Jednak mě to nebaví.
Jednak mi to přijde z podstaty zbytečné a pro matky s menším počtem dětí třeba i stresující.
Považuju se za expertku na děti. Ale jen na ty svoje.
U cizích dost selhávám, protože netuším, čím vším si za svůj párletý život prošly.
Přesto dneska budu psát článek o dětech.
To abych dohnala své resty z Vánoc. Předloňských.
Téma sourozeneckých bitek je jeden z nejčastějších dotazů, co na téma děti dostávám.
Napíšu, jak to mám já. S vírou, že to třeba někomu pomůže.
Bez ambic komukoli radit anebo snad zastavit malého příštího Usámu.
Moje děti se perou. Ne že ne. To ony jenom na veřejnosti dělají, že se neperou
Říkám tomu soukromě "syndrom matky" = kdykoli je v okolí cizí člověk, performujou prcci jak ti ukázkově vymydlení dětští roboti z reklamy na tavený sýr nebo na životní pojištění; kdykoli děti s matkou osamí, promění se v pekelníky.
Gréta mlátí Mariána. Marián mlátí Grétu a Janka. Janek mlátí všechno živé i neživé. To pro jistotu, kdyby náhodou třeba šuplík obživl a napadnul ho.
Odhaduju, že v průměru každých 5 minut někdo brečí nebo kvičí. Občas jsem to i já.
Jak s tím dokážu přežít? Tady je pár mých postřehů...
1) Kde není očekávání, nemůže být zklamání
Sourozenci by měli mít hezký vztah, že? Ale jaká je vlastně vaše představa hezkého vztahu? Brácha se ségrou, ruku v ruce, odcházejí radostně do zapadajícího slunce. Palmy, tklivá hudba, uslzené pohledy. Střih! To je ale kravina, vidět to takhle napsané, co?
Jenže co když se tomu naše představa ve skutečnosti blíží a trpce naráží při střetu s realitou?
Zkuste si ale doopravdy říct, co považujete v sourozeneckém vztahu za důležité. Je to skutečně absence hádek a bitek?
Nebo je to spíš vnitřní jistota, že by jeden pro druhého dýchali, kdyby na to došlo?
Kolik problémů pramení z toho, že od sourozeneckých vztahů máme vysoká, nereálná očekávání?
2) Na věku ZÁLEŽÍ
Určitě máte ve svém okolí rodiče, jejichž děti se neperou. Dostali jste od nich rad "jak na to" víc než od Přemka Podlahy.
Z mojí zkušenosti musím říct, že hodně záleží, do jakého rozpoložení staršího sourozence se ten mladší narodí.
Když se narodil Marjánek, bylo Grétce 1,5 roku. Když napíšu, že se ho snažila zabít, není to spisovatelská nadsázka. Tahala ho za nohu z přebalováku. Mlátila ho v nestřežených chvílích po kebuli železnými předměty. Nebylo možné je nechat v místnosti o samotě.
Té stejné Grétce se v jejích 4 letech narodil další brácha. Ta stejná Grétka se o Janka stará pečlivěji než já. Koupe, pomáhá s přebalováním a oblékáním, chápe jeho potřeby i beze slov a narozdíl ode mě si s ním prohlíží knížky a učí ho (babičky ocení) pápá, jak jsem velkej, stojí stojí pán, stojí stojí sám. Kdyby mohla kojit, kojí.
Na oba bráchy jsem ji chystala stejně. Že budou třeba řvát. Že mi zaberou hodně času, který nebudu moct dát jí.
Prd platné, musela k tomu dozrát sama.
3) Mláďata se prostě perou
Snažím se vnímat bitky jako průpravu pro život. Ve sporech se děti učí být (bít) samy za sebe. Učí se popasovat s nespravedlností, hledat samostatně řešení, manévrovat v rámci dané situace.
Všechna mláďata se v přírodě perou. A jestli jsem dobře koukala (kecám, nekoukala) na National Geographic, tak to má svůj evoluční smysl.
Jasně, že ti mladší zatím starší nepřeperou. Ale časem se síly srovnávají, takže mým úkolem je jen ohlídat, aby se do té doby nezabili.
4) Můj zásah do sporu spor nevyřeší
Čím jsem starší, tím víc se učím pozorovat. Zasahuju jen tehdy, když to zavání krveprolitím.Vypozorovala jsem totiž, že moje řešení hádek jsou pro děti často nesmyslná, nespravedlivá nebo zraňující. Někdy stačí počkat jen o chvíli déle, než mám nutkání začít spor řešit - a děti si to vyřeší samy. Mnohdy jinak, než bych to vymyslela já. Ale téměř vždy k jejich spokojenosti.
Možná teď nabídnete, že z nich vychovávám křováky, co budou každý nesouhlas s okolím řešit nožem. Na to nemůžu nic namítnout, protože ještě nejsou dospělí a já prostě nevím, jestli mi tu pod rukama neklíčí další Mackie Messer.
Jediné, co můžu s jistotou říct, že zatím to tak nevypadá. Gréta (5r) i Marján (4r) už VÍ, že mlácení není společensky akceptovatelné řešení nesouhlasu. Slyšeli to ode mě už zhruba 3567x. To, že jim to občas ujede, je věc jiná. Učí se s tím pracovat, je to součást procesu.
Moje role spočívá v tom jim být oporou a pomocníkem PO SKONČENÍ té vyhrocené situace.
5) To, že se perou, neznamená, že se nemají rádi
K tomu nevím co dodat.
Tuhle větu mám v hlavě zlatě zarámovanou a pověšenou na dobře viditelném místě, abych na ni nezapomněla, když se zrovna perou.
6) To, že se perou, neznamená, že se budou v dospělosti nenávidět
Vezměme si napříklááád... mě a moji o rok mladší ségru.
Řezaly bychom se celé dětsví, kdybych velmi záhy nezjistila, že ji nemám šanci přeprat a že na to budu muset hlavou. Fyzické bitky se přenesly do těch slovních. Které jsou - každý ženatý muž potvrdí - horší než pěstní souboje.
Ale koukněte se na mě a ségru dneska.
I když jsme každá tak jiná, jak jen je to možné, milujeme se k zbláznění.
7) Přejde to
Tohle je univerzální pravidlo, které si říkám vždycky, když něco s dětmi nezvládám.
Cokoli jsem kdy řešila, dnes už neřeším.
Dnes vím, že za měsíc už si nevzpomenu, jaké to bylo pořád luxovat podlahu, protože tu mám sběrač nečistot v podobě malého lezce.
Za rok (když nočníkový bůh dá) nebudu muset po víc jak šesti letech nikoho přebalovat.
A za deset let třeba už nebudu řešit žádné bitky.
Ono se samozřejmě vždycky objeví něco nového (a rafinovanějšího ve způsobu, jak mi nadzdvihnout mandle).
Ale beru to jako MŮJ problém. Mám se něco naučit a děti mi jen tím nejlepším způsobem, jakým jsou ve svém malém tělíčku schopné, ukazují, na čem mám pracovat.
Mám děti 6,4,2. Před cizími lidmi jsou jako andílci, co se vodí za ruce a když se zavřou dveře řežou se jako koně. Ale když přijde krize pomáhají si a dokážou spolupracovat. Nejstarší dcera vychovává kluky někdy až moc, ale to je asi její úděl. Vás obdivuji.
OdpovědětVymazatMam syny 3,5 a 1 rok. Občas říkám, že jsou jak štěňata. Jejich "malé bitky" neřeším. Nemam, co bych dodala.
OdpovědětVymazatMám od sebe kluky 1.5roku. Starší byl zlaté miminko co se prakticky najedlo a spalo, později objevoval svět velmi opatrně, rád si prohlížel knížky a byl dost klidný. Pak přišel malej vetřelec , který nám obrátil svět vzhůru nohama. Pořád jecel, chtěl se nonstop nosit, nešlo kojení a starší pořád někde čekal až brácha....brácha navíc v 5 měsících lezl, od 7 si stoupal a v 9 už si to stradoval kolem nábytku. Pravidelný spánek nula. V momentě větších projevu a zásahu se starší snaží bráchu srazit k zemi. Navíc malej kam přijdeme tam si získá pozornost dospělých i děti, starší to má jinak. Teď je staršímu 4 a mladšímu 2.5roku. Mládě postupně vrací úder, velmi rychle pochytil spoustu peprnych výrazu, kterými se castuji. Před 14dny to bylo náročné, bitky a řev nonstop. Jednoho dopoledne padaly slova jako nesnáším tě, si idiot, a ty pako...chvíli na to se mladší zakuckal a starší k němu přeskočil pobouchal ho po zádech a povídá brácho dobrý? Já se bál že se udusis.
OdpovědětVymazatVyrustala jsem jako nejmladsi ze tri sourozencu, ktere jsem nesnasela a milovala zaroven. Bracha mel silu a ja provokovala tak to casto koncilo modrinami, natrzenymi lalucky a jednou i vidlickou ve stehne(z moji strany). Kdyz segra a bracha odesli z domova, tak jsme se zacali bavit a ted v dospelosti se mame radi a vim, ze kdyby neco, tak jsme tu pro sebe��.
OdpovědětVymazatMám jen jednu dceru, ale občas se pere s jedním podobně starým kamarádem (dceři je skoro 6, kamarádovi skoro 5). Milujou se, ale občas se perou. Taky nezasahuji, jen pokud mi to přijde už hraniční. Myslím, že jakékoliv tyhle interakce jsou podstatné, že se tím děti také něco učí. Například jsem ráda, že dcera nesedí v koutku, ale brání se, pokud je napadena. Samozřejmě je máme k tomu, aby řešili spory nenásilně, ale znáte to, asi k tomu musí dorůst, a někdy se to takhle semele. Působím na dceru pak jako takový mediátor jejích pocitů, nechám ji, aby mi o tom povídala, co si myslí, že se stalo špatně, a proč se to seběhlo tak, jak se to seběhlo, a jak by to třeba příště šlo udělat jinak. Snažím se nesoudit, aby měly obě děti prostor vyjádřit se k tomu, co se stalo. Snažím se neoznačovat nikoho za viníka a druhého za oběť, ale snažím se porozumět oběma tak, aby nevznikalo napětí jak mezi dětmi, tak mezi mnou a maminkou dceřina kamaráda (mou kamarádkou). Doufám, že tím třeba dceři učím empatii, kdoví :-) Ale neberu ty bitky moc vážně, je to zřejmě mezi malými koťaty přirozené :-)
OdpovědětVymazatVeronika,vďaka. Nakopli ste ma opäť v pozitívnom zmysle. Priznám sa,že keď neviem,ako s deťmi ďalej,hľadám odpovede vo Vašom blogu.
OdpovědětVymazatmam dve deti. 4 a 2. ked sa hraju v inej izbe, len ich pocuvam. podla placu sa da usudit, ci je to vazne alebo nie.. ak nie, nezasahujem. len je fakt ze obcas vybuchnem na starsiu dceru, ked vidim ako "zakerne" dava mensiemu do drzky :) viem, ze to tak nemysli no tazko sa na to pozera...
OdpovědětVymazatDíky za článek, také my máme doma bitevní pole. Zažili jsme také pokusy o bratrovraždu (ostatně nic nového na světě), škrábání, kousání, škudlení, ostříhání aj. velmi rafinované metody. Mladší Jonatan se minulý týden dožil svých prvních narozenin a jeho tříletý brácha ho začíná brát jako parťáka. Myslím, že kromě jiného to souvisí s tím, že se z nezáživného mimina, které se ani samo neumí bránit, stal zdatný jedinec, jenž umí velmi obratně kousnout, když mu člověk sebere oblíbené auto. Zdá se mi, že je ještě dlouhá cesta před nimi (i přede mnou), také se mi zdá důležité, aby děti věděly, že mlácení není společensky akceptovatelným vyjádřením nesouhlasu nebo frustrace. Ale jsme na cestě, to je fajn. Taky si říkám, že to jednou přejde.
OdpovědětVymazatMůj muž mě naučil probouzet v nich lásku. a vlídnost. a nebát se toho. Podle mne to neznamená zasahovat jim do sporu negativně, už jen tím, že jsem zasahu. Když přijde spor, je pro mne osobně a moji životní radost dobré a přínosné - přijít k nim. Chvíli tam s nimi být a jen ten spor pozorovat. Vnímat, co se děje a dýchat, uvidět, kdo má jakou bolest. a pak si dovoluji zasáhnout a měnit jejich úhel pohledu. Učit je vidět svého bratra jako milující a zrovna teď třeba bezradnou bytost. Nebo jen podpořit, že vidím bolest toho, kdo chce mlátit. Nemůžu to do bitek nechat dojít, když tam můžu být. Mám za to, že tohle JE věc, kterou je smím učit. Vnímat své emoce. Zpracovat je bez útoku. Probouzet vnímavost ke druhému. Nedá se to ani shrnout asi. Tři kluci, 7let, 5let a 2roky.
OdpovědětVymazatOvšem, též je pravda, že to, jak jste to napsala je skvělé, velmi léčivé, a naprosto věřím, že ve spoustě lidských duší právě tyto vaše trefné a otevřené formulace probudí právě to pochopení, lásku a klid.
OdpovědětVymazatDěkuju za komentáře, pročetla jsem všechno a je to pohlazení na duši.
OdpovědětVymazatSvetaa Pravda co ste napisala. Tiez mam tri deti v podobnom veku ako tie vase a dospela som k rovnakym zaverom. Niekedy urobi dobre precitat si to co v hlave viem. Dakujem
OdpovědětVymazatRaz sa nasi dvaja starsi (6 a 4) mlatili (asi, okrem hadky som pocula vreskot a rev, ale som uspavala najmladsieho, tak som nemohla ist za nimi). Ked som prislasa spokojne hrali, spytala som sa, co sa dialo, ked to znelo akoby sa vrazdili. Starsi ma uplne zrusil - mami, mali sme konflikt, ale uz sme si to vyriesili. Nechaj nas, my si to vyriesime sami. Takze ponuknem asistenciu, ale inac nechavam tak. V zasade som dospela k nazoru, ze nemam dovod ich konflikty riesit a zakazovat im to, pokial netecie krv. A je to pohoda, viem, ze sa fakt lubia :)
OdpovědětVymazat