Štěstí odloženo na neurčito

Budeš-li poslouchat a nebudeš-li odmlouvat
složíš-li svoje maturity vychováš pár dětí
a vyděláš dost peněz
můžeš se za odměnu svézt na velkém kolotoči
dostaneš krásnou knihu
s věnováním zaručeně

A ty bys chtěl plout na hřbetě krokodýla
po řece Nil a volat Tutanchámon Vivat! Vivat!
po egyptském kraji

Tahle písnička má tak rychlé tempo, že člověk ani nestihne zapřemýšlet, o čem je.
Tímto ti, milý Jarku, dávám tip, jestli bys to na stará kolena nechtěl začít zpívat pomalejc.
Protože ten text je naprosto geniální, tak aby to chytla i vykojená Hurdovka.

 Jak vlastně vypadá štěstí?

Štěstí je nějaká věc, za kterou se celý život ženeme.
Když zůstaneme u zpívánek, tak i božský Kája praví, jak máš všechno zahodit, nekoukat napravo nalevo a jít za štěstím.

Jako by štěstí byla nějaká VĚC, která na nás čeká kdesi v dálavách

Chceme být šťastní.
Chceme, aby naše děti byly šťastné.
Chceme ke štěstí dojít a počítáme s tím, že cesta bude trnitá.

Nejdřív je potřeba odškrtat seznam věcí, které musíme udělat, abychom si mohli konečně dovolit být šťastní.

A tak jsme hodné holky a hodní kluci a trpělivě čekáme.
Odkládáme štěstí tak dlouho, až někdy zapomeneme, co vlastně chceme.

Někdy máme to štěstí, že nezapomeneme, co to naše štěstí je. Ale pořád dokola si říkáme: "Až dokončím tuhle školu, až budu mít víc peněz, lepší práci, víc volného času... pak, pak teprve budu šťastný."

Vždyť ráj a štístko jsou tak blízko... slibuje Kája.

Jenže jak náš seznam postupně odškrtáváme, zjišťujeme, že ono vytoužené štěstí nějak stále nepřichází. Třpytí se ve stejné dálce, jako když jsme na cestu vyráželi. Zdá se být nadosah, už už po něm saháme, ale vždycky nám ještě malý kousíček chybí.

Je úžasné sledovat malé děti, jak umí být šťastné zevnitř

Nepotřebují na to vnější stimuly.
Nepřemýšlejí o tom, co všechno musí udělat, aby mohly žít život svých snů.
Umí být šťastné teď a tady a umí si říct - často velmi důrazně - co chtějí.

Jak ale stárneme, stávají se z nás chorobní odkladači svého štěstí.
Zamkneme naše vnitřní štěstí a přeorientujeme se na to blyštivé externí, za kterým je potřeba jít.

Jsme neuvěřitelně vynalézaví v tom, jak se zabavit, než k tomu "opravdovému" štěstí dojdeme

Ještě chvíli zadřu v práci...
Až doplatím hypotéku...
Až děti trošku povyrostou...
Až se přestěhujeme do lepšího...
Až si doplním vzdělání a načtu dost materiálů... /mimochodem doporučuju na tohle téma skvělý článek o novém typu prokrastinace/

Věříme, že až tohle všechno uděláme, pak konečně budeme moct dělat všechny ty úžasné věci, které jsme si vysnili.

Já jsem ale přesvědčená, že odkládání našich snů nedává v žádném ohledu smysl.

Štěstí vnímám jako balanc, který je potřeba najít v sobě samých, abychom byli v rovnováze s okolním světem

Kdo někdy zkoušel chodit po slacklině, tak ví, že držet balanc není v žádném případě pasivní činnost. Je potřeba makat dokonce víc, než kdybychom běželi.

Když nic nedělám, spadnu.

V chození po laně vidím paralelu s hledáním vnitřního štěstí.

Musíte být aktivní, pozorní a ukotvení v okamžiku.

Nemá cenu se někam hnát, nemá cenu hltat další a další metry, nemá smysl se upozaďovat, zatínat zuby a modlit se, abychom "tam" už konečně byli.

Za pár (desítek) let stejně všichni umřeme.
Nemyslím, že umřít je tragédie.

Tragédie je, když nevyužijeme potenciál svého života

Ale nebudu už plkat a nechám to Jarka dozpívat:

Nebyli jsme nebudem a nebyli jsme nebudem
a co budem až nebudem
jen navezená mrva v boží stáji


/tento článek je zároveň kapitola z chystané knížky Moje milá smrti, do které sepisuju vše, co mi rok života po smrti mého muže přinesl/