 |
| Kolik síly je v objetí? |
Bohužel ne jako publikum, ale jako hlavní speaker, který má dvě hodiny mluvit o svobodné výchově.
"V klidu, Veru," snažím se uklidnit sama sebe. "To bude dobrý, vždycky to nějak dopadne. Prostě to necháš proudit, budeš sama sebou, pohodička..."
Co si to sakra nalhávám?
Jak můžu erudovaně mluvit o čemkoli, když jsem přípravě věnovala přesně 10 vteřin?
10 vteřin, kdy jsem stihla do gůglu naklepat "svobodná výchova", abych zjistila, že jsem zřejmě tenhle termín vymyslela, protože vypadává na prvních místech vyhledavače jen ve spojení s mým jménem.
Jupijej. Takže můžu poradit tak sama sobě. To jsem si teda pomohla.
Jenže pak jsem začala mluvit a už to nešlo zastavit.
Pojmenovala jsem tam spoustu věcí, které jsem měla do té doby jen v hlavě.
Třeba toto:
Jak jako rodič reagujete, když se vašemu dítěti něco rozbije?
 |
| Každý den děti něco rozbijí, ztratí nebo zapomenou. Dává smysl si tím kazit den? Každý den? |
Třebas něco, co jsme asi zažili všichni. Praskne nafukovací balónek.
Dítě brečí, dostává se do vrtulí.
A v téhle chvíli nastupuje rodič:
- Nebreč, vždyť to nic není.
- Nebreč, koupíme jiný.
- Nebreč, chlapi přece nebrečí.
- Nebreč, podívej, nafouknu ti z toho zbytku malinký nový.
- Nebreč, já tady jiný nemám, tak s tím nic neudělám.
- Nebreč, támhle se zhoupneme na houpajdě.
A co na to dítě?
- Brečí a brečí a brečí dál.
A my jsme zoufalejší a zoufalejší, protože nám docházejí možnosti, které naší malé oběti balónového neštěstí můžeme nabídnout
 |
| Role nás rodičů je provést děti krajinou jejich pocitů, ne řešit "prasklé balónky". |
Co teď?
Tak já vám povím, jak to vidím já.
Za brekem z prasklého balónku vidím nešťastného človíčka.
Človíčka, který přišel o něco, co pro něj bylo důležité a co měl rád.
Človíčka, za kterým přijde velký člověk, který mu začne říkat, že to jeho trápení je malé.
Že se to nesluší. Že je ok převést pozornost jinam.
Koncentrujeme pozornost na všechny možné objekty, ale zapomínáme na toho nejdůležitějšího
 |
| Co je v kauze "prasklý balónek" vlastně důležitý? |
Přitom by leckdy na zklidnění človíčka stačilo tak málo:
- Človíčku, ty jsi teď smutný, viď?
- Človíčku, jsem tu s tebou.
- Človíčku, já chápu, co prožíváš.
- Človíčku, máš nějaký nápad, co by ti teď pomohlo?
- Človíčku, pojď, já tě obejmu.
Myslím, že tohle by měla být role nás rodičů.
Nenabízet človíčkovi řešení "prasklého balónku", ale provést ho tím, jak v sobě ten pocit zpracovat a situaci zvládnout tak, aby nezakabonila den
Tak. A teď už to jen udržet v hlavě, až to příště zase praskne :-)
To vypadá tak přirozeně a snadně... Jen na to v pravou chvíli myslet a řídit se podle toho. Díky :)
OdpovědětVymazatMě úplně deptá, když dítě spadne, nebo si jinak ublíží, brečí a někdo ho začne utěšovat slovy: "Ale no tak, to přece zas tak nebolí..." Jako vážně? A proč to dítě asi brečí? Ano, možná se hlavně leklo, ale to přeci neznamená, že není v situaci, která ho bolí. A nějaký dospělý mu ještě začne tvrdit, že jeho pocity a jeho bolest nejsou opravdové a nic neznamenají.
OdpovědětVymazatTo mám chuť vždycky začít brečet taky.
Sice děti nemám, ale jako "teta" řeším stejné situace. Děkuji, teď to půjde líp :)
OdpovědětVymazatVáš článek je jako obvykle velmi zajímavý. Při jeho čtení mně vyšel na mysl rozhovor s neurofyziologem Františkem Vyskočilem ohledně práhu bolesti. Ten se tvoří v dětskám věku. Pokud si dobře pamatuji v USA byla provedena studie (jelikož tam žije nejvíce národností pospolu). Jako nejcitlivější dopadli italové a největší "tvrdáci" indiáni. Příčina je v chování společnosti. Když například padne italské dítě, seběhne se k němu pomalu celá rodina a začne jej utěšovat. Nežto indián, ten svému potomkovi pomalu nadá. Pokud by Vás zajímal celý rozhovor tak tady: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/216411058090213/
OdpovědětVymazatTeď jsem ale navážkách, jak se zachovat. Jistě, učit dítě prožít emoci je velmi důležité. Jen bych nechtěla, aby z něj vyrostl ital :) Díky za názor. Těším s na další přízpěvek. Tereza
Milá Terezo,
Vymazatdíky za dotaz. Pro mne je otázkou, co ta "italská vesnice" dítěti říká, když se seběhne.
Já Vám třebas povím, co říkám většinou já, když někdo upadne. Dětí se ptám, zda jsou v pořádku, nebo jestli je všechno v pohodě. Ptám se pozitivně (čili ne "nestalo se ti nic?") a nelituju ("ty můj chudáčku"). Aby děti viděly můj zájem a zároveň z toho nedělaly větší věc, než je. A děcka jsou kouzelný v tom, že často řeknou, že jsou v pohodě. A když řeknou, že nejsou, tak vím, že je čas na foukání bebíček :-)
Tak nevím, jestli jsem Vám odpověděla, ale já stejně na rozdávání rozumů moc nejsem. Umím mluvit jen o vlastní zkušenosti.
Něco na tom bude. Já třeba byla jako velmi malé dítě často po nemocnicích (tehdy samozřejmě bez rodičů), podstupovala jsem dost bolestivé lékařské zákroky a práh bolesti mám opravdu hodně posunutý, kdežto moje sestra, která byla od malička zdravá jako řípa, omdlévá, i když se řízne do prstu :-)
VymazatJa vam nevim, nemam zadny trauma z toho, ze mi treba mama rekla, nebrec, to bude dobry, nebo treba koupime novy. Mne to prijde, ze se mnoho veci tak nejak zvelicuje. Spis me to naucilo tomu pristupu, ze neni katastrofou prijit o jakoukoli vec.
OdpovědětVymazatTaky z toho nemám trauma.
VymazatJá jen přemýšlím tak, že když dítě naučím mluvit o jeho emocích spíš než koncentrovat se na nějakou jinou věc nebo jiný způsob odvádění pozornosti od toho, co prožívá, tak mu to pomůže (třeba i v dospělosti) být autentičtější, lépe znát sám sebe, umět s tím pracovat, nebát se říct, co prožívá... A to myslím, že se hodí :-)
Navíc mně jako rodiči tenhle přístup nejen že neublíží, ale často i pomůže. Místo hysterické scény je pohodička. No neberte to :-)
Dobrý večer Veroniko, děkuji moc za Vaše blogy. Já také nemám žádná traumata z dětství, ale dost dlouho (cca od 18 do 30) mi trvalo než jsem se vypatlala z nejhoršího a naučila se aspoň trochu rozumět vlastním pocitům a trochu jim věřit - a moc bych chtěla dát vlastním dětem něco, díky čemu by se to naučily už teď a nemusely řešit ty zmatky až v dospělosti. Proto si třeba sedím na rukách, když vidím, jak se malí snaží něco zvládnout sami a zasahuji jen když si řeknou o pomoc... proto raději sedím 10 minut u brečícího dítěte a říkám jo, ty jsi teď smutná, ty bys to moc chtěla... a nic víc - a ono po 10 minutách vstane a jde dělat něco jiného... No nic, jenom chci říct, že ikdyž autopilot toho jak jsme byli vychovaní se někdy spustí, stojí za to se pokoušet vědomě měnit přístupy a přetnou řetěz zaběhnutých reakcí... Mějte se krásně, moc pěkně se čtete :-)
VymazatVeru, podle mě jste to napsala naprosto trefně. U nás to tak rozhodně je. Děti mají úplně stejně problémy jako my, jenomže se netýkají splátek, problémů a v práci apod. Netvrdím, že rozebírám s dítětem půl dne balónek, který uletěl. Snažím se brát vážně jeho problém, potvrdit mu, že mu rozumím. A světe div se, ono to funguje víc než: "No bóže, tak ti uletěl!" Starší syn ve 4,5 letech reaguje tak, že řekne:"Nedá se nic dělat, je pryč. Podívej, už se skoro dotýká mraků!"
OdpovědětVymazatPokud malé dítě upadne a není potřeba jej rychle zvedat např. z bláta, řeším to následovně. Zůstanu stát tam kde jsem a pobízím plačící prtě - pojď za mnou, já ti to pofoukám. Takže v podstatě v souladu s výše napsaným.
OdpovědětVymazatVeru, vím, že je důležité při pláči děti rychle zabavit, něco jim dát, ukázat. U nás to vždy zabralo.
OdpovědětVymazatDěkuju za tip, ale tohle asi nebude nikdy moje cesta :-) I když třeba funkční.
VymazatTrvalo mi spoustu let, než jsem se já sama naučila při emočně náročné situaci zastavit se, uvědomit si svoje pocity, pojmenovat je a zpracovat. Když jsem se své emoce snažila zastrčit pod koberec nebo zahnat blbou náladu něčím jiným, nebylo mi v tom dobře. Chtěla bych, aby tohle moje děti dostaly ode mě jako dárek už teď.
Ale každý máme svou cestu, držím palce :-)
Vaše cesta je cestou, po které mohou kráčet silné osobnosti schopné svou negativní emoci rozpoznat, popsat a zpracovat. Takových je málo. Pořád bude ta většina, co chce z nepříjemného pocitu "utéct", tvářit se, že není. Je dobré ještě děti naučit, že ne každý chce mít vedle sebe toho, kdo jejich emoci pozná a chce ji s ním prožít. Jsou lidi (indiáni:-)), co ji chtějí skrýt a být viděni jako ti silní, a Vaši snahu budou vnímat jako ponížení, protože vnímáte jejich slabost a vlastně na ni ukazujete.
VymazatVeroniko, moc děkuji za inspirativní článek. Krásně a trefně jste to popsala.. Sama v podobných situacích tápu, nevím jak mám reagovat "správně", protože mi nevyhovuje ani odmítat dítě ani zveličovat situaci. Dosud jsem balancovala někde mezi tím, podle okolností a vůbec mi nedošlo, že vlastně stačí dítěti "jen" nabídnout náruč. Možná ani nemusím nic říkat. Moc děkuji za to, že píšete, jak píšete a o čem píšete. Jste pro mě velkou inspirací!! Daniela D.
OdpovědětVymazatPři každé frustraci nebo dětském žalu reaguji podobně jako vy. Nelituji děti, ale ani nebagatelizuji jejich bolest. Nevím, jestli vždy, ale rozhodně ve většině případů jsem prostě jen byla s nimi a uznala jejich pocity. Teď po několika letech se ale hlavně při hodně vyhrocených emocích, kdy jde v zásadě o maličkosti, snažím z toho děti spíše vyvést nějakou jemnou formou (ne sliby nebo manipulacemi, ale třeba říct jim "pojďme ten a ten problém řešit"). Zvlášť můj druhorozený je schopen se ještě teď v šesti letech utápět ve vlastních frustracích a pro něj bych ráda našla cestu, kde bude vidět, že vše není tak černé, jak se zdá. Zatím mám doma "Italy" (jak tu někdo psal, ve skutečnosti máme italské předky), ale vím, že zvlášť ta nejstarší dokáže být "Indián", i když jí nikdo za emoce nehubuje. Někomu to objetí a přijetí stačí, někdo možná potřebuje trochu natočit směrem, kde vidí východisko...
OdpovědětVymazat