Na cestách životem, na cestách sama k sobě

Šlo to asi v tomto sledu:

1. Vrátila jsem se na začátku mrazivého pražského února večer z tréninku.
2. Sedla jsem k počítači a začala brouzdat po cestovních itinerářích po Španělsku.
3. Vypila jsem dvakrát dvě deci. Tento krok nepodceňovat. A nepodceňovat ani zdánlivě malé množství vypitého alkoholu. Obzvláště u ženy, která skoro šest let permanentně kojí nebo je těhotná. Půl lahve vína není prostě málo.
4. Najednou mi přišlo jako výborný nápad koupit letenky do Valencie.
5. Když už jsem byla v tom, tak proč zrovna nezabukovat i auto.
6. A nebudu přeci troškařit. Když už tam budu, tak rovnou na měsíc.

Potom - bylo to asi v jednu v noci - se mi zřejmě spolu s klesající hladinou alkoholu vrátil pud sebezáchovy.

Našla jsem sama sebe, jak strnule sedím, koukám tupě do monitoru a donekonečna - s různě se obměňujícími sprostými vsuvkami - opakuju: "Cos to udělala... cos to udělala..."

Zní to jako pohodička?

Jasně.

Ještě před šesti lety bych si přesně takhle nějak představovala svou ideální poklidnou dovolenou. Vzít Honzu, batoh a pas... a zítra tradááá.

Jenže to bylo před šesti lety.

A před třemi dětmi.

A hlavně předtím, než Honza umřel.

Tohle není Photoshop.
Tohle srdce mi na obloze vykouzlila dvě letadla krátce potom, co jsem se na překrásné liduprázdné pláži rozbrečela, že tu Honza nemůže být s námi.

Když jsem se pak o svém plánu vyprávěla lidem, reakce byly různé:

• že chtějí jet se mnou (tomu nevěřte, nikdo s vámi nikdy nepojede) 
• že jsem magor (díky, ségra)
• že bych se měla před konzumací každé zmrzliny jít ujistit do přípravny, z čeho jí vyrábějí, abych předešla případné salmonele nebo střevní chřipce (protože jednak jsou z toho majitelé kaváren nadšení a jednak to prostým pohledem oka samozřejmě hned odhalím)

Tuhle cestu pasuju zatím
na nejodvážnější počin naší výpravy.
A to nejen proto, že jsem si ji vyšlápla
v pantoflích s Jeníkem v nosítku.

Všichni se ale shodli v tom, že jsem odvážná

To, že můj nápad vzít jeden kufr, jedno 5leté, jedno 3leté a jedno 9měsíční dítě a odjet s nimi na road trip po Španělsku byla odvaha posílená alkoholem, jim nebudeme říkat, dobře?

Když tu teď sedím ve vesničce Lo Pagán na pobřeží moře, venku voní citróny, sůl a teplé noční jaro, říkám si, kde se ve mně bere ta touha po cestování.

Loni v létě jsem byla s dětmi v Rakousku a následně Itálii. Jeníkovi byly tenkrát tři měsíce.

Na téhle cestě jsem napsala článek 5 důvodů proč táhnout děti světa kraj.

Jenže kdyby mým motorem byly jen děti, asi by mě dálky tolik netáhly.

Proč tedy několikrát do roka jezdím za hranice naší země?

Slovo dovolená je docela legrační

Schovává pro mě v sobě dva významy:

1. Dovolit si (zažít něco víc než obvykle)
2. Dovolit se (někoho, že si můžu odpočinout z práce)

Nevím, jak moc za to může právě obsah toho slova, ale přijde mi, že díky tomu možná někdo může cestovat právě proto, aby buď přehltil svou mysl zážitky nebo naopak úplně vypnul a nemyslel na nic.

Obojí ale vlastně skrývá totéž. Utéct z reality všedního dne.

Vůbec tím nechci říct, že je to špatně. Ať si každý cestuje nebo necestuje tak, jak je jeho duši milé.

Tenhle článek ale píšu proto, abych sdílela, jak to mám hozené já.

(To jen pro pořádek, ale stejně počítám s tím, že mi někdo napíše, co je špatného na tom si na týden pořádně odpočinout na pláži nebo jet na hezký poznávací výlet a proč mám potřebu hodnotit někoho jiného za to, jak tráví svou dovolenou, nebo ukazovat "jak jedině správně" může člověk cestovat. Tak mi to klidně napište. I když to není pravda, tak to asi ustojím.)

Janek objevuje svět

Našim výletům neříkám dovolená

(A ne, neříkám jim ani dovča.)

Jednak na dovolené jsem podle státních paragrafů už pět let v kuse.

Jednak nemám pocit, že bych si musela něco dovolovat.
A už vůbec ne že bych se musela někoho dovolovat.

Vycestováním za hranice nikam neutíkám

Cestování pro mě není únikem z rutiny.

Nemám pocit, že bych měla svůj mozek přehltit památkami, tělo strhat sportovními výkony nebo se naopak celá vypnout do plážově-válecího režimu.

Na cestách nehledám štěstí, které by leželo někde v blyštivé dálce, někde mimo mě.

Jsem přesvědčená, že když je člověk nešťastný doma, bude nešťastný i jinde.

Když odjíždím, nemám cestovní horečku.

Když se vracím, necítím smutek z návratu do každodenní reality.

Na cestách i necestách prostě jen žiju svůj život, který není lepší nebo horší podle toho, kde se zrovna nacházím.

Tak proč tedy cestuju? Teda když nepočítám teplo, které mým půl roku zmrzlým nohám už zoufale chybělo?

1. Cestuju kvůli AHA momentům

Nevím, jestli to máte taky tak, ale když jsem na cestách a vidím, jak věci fungují jinde, začnou mi secvakávat nové a nové souvislosti. Najednou jako bych viděla svět z ptačí perspektivy.

Dostávám spoustu nápadů na nové projekty. Většina konceptů mých knížek vznikla vlastně někde na cestě.

Diverzita světa mi zprostředkovává uvědomění, která bych prostě nikdy nezískala, kdybych seděla zavřená pod pokličkou a sledovala svět kolem sebe předžvýkaný médii nebo lidmi, kteří žijí zaklopení ve stejném hrnci jako já.

--------------
Tip na knížku: Je teprve půlka března, ale už teď vím, že mým knižním objevem roku je Třináct tisíc dní od Tomáše Hajzlera. A to nejen proto, že v ní mám vepsané osobní věnování. Tom toho procestoval hodně a jeho AHA momenty z cest jsou vtipné, lidské a (kvůli čemu knížku hlavně oceňuju) netriviální.
--------------

2. Cestuju, abych líp poznala sama sebe

To, co mě zajímá, je jak budu fungovat, když se okolní podmínky změní.

Baví mě, jak mě cestování tlačí vystupovat mimo své zóny komfortu.

Mám pocit, že na cestách se můj mozek zaktivuje a rozběhnou se v něm dráhy, které jsem zapomněla používat.

Napadají mě každý den nové a nové myšlenky, které ani nestíhám všechny pochytat do svých poznámek v mobilu, protože bych jinak půl dne chodila s nosem přilepeným do displeje (z čehož jsou děti vždycky nadšené a ukazují mi svou radost vřískotem a multiplikací svých požadavků).

Hurdí klan obsadil houpačky

Hádám, že až budu zenová mistryně, tak žádné cestování potřebovat nebudu

Budu totiž schopná poznávat sama sebe i svět, aniž bych musela vytáhnout paty z domu.

Zatím to bez toho ale fakt nedávám a nenašla jsem ani alternativu, která by mi podobným způsobem dokázala rozhýbat mozkové závity.

--------------
Tip na blog: Rodina Tatranských má tři děti. Prodali všechno, co měli a vydali se do světa. Co se vzdělávání týče, praktikují worldschooling - děti se učí každý den světem, který je obklopuje. Píší cestopisný blog Slow-traveling Worldschoolers a pokud máte čas, tak neuvěřitelně inspirativní povídání s nimi najdete zde.

Lucka Tatransky byla navíc první, kdo se tehdá v noci, když jsem koupila letenky, dozvěděla o mém plánu vycestovat a po chatu do mě odkudsi z Vietnamu hustila, že nejsem blbka a že to bude super.
--------------

Nyní máme za sebou týden našeho výletění po španělském pobřeží.

Na pláži jsme byli jen párkrát a i když jsem se snažila nenápadně přiblížit horizontální poloze, děcka s dojemnou pečlivostí střídala na stráži a nenechala mě klesnout pod úhel 45 stupňů.

Památek jsme moc neviděli, kilometrů jsme v součtu příliš nenachodili a ani nenajezdili.

Dozvěděla jsem se ale toho za těch pár dní už tolik nového, že mám nad čím přemýšlet dalších pár měsíců.

Tak snad mi to děti prominou, až je zase budu příště někam vláčet.

Napište mi, jaké jsou ty vaše důvody, proč (ne)cestujete.

Ráda si počtu.