Proč své děti nepošlu do "normální" školy

"Mami, co je to závislost?" vytáhnou na mě děti u snídaně.
Očividně jejich kapsa s nápisem OTÁZKY, KTERÝMI VYTRHNEME MÁMU Z POLOSPÁNKU RYCHLEJI NEŽ KAFE je bezedná.

"Mno," srkám kafe, abych nahnala čas na odpověď, protože můj mozek ještě spí. "To je když něco chceš strašně moc a nemůžeš si pomoct a uděláš všechno pro to, abys to dostal, i když tě to vlastně ve finále jako člověka zničí."

Celý zbytek snídaně se bavíme o závislostech, závislácích a drogách.

Nestíhám koukat, jak bystře se děti ptají a jak je to zajímá.
(Zvláště pak ta část, kdy jim googlím fotky lidí PŘED a PO užívání heroinu. Ale to nebudeme sociálce říkat, jo?)

Jsem se svými dětmi (5, 3 a 1 rok) docela hodně.
Trávíme spolu drtivou většinu dní v měsíci. Někdy sami, někdy v doprovodu přátel.

Nejsem ten typ rodiče, co by si myslel, že má doma nějaké extra lumeny. Vlastně si myslím, že moje děti jsou inteligencí vcelku průměrné

Vnímám na nich ale to, jak jsou ještě nepolíbené státním školstvím.
Absolutně se nestresují tím, co by měly umět nebo co se od nich očekává.

Když se nejstarší dcery zeptala sestřička na 5leté prohlídce, jestli by jí dokázala popsat, co je na kartičkách za situace, přestalo to Grétu asi po pěti obrázcích bavit a sestře opáčila: "Nevím. A co myslíš ty?"
(Je to zrádkyně. Dopředu jsem ji jasně brífovala, ať "kouká performovat jako průměrná 5letá holčička, protože ji budou testovat a jestli neprojde, tak nás zas poženou na nějaká vyšetření". Naštěstí nás nikam nehnali.)

Neuvěřitelně mě baví pozorovat způsob, jakým děti objevují svět.
Jak se dokážou pro něco nadchnout a vyždímat téma do takové hloubky, do jaké jsou připraveny ho vstřebat.
A když se cítí naplněny, bez skurpulí debatu opustí (= řeknou něco ve stylu "mami, proč mi tohle říkáš?, mě to už přece vůůůbec nezajímá" a jdou trhat kytky nebo šťourat klackem do mraveniště).

Vzdělávání je pro děti stejně přirozená věc jako dýchání

Když dýcháte, tak

• nesoutěžíte, jestli někdo dýchá líp než vy,
• nemáte strach z toho, že byste dýchali špatně,
• nestresujete se z toho, jestli umíte dýchat na jedničku,
• nezaobíráte se tím, jestli zítra před tabulí nezapomenete dýchat, když se vás někdo zeptá, co si z dýchání pamatujete.

Jednoduše dýcháte.

Volíte si tempo dechu.

Nasáváte vzduch, který je kolem vás, a berete si z něj, co je třeba.

Grétka má být příští školní rok povinný předškolák. (Díky, paní Valachová.)

Když se spolu bavíme o škole, vůbec ten koncept nepobírá. Nechápe, proč by se najednou měla učit jinak než doposud

(Na mou obranu nutno říct, že se ji snažím neočkovat svými unschoolerskými úvahami.)

Na domácí vzdělávání 24/7 si nicméně netroufám, protože

• nechci být pro děti jediný zdroj informací,
• chci mít čas i na své projekty,
• by za chvíli z toho našeho konstantního spolubytí hrablo dětem. Nebo ještě pravděpodobněji mně.

Kdyby mi někdo řekl, že musím zítra jít do kolektivu třiceti 33letých lidí a učit se spolu s nimi, tak si možná řeknu, že by to mohla být docela sranda.

Co by mě ale fakt naštvalo by byl okamžik, kdy by na mě dotyčný vyklopil, že tam budu příštích 9 let trávit většinu svého bdělého času a že se budu muset učit věci nehledě na to, jestli mě zajímají.

Ve věku 33 let nám takový způsob vzdělávání se připadá možná absurdní.

Ale přesto všechno bez větších úvah věříme, že poslat dítě v 7 letech do takové instituce je úplně fajn.

Zatím nám z našich diskuzí s Grétkou vypadává stále dokola nějaká forma komunitní "školy", kdy bychom si s pár rodinami navzájem vzdělávali děti.

(Rodiče stávajích předškoláků z Prahy 13, kteří zvažujete něco podobného, klidně se mi hlašte.)

Debat o homeschoolingu i o (v Čechách nelegálním) unschoolingu už jsem vedla bezpočet

Jsem s to ustát a odpovědět na všechny protiargumenty, jež jsem si vyslechla od lidí, kteří tomuhle nápadu - budu umírněná ve výrazivu - nefandí.

• "Ty je chceš chudáčky ZAVŘÍT DOMA?"
• "Vždyť jim budou chybět VRSTEVNÍCI!"
• "Potřebují se OTRKAT v kolektivu!"
• "Jak je chceš DONUTIT, aby se učili?"
• "A co když jako nebudou dělat NIC!"
• "Jedině škola je připraví na OPRAVDOVÝ život!"
• "Jak si proboha najdou později pořádnou PRÁCI?"
• ...

Asi jsem je slyšela všechny. Zkuste mě nějakým překvapit.

Ničeho z výše uvedeného se nebojím.
Přesto ale mám z domácího vzdělávání jeden strach.

Bojím se, že nebudeme stíhat jet podle notiček ministerstva.

Pozoruju, že když se děti "nechají být", rozvíjí se úplně jiným tempem a hlavně v úplně jiných oblastech, než diktuje rámcový vzdělávací program

Nejdřív si samy staví kameny toho, jak být dobrým člověkem v rámci pravidel naší společnosti.

Učí se pracovat se svými emocemi.

Zajímají se o svět kolem sebe a o věci, které se jich bezprostředně dotýkají.

Jako velký průšvih ale vidím to, že děti ve škole tráví tolik času. Když připočítám všechny mimoškolní kroužky a dělání úkolů, kolik času zbyde denně na to, aby si dítě jen tak hrálo nebo mělo čas zaobírat se tím, kdo vlastně je? Nebo jak se cítí? Nebo do jakého vlastního projektu se pustí?

Tempo, kterým se do dětí hustí všechny ty slovní druhy, typy orných půd, mecholišejníci a metylcyklohexany, mi přijde vražedné

V takové rychlosti a bez tázání, zda to někoho zajímá, vůbec netuším, kolik toho dětem může v hlavách ulpět.

Můžu soudit jen podle sebe, absolventky jednoho z tehdejších top gymnázií, která by měla mít (=nemá) ten na všechny pády skloňovaný "všeobecný přehled".

Abychom se nepochopili špatně... Já vůbec nemám nic proti učitelkám (zdravím ségru a švagrovou). Jsem přesvědčená, že spousta z nich odvádí v rámci možností skvělou práci a zasloužily by metál.

Ani si nemyslím, že z dětí, které projdou klasickým vzdělávacím systémem, vyrostou psychopati. 

Nepochybuju o tom, že většina 7letých dětí je schopna naučit se psát.

Jen se ptám, jestli v tomto věku tahle potřeba vychází z nich samotných.

Mně je třeba úplně buřt, jestli se moje děti naučí psát v 5 nebo ve 12 letech

Věřím, že se naučí psát ve chvíli, kdy jim to bude připadat důležité.

Věřím, že když jde motivace zevnitř, je pak učení rychlé a efektivní.

Stačí, aby dítě bylo obklopeno prostředím, kde mu tahle potřeba vznikne.

Stejně tak, jako se naučily jíst, chodit, zapínat do autosedačky, zpívat písničky, hrát hry na tabletu, nakupovat, ...

Přemýšlím, proč si tolik dospělých myslí, že tahle přirozená touha po "vzdělávání se" z dítěte ve věku 7 let vyprchá.

Kde bereme jistotu, že víme lépe než dítě, co je a co není potřeba se naučit, protože ono by se jinak samo jen flákalo?

Myslím, že přišel čas ptát se, jestli celá ta kauzalita není otočená.

A jestli tohle přesvědčení neplyne z faktu, že vycházíme ze zkušenosti s dětmi, které v 7 letech nastoupily do školy a najednou jim přestalo všechno to "vzdělávání se" dávat smysl.

Proč z toho šťastného človíčka, který saje informace každý den jako houba, se najednou stane někdo, koho to učení tak moc neba?

---------

PS: Jestli máte jiný názor na vzdělávání, tak je to úplně v pohodě. Navíc jsem si vědomá, že jedním blogpostem nemůžu obsáhnout celou problematiku a ani nelze říct vše, co mám na srdci, takže je tu spousta prostoru pro doplnění Vašich myšlenek.

Jen prosím pojďme zkusit udržet diskuzi ve slušných mezích, jakkoli tohle téma může budit vášnivé emoce.