Poztrácené, zapomenuté ženství

Mám pocit, že ať poslední dobou skočím do jakéhokoli tématu, plavu proti proudu.

Hlásím se k vědomé skromnosti, když nakoupit kupu krámů nikdy nebylo snazší.

Zpomaluju, zklidňuju a zpokorňuju svůj život, zatímco okolní svět sviští kolem stále rychlejším tempem.

Nesnažím se z dětí vymáčknout to nejlepší, nesnažím se je vychovat, netoužím po tom, aby "obstály", nesrovnávám je s průměrem, ani se sousedovic Pepíkem. A to i přes obavy některých členů rodiny, že z dětí budou psychopati.

Tvrdím, že smrt je krásná a inspirující. Dokonce tak moc inspirující, že mi z toho pod rukama roste nová knížka (po delší době zase tištěná, takže kdo je papír-fetišista jako já, může se těšit!).

Blog je fajn věc.
Chodí na něj totiž lidi, kteří ho čtou rádi.

Jenže jsem nějak nepočítala s tím, že když se dostanu do médií, přilípne se k blogu i hromádka hejtrů.

Když už jsem ale ustála smršť anonymů, kteří mi po rozhovoru v DVTV psali, že jsem hnusná zlatokopka, která se snaží na smrti manžela vydělat, tak už ustojím asi všechno.

Dlouho jsem to odkládala, ale dneska rýpnu do tématu, které mi leží v hlavě už dlouho.

Je to pro mě téma bolavé, osobní a ještě na něm budu muset dlouho pracovat, abych ho mohla označit za uzavřené

Znovu mi ho připomněl tenhle rozhovor, ve kterém se upozorňuje na stále stoupající věk rodiček.

Porodníci by byli rádi, kdyby ženy rodily v mladším věku.
Sociologové vymýšlejí teorie, proč ženy odkládají mateřství.
Kariéra, cestování, emancipace v podobě hormonální antikoncepce.

Mně ale pořád v hlavě zvoní ještě jedna myšlenka.
Myšlenka, která je hluboko za všemi těmi (pro mě) zástupnými důvody, kterými je odkládání otěhotnění vysvětlováno.

Mám totiž pocit, že my ženy jsme zapomněly, jak být ženami

Není to jen o tom, že nosíme kalhoty.
Není to o tom, že se stydíme malovat rty načerveno. O ženách, které tu odvahu mají, si myslíme, že jsou marnivé (nebo coury).
Není to o tom, že se honíme za výkony, abychom byly stejně schopné jako muži.
Není to o tom, že se pereme za to, aby v čítankách byly smazány říkanky o tom, že ženy jsou na světě od toho, aby se staly maminkami.

To jsou všechno jen důsledky. Důsledky potlačeného ženství

Kolikrát jsme za svůj život slyšely:
Když otěhotníš moc brzy, zkazíš si život.
Nejdřív dostuduj, najdi si pořádné zaměstnání a pak teprve může přijít dítě.

Kolik hrůzostrašných historek z porodů jiných žen jsme si už vyposlechly?
Kolik varování o tom, jak finančně, fyzicky a psychicky náročná je výchova dítěte, jsme ještě před početím dostaly?

Jakou vzpomínku máte na svou první menstruaci?
Jaké rozhovory jste vedly se staršími ženami v počátcích svého sexuálního života?

Jako by nitka ženství byla přetrhaná

Červenému stanu, ve kterém by byla z generaci na generaci předávala a sdílela ženská moudrost, jako by kdosi vytrhal kolíky.

Celé dospívání v sobě ženu popíráme.
Zobeme hormonální antikoncepci.
Sníme noční můru neplánovaného těhotenství.
Přikrmujeme své strachy z bolestivosti porodu.

Nevěříme moudrosti svého těla.
Nevěříme síle a nádheře svého ženství.
Nevěříme sobě.

Udupáváme v sobě vše, co je spojené se ženstvím a ženskostí.

Tak dlouho si odpíráme přiznat, že jsme ženy, že když přijde čas mít dítě, vzpíráme se tomu nebo hledáme výmluvy, proč ještě nepřišel ten správný čas

Nemáme našetřeno dost peněz.
Nestihly jsme si v práci vybudovat dostatečné postavení.

Když nejsme připravené v hlavě, nemůže někdy přijít ani ten správný muž.
Když nejsme připravené v hlavě, nemůže někdy přijít ani to dítě, když se pro ně konečně po vyřešení všech "nezbytností" rozhodneme.

Nechci házet všechny ženy bez partnera nebo ženy, které nemohou mít miminko, do jednoho pytle. Důvodů může být miliarda. Já tu nabízím jen jeden z možných.

Proč to všechno tedy píšu?
Protože tohle byl i můj příběh.

Protože to, že si oblékám šaty, menstruuju a porodila a odkojila jsem tři děti ještě zdaleka neznamená, že jsem žena.
Ta změna se totiž musí odehrát v hlavě. V přijetí sebe samé jako ženy.

Kromě jedné malé ženy mám doma i dva malé muže.
I u nich doufám, že se mi posaří zasít semínko úcty k ženství.

A protože nejstarší z mých tří dětí je malá-velká skoro 5letá žena, chtěla bych, aby tenhle příběh se mnou skončil

Aby Gréta věděla, že ženský cyklus je požehnání.
Aby až dostane první menstruaci, neseděla jako já vystrašená a uplakaná na záchodě s vložkou, kterou jsem dostala poprvé do ruky.
Aby si nemyslela, že menstruační bolesti jsou samozřejmost, kterou musí každý měsíc vytrpět jen kvůli tomu, že je žena.

Aby věděla, že porod je nejkrásnější spirituální zážitek, který díky svému tělu může zažít.
Aby neprožila jako já celé první těhotenství ve strachu z bolesti, která ji na konci čeká.
Aby se nebála děťátko pustit na svět, až přijde čas.

Aby věděla, že mít dítě je ten nejúžasnější dar.
Že neexistuje správný nebo špatný čas, kdy si ho pořídit.
Že dítětem si život nezkazí, ale obohatí.
Že i kdyby za mnou přišla v 17 letech těhotná, tak ji s láskou podpořím.

Protože se mi zdá, že malé ženy svoje ženství ještě nezapomněly.
Nebojí se o sobě jako o ženách mluvit, nemají strach sdílet.

Budu se snažit být jí na blízku, když se jí kdokoli bude snažit rozmluvit, že být ženou je ta nejkrásnější věc na světě