Korporát má tě rád

"Tak tady to máš!" plácnu na zem po okraj napěchovanou Ikea taškou, kterou jsem dotáhla na chatu mé kamarádce a bývalé kolegyni zároveň. "Co budeš chtít si nech, zbytek pošli dál."
Taška je plná pouzdrových sukní a šatů, halenek, kostýmků a jiných naškrobených oblečků, které patřily k mému starému já.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistila, že můžu být krásná, slušně oděná a elegantní i v oblečení, které mě nedusí.


Už jsou to dva roky, kdy jsem opustila své teplé a dobře placené místečko account managerky. Kdyby někdo z vás tápal, co má taková account managerka na starost, tak vězte, že to není nic méně důležitého, než opečovávat klienty, kteří sedí na ještě teplejším a lépe placenějším místečku v korporátu.

Smysluplné, co?
Ne?

Máte pravdu. Ne.

Přijde mi to jako věčnost, ale ještě teď si dokážu živě vybavit ten pocit, který jsem zažívala v posledních měsících své zaměstnanecké kariéry.

Doma jsem měla dvě malé děti a do práce jsem chodila se sílícím pocitem, že je to celé nějak špatně.

Dělala jsem na projektech, které nečinily nikoho šťastnějšími - ani zadavatele, ani koncové zákazníky, ani mého zaměstnavatele, ani mě.

Dělala jsem pro služebníky korporátů, kteří pochybovali o produktech a službách, jež jejich chlebodárci nabízeli.

Dělala jsem pro firmy, jejichž hodnotám nevěřili snad ani ti, kteří je vymysleli.

Moje tělo bylo tehdy moudré a vědělo všechno dřív než hlava

Začalo se mi dělat špatně od žaludku, jen co jsem otevřela e-mail.

I když jsem si nahlas nestěžovala, Honza se už na mě nemohl dívat.
"Půjdeš zítra do práce a dáš výpověď," pronesl tenkrát se svou typickou rozhodností, které nešlo odporovat. "Máš rok na to, aby sis našla něco svého, co tě bude bavit a naplňovat. Ten rok nemusíš vydělat ani korunu, máme našetřeno a já nás finančně podržím."

Půl roku nato Honza zemřel. Nicméně díky tomu, že jsem ho poslechla a že jsem nechala svého vnitřního přiškrceného umělce vylézt z ulity, měla jsem už za toho půl roku rozběhané první vlastní zakázky a projekty.

Ve výzkumu trhu jsem pracovala skoro deset let.
Tomu, co jsem dělala, jsem docela rozuměla.
Dostávala jsem nemalé peníze.
Měla jsem fajn kolegy, kteří nezkazili žádnou srandu.

Ale i když mi tělo dávalo jasné signály, že tudy má cesta nevede, bylo ho strašně těžké poslechnout

Proč bylo tak obtížné opustit zaměstnanecké místo v agentuře?
Proč jsem byla tak hluchá k vnitřnímu hlasu, který mi velel jít jiným směrem?
Proč mi trvalo dva roky, než jsem sebrala odvahu a dala pryč všechny ty upnuté oblečky?

Právě to oblečení mi přijde jako dobrá paralela.
Šťastný ten, kdo na sobě nikdy neměl business hadřík.

U krku to škrábe.
Když si chcete protáhnout ruce, nepustí vás to nad úroveň ramen.
Břicho máte zmáčklé tak, že dýcháte jen do hrudníku, a sníst k obědu něco víc než baby karotku s baby mungo klíčky by bylo čiré šílenství.
Sukně je tak úzká, že při pokusu o doběhnutí tramvaje se vašemu trapnému slepičímu sprintu smějou i babky s hůlkou.
Boty tlačí tolik, že večerní vyzutí se silou zážitku dá srovnávat s vaším nejlepším orgasmem.

Není podle mě náhoda, že právě tolik maminek na mateřské zjistí, že se jim zpátky do staré práce nechce

Hádám, že celodenní nošení tepláků v tom bude hrát svou roli.
Komu by se chtělo ze županu do kostýmku?
Komu by se chtělo ze své přirozenosti a smysluplného konání do korporátu?

Ale i když je celé to škrobení a šňoření se naprd, tak si vytrvale namlouváme, že je to vlastně pro dobrou věc

Musíme přeci NĚJAK vypadat.
Musíme ukázat, že jsme NĚKDO.
Nejde přeci na míting, brífing či brejnstorming přijít jako vágus.

Korporát je kluk šikovný. Umí vám namluvit spoustu věcí

• Když vám dochází energie, elán a nadšení, přihodí nějakou tu kačku.
• Má motivační programy pro talenty, kdybyste náhodou začali pochybovat o tom, že váš talent je v něčem jiném než ve vyplňování tabulek.
• Hbitě přihazuje bonusy ve chvílích, kdy vám váš vnitřní hlas našeptává, že jste ho zadusili.
• Svou konejšivou ručkou vás plácá po zádech, když začínáte ztrácet vnitřní motivaci.
• Nechá vás šplhat po kariérním žebříku, aniž by vám prozradil, že na jeho konci je prázdno.
• V okamžiku, kdy vám dochází šťáva, lupne tam hned teambulding, kde se večer po čtvrtém panáku ujistíte, že svět je vlastně takhle v pořádku.
• Dokáže vám dát pocit uznání, který jste třeba doposud jinde nezažili.
• Umí vytvořit bublinu důležitosti, která je sama pro sebe vesmírem a mimo kterou nic neexistuje.
• Sebere vám tolik času a energie, že nemáte mentální kapacitu přemýšlet nad vlastními projekty a snadno pak nabydete dojmu, že vlastně nic jiného neumíte.

Ve finále jste ale otrokem vězení, do kterého se den co den ráno sami šněrujete

Není to sranda z toho vykročit.
Člověk je jak ta žába, která se pomalu vaří v hrnci a ještě sama sebe přesvědčuje, že je to vlastně prima, že pod ní tak hezky přikládají.

Pokud jste zrovna žába, která se vaří, je spokojená a vidí v tom smysl a naplnění, tak se omlouvám za šťourání do vašeho kotlíku.

Pokud ale cítíte třeba jen zrnko pochybnosti, že je cosi shnilého v královtsví korporátním, zkuste začít hledat cesty, jak z toho kotlíku ven.