Na to jsi moc malý, tomu bys nerozuměl

Jsem ráda, že už se mě dlouho nikdo nezeptal, proč se blog jmenuje Krkavčí matka.
Je to fakt smutný příběh, ale já opravdu nevím, jak to vzniklo.
A to jsem (aspoň myslím) u toho byla.
Přičítám to kombinaci laktačního opojení, volné domény a ulítávání si na ambivalentních rádoby legračních názvech.

Pozitivní na tom je, že si vysvětlení můžu přihnout vždycky podle toho, jak potřebuji.
Jsou děti ušmudlané? Jasně, to je ta Krkavčí matka.
Hrají si děti s nožem nebo ohněm? Jasně, Krkavčí matka.
Lítají děti po Praze bosé? Jasně, Krkavčí matka.

"Jeníčku, co si myslíš o tom poklesu akcií na burze?"

Někdy se lidé zarážejí nad tím, že se při rozhovoru s dětmi nevyhýbám žádným složitým slovům, ani tématům. Prostě tak nějak doufám, že to nasáknou stejně, jak nasákávají vše ostatní. Někdy je to až absurdní, že mluvím k dětem a reagují na to dospělí, protože prostě není moc poznat rozdíl v tom, jestli mluvím k velkému nebo malému člověku.

No jo, jasně, Krkavčí matka, ani neumí slovník přizpůsobit dětem.

Ale věřte, má to svoje výhody.

Třeba to, že se můžeme spolu bavit úplně o všem.

Bude to znít asi absurdně, ale momentálně je pro mě nejbližší důvěrník 4letá dcera

Moje děti ví, jak se cítím. Ví, z čeho mám strach. Ví, nad čím přemýšlím.

Vůbec toho nezneužívají a (zatím) mi to oplácí podobnou otevřeností.

S dětmi probíráme rodinné finance, moji práci, naše pocity a strachy, vzdělávání, plány do budoucnosti nebo mezilidské vztahy. Moc dospělácká témata? Pro mě ne. Vnímám to jako každodenní součást světa, ve kterém spolu s dětmi žiju.

Kdo mě zná, ví, že na druhou stranu "trochu" pokulhávám v takové té školkové edukaci dětí, která se na rodinných sešlostech oceňuje potleskem.

• Marjánek ve třech letech vytrvale vzdoruje všem mým pokusům naučit ho rozeznávat barvy.
• Grétka ve čtyřech a půl neumí napsat ani písmenko.
• Když chce po nich někdo odříkat básničku, pravděpodobně ze sebe nic nevymáčknou.
• Nejsem si ani jistá, jestli si pamatují své příjmení.

Vím, není to asi nic, čím bych se mohla chlubit. Nicméně se za to ani nestydím.

Věřím, že až to potřebovat budou, sami se začnou ptát a rychle se to naučí

Tak jako se už z vlastního popudu a bez "maminkovského tréningu" spoustu věcí naučili.

• Počítat kvůli hře na pikanou.
• Rozeznávat vpravo a vlevo kvůli tomu, že když letí přede mnou, můžu je na dálku řídit a nezaběhnou si.
• Zdravit protože je to tak mezi lidmi zvykem.
• Říct prosím a děkuju, protože pak jsou na ně lidi milejší a raději jim vyhoví.

Kromě těchhle "potleskuhodných" dovedností se ptají ale i na věci, které jim přijdou důležité, i když by je možná spousta dospěláků odsoudila do škatulky "nevhodné pro děti".

Asi tím na žádné besídce neohromí.

Pro mě je ale mnohem důležitější než odříkaná básnička třeba to, že děti

• mají představu o tom, co kolik stojí a co si můžeme nebo nemůžeme dovolit
• ví, které potraviny jsou zdravé a které ne
• podílejí se na důležitých rozhodnutích, která ovlivňují chod naší rodiny
• ví bez nějakého přikrašlování, jak vzniká nový život a jak se rodí miminka

Někdy mi přijde, že my dospělí vytváříme pro děti takový pseudosvět

Stanovíme dovednosti, které by v daném věku měly umět, a úporně to do nich tlačíme, nehledě na to, jestli to děti zajímá nebo jestli jsou na to připravené.

Naopak věci, které jsou jejich každodenní realitou, odsouváme na později, až budou starší. Na jejich dobře mířené otázky odpovídáme "na to jsi moc malý, tomu bys nerozuměl".

Když jsou děti malinké, respektujeme jejich rychlost učení.

Lezou, až když začnou lézt. Chodí, až když začnou chodit.

Veškeré učení je u nich motivované potřebou poznávat svět.

Když ale odrostou plínkám, jako bychom na tuhle jejich přirozenou touhu po učení zapomněli.

Necháme se vystresovat tabulkami pro příslušný věk.

Vypanikaříme se po každém setkání s kamarádčiným geniálním dítětem, protože ten náš malý truhlík ještě neumí to a to a přitom je o několik měsíců starší.

Jasně, jsou děti, které se naučí číst ve třech letech. A je to úplně v pořádku. Některé děti prostě nezastavíš.

Když ale děcko v sedmi letech číst neumí, začneme být lehce nervózní.

Úplně jako bychom z hlav vytěsnili, že každý má své tempo učení

Mohla bych vyprávět kupy příběhů dětí, které jsem během studií doučovala matiku. Všechny měly něco společné - v matematice jim ujížděl vlak, ale s vášní mi vykládaly o svých jiných "projektech". Často pak stačilo jen otočit logiku učení. Žádné nejdřív práce, potom zábava.

Nechala jsem je naopak vyprávět o těch jejich projektech a pak jsem nadhazovala otázky, které s jejich předmětem zájmu souvisely a měly přesah do matematiky. Když pak našly smysl, proč se něco učit, šlo to najednou mnohem lépe.

Možná si říkáte jasně, Krkavčí matka. Její děti budou pěkně obržděné a dobře jí tak

Omlouvám se, dětičky moje, ale já to jinak asi neumím a když už jste si mě jednou vybraly, tak to se mnou budete muset vydržet :-)

Uznávám taky, že tenhle můj článek je argumentačně tak slabý a odkudkoli napadnutelný, že vážně přemýšlím, jestli si nesepsat oponenturu a nenapadnout sama sebe radši dřív, než to udělá někdo jiný.

Ale radši se místo toho zeptám, jak je to u vás doma?

Co všechno s dětmi probíráte za věci, které k jejich věku tak úplně "nepřísluší"?

A nechává vás v klidu, když naopak vaše dítko zaostává v některé dovednosti oproti tabulkám nebo sousedovic malému Einsteinovi?

Díky předem za sdílení vašich zkušeností.