Co mi dal rok 2016

Snad pokaždé na sklonku prosince mám pocit, že tenhle rok byl lepší než ten předchozí.
I letošek se vyvedl a blogu se začalo dařit tak, jak bych ani v nejtajnějších snech nedoufala. Třetí místo v Křišťálové lupě, nárůst počtu čtenářů o stovky procent, vydání dvou nových knížek, které se prodávají nad očekávání dobře, napsání 30 blogpostů a nespočtu FB příspěvků, vydařené živé akce, rozhovory v médiích...

Když jsem si ale pro sebe letošek rekapitulovala, zjistila jsem, že nic z výše jmenovaného mě jako člověka nedefinuje. Až se za deset let ohlédnu, sotva si na některý z těch "úspěchů" vzpomenu.
Jsou to jen takové "způsobovače krátkodobé radosti". Ne že by si je člověk občas rád nešlehnul, ale ptám se, jestli mě udělaly lepším, opravdovějším člověkem? Asi ne.

Prohrabávala jsem se fotkami a vyskakovaly mi před očima úplně jiné věci, které mi rok 2016 přinesl. Dala jsem jich dohromady dvanáct a i když bych o každé z nich dokázala mluvit hodinu, zkusím vám je tu ve velmi zkrácené podobě přežvýkat. Snad se mi podaří chytit a předat podstatu.

1. Nejlepší průvodce životem je tvá intuice

Bezkonkurenčně tím nejkrásnějším, co se letos stalo, bylo narození Janečka. Tohle neuvěřitelně uslintané, ublinkané, upovídané a pohodářské miminko doplnilo počet členů domácnosti zpátky na čtyři a vyrovnalo v rodině počet mužů a žen.

A i když mi po smrti Honzy v dobré víře pár lidí říkalo, že mě podpoří, když se rozhodnu pro potrat a abych si to pořádně rozmyslela, jak bude složité vychovávat sama tři děti, já neváhala ani na minutu, že si Janka nechám.
Jak říká Jeníkovi Grétka: "Už ses nám narodil, už jsi náš, tak si tě necháme a budeme tě mít rádi."

Najednou člověk zjistí, že nepotřebuje tisíc věcí z "nutné" miminkovské výbavy, že nepotřebuje chytré rady, že nepotřebuje ani moc peněz, že... že vlastně nepotřebuje nic navíc, než to co už má.

Porod Janka byl pro mě takovou zkouškou naslouchání své vnitřní intuici a od té doby jsem od něj dostala v tomhle ohledu nespočitatelně dalších lekcí. Tak díky, Jení :-*

Více v článku Věřím ti, človíčku, veď mě

2. Věci jsou jen věci

Abych utáhla sama nájem, na konci sedmého měsíce těhotenství jsem celou naši famílii za vydatné podpory kamarádů a prarodičů přestěhovala.
S minimalismem si pohrávám už dva roky, nicméně stěhování mu dalo mnohem konkrétnější obrysy. Stěhovala jsem nakonec snad jen 2/3 z původních věcí. A skoro každý den se zbavuju dalších a dalších. Líp se mi dýchá.

Honza neustále něco ztrácel a člověk si musel zvyknout na to, že něco jeden den má a druhý den už to prostě není. A že je taky potřeba se s tím smířit a moc dlouho netruchlit, protože svět se točí dál. Možná nás tak všechny nevědomky připravoval na svůj odchod.

Ono obecně lpět na čemkoli, mít pocit, že něco/někoho vlastním, prostě není dobré. Člověk se tak dostává mimo sebe a případná ztráta ho pak zasáhne o to víc. Učím se radovat se z toho, co se děje právě teď. Bez jakýchkoli plánů a očekávání.

Více v článku O věcech a lidech

3. Jen a pouze ty tvoříš svou realitu

Stačí otevřít internet nebo televizi, aby člověk snadno upadnul do deprese a uvěřil, že svět je pěkně naprd místo k žití. Zvykli jsme si brblat, co všechno je kolem nás špatně.
A proti zlu je potřeba bojovat. Když potkáme překážku, je potřeba obstát. A priori očekáváme od okolí spíš to špatné, než dobré. Ono opatrnosti není nikdy nazbyt, že...

Ať si o mně myslí kdo chce co chce, já věřím na karmu. Prostě že když dobré vysílám, dobré se mi vrátí. Já vím, že by možná spousta lidí řekla, že můj život není nic, co by mi kdo mohl závidět. Ale já přísáhám, že jsem se fakt snad nikdy v životě necítila šťastnější.
Někdy mám pocit, že už to nemůže růst. Že mi snad samým štěstím pukne srdce.

Myslím, že důvod je ten, že to štěstí nehledám nikde mimo sebe, ale že si ho táhnu všude s sebou. Takový druh štěstí (nebo vnitřního klidu, sebe-jistoty) je odolný vůči všemu, co se kolem mě děje. Ty věci se pak totiž nedějí mně. Ony se prostě dějí. A já pak mám možnost je začít řešit, nebo se jim vyhnout, nebo je delegovat, nebo je jen pozorovat a nechat projít kolem mě, nebo cokoli jiného. Nic z toho mi ale neublíží, protože s nimi už nemusím bojovat.

Více v článku Obstoj, nebo zemři 
a Nezlobte se, že obtěžuju

4. Nehodnoť a nesuď

Kdysi někdo chytrý řekl, že nikdo nemá právo soudit někoho, v jehož botách neušel pár mil. Pod to bych se podepsala. Věřím v to, že všichni jsme se narodili jako mrňavá, uslintaná a hlavně úžasná miminka.
To, kým jsme se stali nebo jakou máme právě teď náladu, má vždycky nějaký důvod. Důvod, který mi třeba není zřejmý, ale který tam je. A já si můžu vybrat, jestli takovému člověku pomůžu nebo mu aspoň nabídnu přijetí a porozumnění, nebo jestli ho odsoudím.

Věci, situace a lidi jsou takoví, jací jsou. Naše soudy na tom nic nezmění.
Jasně, rozumím tomu, že když se svět rozstrká do škatulek, je pak uchopitelnější. Vždycky se ale snažím zamýšlet nad tím, jestli to s tím škatulkováním nepřeháním a jestli je v dané chvíli potřeba.

Často se pak ukáže, že škatulkování lidí je zbytečné. Nepotřebuju například vědět, jestli moje dítě je zlobivější než sousedovic Pepík, špatně se koncentrující, opožděné za průměrem... protože nic z toho nezmění ani o píď mou lásku k němu. Tím, že ho očastuju nějakým přídavným jménem, se pak začnu soustředit víc právě na tu vlastnost, ne na něj jako na člověka v jeho celistvosti.

Více v článku Ty jsi takovej panák makovej 
a Tuhlenc to trochu upicnem, tady maloučko přidáme

5. Strachy a překážky jsou jen v mé hlavě

Mateřská dovolená pro mě je skutečně dovolená. V mnoha ohledech. Ale i když bych se držela toho, že dovolenou většina lidí vnímá jako možnost na pár dní zmizet mimo své bydliště, tak i toto se mi kupodivu daří. Každý měsíc, aniž bych to nějak víc plánovala, zabalím kufr (ano, jeden kufr... však víte, minimalismus), naložím děti do auta a jedeme na týden za Prahu.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že takhle vyrazím s třemi malými dětmi sama autem přes půlku Evropy, tak si jen zaťukám na čelo. Po cestě zpátky jsem řídila 13 hodin.
Jak jsi to prosím tě dala? Chystala ses na všechna možná rizika? ptali se mě kamarádi.

Popravdě? Nechystala jsem se na nic. Prostě jsme se dali na cestu a postupně ji odkrajovali s tím, že se třeba jednou dostaneme do cíle. Problémy budu řešit, až nastanou.

Děti jsou v tomhle úžasné, protože nemají žádná očekávání. Když jim řeknu, že teď budeme hodinu odpočívat na tomhle parkovišti, kde není ani kapka stínu, tak to prostě přijmou. Není jim divné, že položím nahaté novorozeně na asflat do stínu kola od auta. 

Přijímají věci takové, jaké jsou. Nebojí se dobpředu, nemají v hlavě žádné strachy, které by jim tam navkládal někdo jiný. V tomhle se mám od nich ještě co učit, ale myslím, že velký krok jsem už udělala.

Více v článku 5 důvodů proč táhnout děti světa kraj 
a Slavíci z Madridu, krkavčata v Madridu

6. Zpomal. Budeš mít ze života víc

Ještě před narozením Janka jsem měla strach z toho, jak to budu všechno zvládat. Ukázalo se, že strach byl skutečně jen v mé hlavě. Jasně, mám teď zodpovědnost za dalšího pidičlověka. Ale k mému podivu jsem nyní mnohem vyrovnanější a všechno zvládám s větším klidem, než když jsem měla děti jen dvě.

Není v silách jednoho člověka energeticky sytit další tři bytosti. Naučila jsem se, že i děti můžou sytit mě. V mnoha ohledech jsem přibrzdila. Nemusím mít všechno perfektní. Ani já nemusím být perfektní. Mnohem důležitější než "být dokonalá" je pro mě nyní "být přítomná".

Snažím se respektovat tempo dětí, protože ony nějak tak přirozeně žijí mnohem vědoměji a v souladu se sebou samými, než my dospělí. Děti mi pomohly přibrzdit a já najednou vidím, o co všechno jsem přicházela, když jsem se pořád někam honila. Radši než "zažít 100 % všeho" se mým cílem stalo "zažít jen něco, ale na 100 %".

Více v článku Zpooomaaaluuujuuu
a Kde vzít energii, když všechny záložní zdroje došly

7. Svět je plný darů. Jen je někdy nevidíme

Otevřít se. Přijímat. Umět si říct o pomoc. To všechno pro mě bylo vždycky těžké. Pořád se to ještě učím, ale myslím, že jsem na dobré cestě.

Nemusím už v každé situaci držet otěže pevně v rukou. Sem tam je povolím a nechám věci plynout. Odevzdám se a s radostí očekávám, co mi život nadělí. Protože to, co člověk vyzařuje, se mu vrací. Když chcete dárky, musíte nejdřív sami dávat.

Když chcete lásku, musíte být nejdřív vy sami milující bytostí.

A ono to všechno začne chodit. Jen musíte mít oči otevřené, aby vám to neuteklo. Protože vesmír je někdy pěkný vtipálek a pošle vám dárek zabalený v novinovém papíře, abyste to neměli při jeho hledání tak lehké.

Více v článku Pojď, vesmíre, pošli mi to

8. Měj se ráda. Nikdo jiný to za tebe neudělá

Někdy pro samou lásku ke svým bližním zapomínáme milovat toho nejdůležitějšího člověka. Sebe. Učili nás, že sebeláska není dobrá. Že mít rád sám sebe je znak pýchy.

Ale kde pak hledáme lásku k sobě samým? Chceme ji po partnerovi. Chceme důkazy lásky, abychom se cítili milovaní. Chceme po jiných to, co sami sobě neumíme dát.

Začala jsem si všímat chvilek, kdy se nemám ráda. A že jich je. Učím se proto vážit si sama sebe, hýčkat se, milovat se. Hledám svou vlastní hodnotu. Joooj! Tohle je pro mě fakt těžké! Zjistila jsem totiž, že okolní svět je ke mně vlastně mnohem spravedlivější a láskyplnější než já sama.

Více v článku Ty jsi taaak krásná

9. Buď vděčná za to, co máš. Nelituj toho, co nemáš

Zvykli jsme si spojovat svůj pocit štěstí s věcmi, které ještě nemáme. Až budu mít to a to, až vydělám dost peněz, až dokončím školu, až až až... tak pak teprve budu šťastná.
Nostalgicky vzpomínáme na to, jaké to bylo štěstí, když jsme něco měli v minulosti. Méně starostí, víc času na cestování, útlejší pas a pevnější prsa :-)

Pro samé přemýšlení o budoucnosti a babrání se v minulosti zapomínáme, že žijeme teď a tady. Zítra ani včera nejsme schopni udělat nic. Můžeme žít jen dneska.

A pak už je to jen a jen na nás, jestli v tom, čím jsme obklopeni, budeme hledat to špatné, nebo to dobré. Jestli budeme nadávat na nespravedlnost, nebo budeme důvěřovat tomu, že všechno, co se děje, má svůj smysl, i když tomu třeba právě teď nerozumíme.

Více v článku Rok poté...

10. Dej životu smysl

Bývala jsem hodně soutěživá. A když říkám hodně, tak myslím hodně. S druhým místem jsem se prostě nesmířila.
Dneska to mám jinak. Nepotřebuju být první. Ani druhá. Ani jánevímkolikátá. Nepotřebuju vlastně už ani s nikým soutěžit. Nepotřebuju nikoho přesvědčovat o své hodnotě. Nepotřebuju před nikým obstávat. Důležité pro mě je, abych obstála jen sama před sebou. V kombinaci s tím, že se učím být k sobě laskavá. To aby se to nezvrhlo, protože zvlášť my ženské na sebe umíme být leckdy přísnější než je k nám okolí.

A co tedy musím splnit, abych sama před sebou obstála? Pro mě je to dělání smysmluplných věcí. Věcí, které mi jdou, těší mě a zároveň přináší někomu jinému užitek.

Ozývají se mi lidé, kterým moje psaní pomohlo projít ztrátou blízkého, zvládat radostněji mateřskou, zbavit se úzkostí a panických strachů. Napsala mi dokonce jedna žena, která jsem prý na dálku pomohla vyléčit se z depresí, se kterými si nedokázali poradit odborníci ani léky. Wow. V tohle jsem nikdy ani v tom nejskromnějším koutku duše nedoufala.

Já sebe pořád beru jen jako kanál, skrz který ty myšlenky mohou téct k lidem. Nepřisuzuju si sama sobě na tom nějakou velkou přidanou hodnotu. Psaní jsem dostala do vínku jako dar a jsem šťastná, že ho v téhle životní fázi můžu využívat pro radost a užitek svůj i ostatních lidí.

Smysl svému životu dávám krom jiného skrze své knížky pro dospěláky a pohádky pro děti

11. Užívej dne. Pamatuj smrti

Carpe diem. Memento mori. Tahle dvě latinská přísloví, co zná snad každý, pro mě letos nabyla obsahu.

Užívat dne už neznamená naplnit svůj život zážitky.
Pamatovat smrti už neznamená bát se a být opatrná.

Snažím se žít svůj život tak, abych si každý večer, když se postavím před zrcadlo, mohla bez výčitek a bez pochybností říct: "Jasně, přesně takhle bych chtěla prožít svůj poslední den."
Blízkost smrti vám dá totiž velký pohlavek v tom, že si uvědomíte, jak jste tu krátce a že prostě není čas na to žít svůj život blbě.

Více v článku Kdyby tohle byl můj poslední den 
a Díky, smrti, jsi dobrá učitelka

12. Být sám sebou je to nejlepší, co můžeš pro svět udělat

Zní to dost sobecky, co? Jenže pro mě je tohle asi největší AHA a zároveň cíl do celého dalšího života. Věřím, že uvnitř každého z nás je ukryté něco tak krásného a čistého, že na to pozemská slova nestačí.

A taky věřím, že cílem všeho toho našeho snažení tady vlastně je dostat se sami k sobě. Když se nám to podaří odkrýt a zbavit nánosů toho bahna, co jsme si na to své nádherné já naplácali, a nechat to prýštit volně ven, tak je to ta nejskvělejší věc, co můžeme pro svět udělat.

Je to sakra těžké. Protože člověk musí být najednou tak upřímný sám k sobě, jak třeba nikdy v životě nebyl. Ale když už s tím začnete, pomůže vám to v tolika oblastech, že budete valit oči.

Více v článku 2 zaručené triky, které vyřeší 99 % rodičovských trablů

Ufff.
Tak jestli jste dočetli až sem, tak děkuju. Moc si vážím vašeho času i myšlenek, které to (doufám) ve vaší hlavě vyvolalo.

Já vím, že třeba v některých bodech rozporuju sama sobě, že s některými věcmi nemusíte souhlasit, že dost z toho vám přijde naivní a kdovíjaké jiné. Chápu to. Máte na to plné právo.

Ale tohle je moje cesta. A je dost možné, že až to za rok budu po sobě číst, bude všechno zase jinak. Ale teď je to prostě tak a já, protože se mám ráda (bod č. 8) a protože jsem k sobě upřímná (bod č. 12), tak to píšu tak, jak to teď je.

Přeju vám všem krásný rok 2017. Ať vyjde přesně tak, jak vyjít má.
Já už se na něj moc těším :-)

S láskou, Veru