Rok poté...

Dneska hodlám být otravně sentimentální a kýčovitá.
Budu používat velká gesta a budu mluvit jako kniha nebo váš protivný fejsbůkový nepřítel, který postuje citát denně.
Budu blouznit s esoterikou.
A budu asi i nesnesitelně dlouhá. To už vím teď.

Tak a teď, když jsem odradila 99 % čtenářstva, tak si můžu psát, co chci :-)

Pamatujete si, co jste dělali přesně v tento den před rokem?
Já jo.

13. listopadu 2015 v osm ráno se mi udělalo tak zle, že jsem se celá roztřásla.

Přičítala jsem to těhotenským nevolnostem, i když jsem kdesi uvnitř cítila, že to není ten pravý důvod.
Dodnes nevím, jak by moderní věda racionálně vysvětlila, že mě přesně v tu chvíli Honza prozvonil.
V tu chvíli mu totiž uklouzla noha a padal ze střechy pětipatrového domu.
Divné je, že na mém telefonu zmeškaný hovor byl. Na jeho odchozí hovor nebyl.

Celý den jsem prodávala své koláče na konferenci svobodného vzdělávání a měla vypnutý mobil.
Než mě kriminálka dohnala, byly čtyři odpoledne.
Honza mezitím bojoval o život.

V nemocnici mi slíbili, že když se jeho stav zhorší, zavolají mi.

Když ještě v osm večer nevolali, maličký plamínek naděje hořel.

Po osmé jsem to nevydržela a zavolala do nemocnice sama.
Čekala jsem nekonečnou minutu, než sehnali doktora.
A pak jsem uslyšela tu větu, která mi změnila život:

"Paní Hurdová, je mi to moc líto, ale váš manžel zemřel."

Pak už jsem neslyšela nic.
Vím jen, že jsem křičela. Řvala jsem hrdelním, nelidským hlasem a zmítala se jak šílená na podlaze. Nehty jsem zarývala do lýtek a brečela hlubokým pláčem bez slz.

Střih.

13. listopadu v 8 hodin ráno kojím Janečka.

Pak smažím strašlivou kopu palačinek, protože jsem to Grétce a Marjánkovi včera v ZOO neprozřetelně slíbila. Nechtěla jsem jim tam tu palačinku kupovat, protože vzhledem k tomu, že oba jsou schopní na posezení spořádat 4 - 5 kousků, tak by mě tahle taškařice vyšla dráž než vstupné.

Potom balím batoh a vyrážíme do Prokopáku, kde jsme se s Honzíkem naposledy loučili.

Na vyhlídce zapalujeme 4 malé svíčky, koukáme do údolí a mlčíme.

Najednou Grétka povídá: "Mami, já ho slyším!"
"A koho?" ptám se.
"No přeci tátu."
"A co říká?"
"Říká, že nás má rád."
"To je hezký."


Děti pak začaly stavět sněhuláka z kamenů (kameňáka?).
Chtěly, abych se zapojila, ale mně se nechtělo.
"Já chci ještě chvíli jen tak být s tatínkem" povídám jim.

Nechaly mě být a za pět minut za mnou přišel Marjánek a říká:

"Mami, tak už pojď, táta už odletěl domů."

A tak jsme šli.
Aplikace na mobilu mi ukazuje, že jsme ušli v tom mrazu osm kilometrů.
To s třemi dětmi a dvěma banány na svačinu není málo.

"Děcka, už jenom kousek," slibuju. "Pak si zajdeme do hospody na obědovečeři."
Jsou to hrdinové. Bez většího remcání to ušlapali.

Přijdeme do hospody. Kočár jsem nechala ze slušnosti venku.
Číšník nás nechá usednout, vysvlíknout z bund a celou dobu si nás upřeně prohlíží.
Pak přijde a řekne nám, že tady není žádný dětský koutek, abychom tam chodili s takhle zabahněnýma botama. "Kdo si myslíte, že to bude uklízet?" ptá se řečnicky a plácne před nás jídelní lístek.

Slušně mu poděkuju a navlíkám vyhladovělé děti zpátky do kombinéz.
Tady by mi nechutnalo.
Děti jsou úžasné a spolupracují, i když tomu moc nerozumí.
Dovysvětlím jim to venku.
Grétka tlačí kočár posledních pár set metrů do kopce zpátky k autu, Marjánek šlape, sotva plete nohama, Jeníček se nese v mém náručí.

Co teď?

"Děcka, já mám nápad. Sjedeme si k tomu Vietnamci, který mi tenkrát schoval do druhého dne peněženku, když jsem ji zapomněla na schodech před jeho obchodem."

A tak jsem vyběhla, koupila rohlíky, sýr, šunku, rajčata a zmrzku.
Zdarma jsem k tomu dostala úsměv od člověka, který mi kdysi zachránil doklady i peníze.

Seděli jsme pak ve vyhřátém autě a dlabali náš sváteční pietní oběd přímo z pytlíků.

Večer jsme zrmzlí a unavení koukali na pohádku Honza málem králem.
Doktoři mi tenkrát neřekli, v kolik hodin můj Honza umřel.
Teď už to ale vím.
Dneska v 18:57 se mi rozplakalo doslova celé tělo.

Je to přesně rok.
Vybavuju si to stejně, jako by se to stalo včera.
A přesto je to tak daleko.

Ušli jsme spolu neuvěřitelnou cestu.

Jsem pyšná na sebe i na děti.

Nikdy bych nevěřila, jak mě tenhle zážitek dokáže změnit.
Celý rok i dnešek mi vnesl do hlavy tolik myšlenek, že by je celý internet nepobral.
A protože by to už asi teď nikdo neučetl, nechám si ty myšlenky na další článek a dnes už skončím.

Pravá ruka mi totiž umdlívá od psaní, protože levou držím na klíně Jeníčka, který se rozhodl, že party dneska ještě neskončila.
Má pravdu, chlapíček.

Trávit večer společným mazlením je ten nejlepší nápad, jak zakončit dnešní den.