Ty jsi tááák krásná

Začala s tím Grétka někdy v létě.
Přišla ke mně a zčistajasna povídá: "Maminko, ty jsi tááák krásná! Jako nějaká princezna!"

"Ale prosím tě," odbývám ji rychle. "Já přeci nejsem žádná princezna. To ty jsi princezna!"

Jak ji to proboha napadlo? Já a princezna. Cha! Copak to nevidí?

Mých 20 let boje s příšerným akné. Boje, který momentálně díky poporodní hormonální bouři na plné čáře prohrávám.
Všechny ty vypadané vlasy, které už pár měsíců díky kojení sbírám po hrstech.
Moje břicho, na kterém se ještě pár let zpátky rýsoval pekáč buchet, zatímco teď se po třech těhotenstvích podobá spíš bábovce.
Jizvy na nohách, které jsem si po Honzíkově smrti rozškrábala ze žalu do masa tak, že se mi už asi nikdy nezahojí.

Jenže pak mi to došlo. Ona to opravdu nevidí.

Vidí jenom mě. Tu čistou krásnou bytost, která tam za vším tím akné, vypadanými vlasy, povadlým břichem a jizvami je.

A taky mi došlo, jak se vidím já.
Při pohledu do zrcadla vnímám hlavně své nedostatky.
Nedostatky, které nenávidím.
Nedostatky, se kterými bojuju. A to už v 70. letech i Jiří Suchý věděl, že i kytka pozná, že bitka hrozná životu nesvědčí. Zkrátka kde je boj, tam nic nepokvete. Ani krása.

Jak je možné, že své holčičce dokážu v kterýkoliv okamžik říct, že je ta nejkrásnější na světě? (A ona mi vždycky pyšně odpoví "já vím, jsem krásná".)
Jak to, že na všech svých kamarádkách dokážu z fleku vyjmenovat jejich přednosti a ocenit, jak jsou jedna vedle druhé nádherné ženské, ale na sobě vidím většinou jen slabiny?
Řekla bych malé tříleté Verunce, že je ošklivá jen proto, že má na tvářích pupínky?

Tak jo, Grétko moje. Já ti ukážu princeznu!

Natvrdo jsem si naordinovala září jako měsíc sebelásky.
Jak to probíhalo?

• Každý den jsem se oblékala tak, jako bych šla na rande. Šaty, náušnice, halenky, sukně. Tepláky, džíny a trika jsem zasunula hluboko do skříně.
• Pokaždé, když jsem prošla kolem zrcadla, tak jsem se na sebe usmála. A to i když se mi třeba zrovna dvakrát nechtělo
• Když jsem někde zavadila o své břicho, poděkovala jsem mu, že díky němu mám tři krásné děti.
• Když jsem se večer odlíčila, děkovala jsem své pleti, že mě celý den chránila před tím pražským smogovým zvěrstvem.
• Každé ráno jsem si vyškemrala u dětí 10 minut v koupelně, abych se mohla namalovat.

A víte co?
Ten měsíc byl sice náročný, ale prodloužím si ho ještě na říjen. A pak asi na celý život. Proč troškařit, že?
Kamarádi mi říkají, jak mi to sluší.
A já se míň pozoruju, víc se usmívám a mám ze sebe radost.

I když jsem objektivně nezkrásněla, krásnější jsem. Sama pro sebe.

Stačilo se na sebe podívat očima dítěte, které vidí laskavost místo povadající krásy.

Stačilo se na sebe podívat očima kamarádů, kteří si ve spojení se mnou vybaví široký úsměv od ucha k uchu spíš než nedokonalou pleť.

Stačilo se na sebe podívat očima Honzy, který vždycky uměl ocenit mou vnitřní i vnější krásu a úplně odclonit mé nedostatky.

Stačilo si sama sobě dovolit být krásná.



A kdykoli na mě teď Grétka vyrukuje se svým "Maminko, ty jsi krásná jako princezna," tak jí můžu odpovědět "Děkuju, já vím."