší dobu do zahraničí a prostě jsem odjela. Naše letošní putování po Španělsku, Švýcarsku a Portugalsku jsou zdokumentované obrazem i doprovodnými myšlenkami na krkavčím Facebooku.
• Opustila jsem všechny aktivity, které mi tříštily pozornost a vsadila jsem na jednu kartu - na Krkavčí matku. Moje podnikání se rozjelo, ačkoli se tomu pořád zdráhám říkat podnikání. Dneska můžu hrdě říct, že se jako spisovatelka uživím.

Není totiž na co čekat.

Více v článku Štěstí odloženo na neurčito.

6. Můj nejdražší statek je čas

Říká se, že čas jsou peníze. Tahle definice se mi nelíbí, vnitřně se mnou nerezonuje.

Já už nechci svůj čas měnit za peníze.

Chci prožít každý okamžik. Prožít, ne nutně užít.

Život je to, co je teď. Jakkoli nedokonalé, rutinní, černé, nudné nebo nevímjaké se mi to může v porovnání s nablýskaným mediálním obrázkem dokonalého života může zdát.

Nesbírám zážitky. Nesnažím se přebít nepříjemnou situaci pozitivním myšlením.

Učím se přijmout s pokorou to, co je. Přijmout sebe, přijmout danou situaci. A najít v tom spočinutí.

Více jsem o prožívání času psala tady.

7. Není těžké žít nekonzumně. Je těžké to obhajovat v konzumní společnosti

Dokázala bych spočítat na prstech rukou, co za hmotné věci jsem si za loňský rok koupila. Jídlo teda nepočítám, protože ta moje bandička by sežrala i krokodýla. Ke svačině.

Naopak stále svou domácnost zbavuju věcí, které nepotřebuju a/nebo mi nedělají radost.

Zero waste se mi líbí, ale nedaří se mi tolik, jak bych si přála. Tak jsem se prostě rozhodla, že budu zatím aspoň minimalizovat vstupy.

Žít minimalisticky není těžké. Těžké je, že ačkoli vám málokdo přizná, že je materialista, tak vás tito lidé neustále vystavují tlaku, že byste se měli zamyslet nad tím, jestli "nejste pošahaný extremista" nebo "nekazíte svým dětem dětství", když se jim například rozhodnete dát k Vánocům nemateriální dárek, vezmete jim na několika týdenní cestu jako hračku jen omalovánky a byt máte tak věcí-prostý, jak to jen se třemi dětmi jde.

Nechci nikomu říkat, jak má žít svůj život. A učím se nebrat si to, že spousta lidí má potřebu mi říkat, jak bych svůj život žít měla.

Více o mé cestě k minimalismu v článku Místo pro to důležité.

E-knížka o tom, jak a kde začít jednoduchými kroky pročišťovat svůj život ke stažení zdarma ZDE.

8. Zjednodušuju svůj život všude, kde je to možné

Jsem od přírody hyperaktivní. Je pro mě těžké sedět v nečinnosti a furt přemýšlím, do čeho bych se ještě pustila.

Navzdory tomu jsem si sama pro sebe rok 2017 vyhlásila jako rok, kdy svůj život zjednoduším.

Budu se věnovat jen jednomu podnikatelskému záměru. Zredukuju svůj šatník. Pročistím svůj jídelníček. Zjednoduším své finance. Nebudu děti dávat na žádný kroužek, dokud sami neprojeví přání na něj chodit. Předeleguju co nejvíc činností, které mi nejdou a netěší mě.

Povedlo se. Přijdu si jednoduchá. Jedno-duchá.

Je to paráda a věci najednou sviští i bez toho, abych se musela snažit.

Více o tom, jak využít svou hyperaktivitu v článku Nemůžete se rozhodnout pro jeden obor? Udělejte z toho vaši výhodu.

9. Rutina mě přetváří víc než nové zážitky

Jsem už skoro šest let na mateřské. Šest let přebaluju, vařím, nosím, uklízím, myju nádobí.

Pořád dokolečka.

Ale až poslední rok dva mi to přestává vadit.

Naopak v tom nacházím uspokojení. Je to pro mě jako meditace. Čistím si hlavu.

V těch stejných vnějších podmínkách zkoumám, jak jsem se změnila oproti minule uvnitř.

Zatím v tom ještě zdaleka nejsem mistr, protože občas potřebuju změnit okolí, abych se na svůj život podívala z jiného úhlu. I to je důvod, proč tahám tu svou malou bandičku po světě.

Ale plán je, až budu stará čupr babča, budu sedět na zápraží chalupy někdě v podhůří, celý dny čumákovat do údolí a prožívat dokonalé vnitřní štěstí a plynutí s vesmírem a nebudu potřebovat už vůbec vůbec nic :-)

10. Nikdy není pozdě začít navazovat zpřetrhané nitky ženství

Svoji vnitřní ženu jsem kdysi dávno někde zahrabala.

Následně jsem v dospělosti pod záplavou všech těch atak ženských kruhů, červených stanů a motivačních ženských kouček zpanikařila a začala se snažit být konečně pořádnou ženou.

Jenže jsem to přehnala a zapomněla na toho chlapa, který tam ve mně pořád je.

Učím se hledat, kde je to mé žensko-chlapské ekvilibrium.

A po spoustě let se cítím konečně dobře a přesně tam, kde být mám.

Více o tomto tématu v článku Poztrácené, zapomenuté ženství.

11. Rozchody nevnímám jako ztrátu

Za tenhle rok jsem prošla několika rozchody. Pracovními, kamarádskými, partnerskými.

Některé byly oficiální, některé vyšuměli doztracena.

Žádného z nich nelituju, žádný z nich nezasáhnul moje vnitřní štěstí.

Všichni ti lidé mi do života přinesli přesně to, co měli.

Tak jako v souvislosti s Honzovou smrtí cítím místo zlosti vděk za to, že jsme spolu mohli být, vnímám něco podobného i v souvislosti s rozchody. Právě díky nim jsem dnes tím, kým jsem.

Více o jednom z mých rozchodů v článku Korporát má tě rád.

12. Světu nemůžu dát víc než sebe

Za rok 2017 jsem díky svým kontroverzním článkům poztrácela skoro 2 000 fanoušků na Facebooku.

Na druhou stranu mi na stejné sociální síti za rok přes 14 000 fanoušků přibylo.

Tím, že ale není mým záměrem zbourat čtenostní rekordy, jsou mi vlastně tahle čísla docela fuk.
Můžu díky tomu ukazovat celou sebe, bez obalů.

A to přitáhne právě ty lidi, kterým mám co dát.

Nepíšu své příspěvky proto, abych někomu radila, jak žít svůj život.

Píšu proto, abych lidi podpořila v tom, že je v pohodě jít jinou cestou než mainstreamovou.
Píšu s vírou, že ty moje střípky, které sdílím, inspirují lidi na jejich cestě k sobě samým.

Jsem totiž přesvědčená, že to nejlepší, co každý z nás může pro svět udělat, je být sám sebou. Ne se někým stát, ne někam to dotáhnout. Prostě jen zůstat tím, kým jsme se narodili. Protože jen tak bude vesmír tikat správně.

O sundavání masek a cestě k sobě samé jsem mluvila letos na konferenci TEDx.

-----

Tak. To je pro letošek vše.

A i když si na konci roku (nepochopitelně) vždycky myslím, že už se nic chytřejšího a většího o sobě a o světě nemůžu dozvědět, už teď se těším, čím mě rok 2018 vyškolí.