Je mi 34 let. Za 12 dní umřu

Před pár dny jsem oslavila 34. narozeniny.

Když mi bylo náct, považovala jsem všechny lidi nad 30
1) za trapáky,
2) za vykopávky.

Od té doby jsem tedy evidentně mentálně, emocionálně a lidsky významně pokročila, protože si to o nich už nemyslím :-)

34 let je pro mě osobně magický věk.
Ve 34 letech totiž umřel Honza.
Bylo to jen pár dní po jeho narozeninách.

Kdyby mi byl na světě vyměřený stejný čas jako jemu, zbývalo by mi posledních 12 dní života

Tahle pomyslná čára mě nutí bilancovat a přemýšlet o svém životě víc než obvykle.

Jak mě toho přes léto moc (chytrého) nenapadalo, tak teď ty své myšlenky sotva stíhám chytat do svého poznámkovníčku v mobilu.

Pracovně teď ale svištím třetí kosmickou, takže sdílím jen zlomek toho, co mi běží v hlavě, na krkavčím Facebooku a na psaní blogu čas nezbývá.
No co už, svět si bude muset na ta moudra počkat :-D

Skoro každý večer si při čištění zubů svému odrazu v zrcadle položím otázku:

"Jsi v pohodě s tím, kdyby ses zítra ráno už neprobudila?"

Tahle otázka není z mé hlavy.
Setkala jsem se s ní poprvé u Stevea Jobse, který prý když si několik dní po sobě odpověděl, že to v pohodě není, tak šel a něco ve svém životě změnil.

Podruhé jsem tuhle myšlenku četla v knížce Tuesdays with Morrie, kde se umírající profesor zamýšlí nad tím, že kterýkoliv z dní, který žijeme, může být ten poslední.

Slyšet den co den tuhle otázku má dva zásadní vlivy na můj život.

1) Pomáhá mi to přijmout mou smrtelnost

Napoprvé vám ta otázka bude znít divně.
Možná dostanete strach z toho, že můžete FAKT jednou umřít.

Celý život jsme zvyklí usínat s tím, že se probudíme a bude zítra.
Jenomže jednoho dne žádné zítra nebude.

Některý z těch dnů bude prostě poslední.
A co je důležité: Ten den bude velmi pravděpodobně tak obyčejný, jako byl dnešek.

Žádné fanfáry, žádné konfety, žádné návštěvy Disneylandů.
Žádná možnost užít si ten den "konečně podle sebe".

Dnešek byl obyčejný. A já jsem za to neskonale ráda.

2) Pomáhá mi to žít v souladu sama se sebou a přijímat se

Když vám zbývá 12 dní, není čas žít svůj život blbě.
A stejné je to s perspektivou 120 dní... nebo 1 200 dní... nebo 12 000 dní.

Je to prostě zatraceně krátká doba na to, abych žila odpojená od své podstaty.

• Co bych dělala, kdybych se nebála?
• Co bych dělala, kdyby peníze nehrály roli?
• Žiju život, nebo vydělávám na život?
• Dělám svým konáním sebe, lidi kolem a svět lepším místem k bytí?
• Jsem na sebe hodná?
• Ví lidé, které mám ráda, že je mám ráda?
• Kolikrát jsem se dneska smála a zpívala?

Tyhle otázky očistí podstatné od nepodstatného.
Protříbí život a nechají ho prostinký a krásný.


Najednou není potřeba spěchat. Stačí být pozorná, připravená a nechat věci plynout.

Najednou není potřeba nedůvěřovat. Protože když nepochybujete o sobě, není potřeba pochybovat o světě.

Nevím, jak moc bude tenhle blogpost srozumitelný.
Mám toho teď v hlavě tolik a snažím se to všechno zdrcnout do pár slov.

Kdybyste si ale měli odnést ze čtení jen jednu jedinou věc, zkuste do svého příštího večerního čištění zubů zařadit otázku "Jsem v pohodě s tím, kdybych se zítra ráno nevzbudil/a?".

A já bych byla šťastná přešťastná, kdybyste si mohli stejně jako já co nejčastěji odpovědět na tuhle otázku "Ano, jsem".